Aktuality

Ohlédnutí do budoucna

Není to chyba? Lze se ohlédnout do budoucna? I když se to nezdá, ano. Je to možné, když je člověk otočen tváří k minulosti a takto jde životem, zády dopředu.

Není vždy snadné najít rovnováhu v pohledu mezi minulostí a budoucností. I minulost je důležitá, i budoucnost. S budoucností je spojen cíl a vědomí cíle by nás mělo vždy doprovázet. Minulost nás může zatěžovat na cestě k tomuto cíli, ale také může být zdrojem zkušeností.

Když se teda otáčíme tváří k minulosti a věnujeme jí pozornost, ať to je přínosné a dobré. Ať je ve službě budoucnosti, ať motivuje k převzetí zodpovědnosti za budoucnost a pomáhá na cestě k dosažení cíle. 

Když byl sv. Pavel ve vězení, napsal dopis Filipským. Byli to křesťané v severní Makedonii, které navštívil během své první cesty do Evropy. V dopisu význává: „Bratři, nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši." (Flp 3,14)

Dobíhají poslední dny Svatého roku milosrdenství. Postupně se uzavírají Svaté brány a o slavnosti Krista Krále Svatý rok milosrdenství oficiálně skončí. Bezpochyby souhlásíme, že to byl čas omilostněný, byla to šance a veliké Boží pozvání. A asi budeme hodnotit, nakolik jsme Svatého roku využili.

Troufnu si říct, že mnohdy budeme také litovat: propásl jsem to, nestihl, zbytečně odkládal.

Bylo by dobré nezapomenout se uprostřed tohoto uvažování „ohlédnout do budoucna".

Milosrdenství neskončilo společně s uzavřením Svatého roku milosrdenství a Svatých bran. Naopak, možná že v mnoha případech začalo. Možná, že semínko důvěry a touhy po Bohu bylo během Svatého roku milosrdenství hozeno do půdy našeho srdce. Už vědomí, že jsme něco nestihli a že toho litujeme, je přece krásným plodem Svatého roku milosrdenství. Učí nás totiž vážit si daru času a Boží milosti, která se nám nabízí „tady a teď". Především však nás vede k velkému objevu: pořád je ještě čas milosrdenství.

Rád bych proto povzbudil všechny, kteří nosí v sobě pocit, že Svatý rok milosrdenství nevyužili dost dobře. Neupadejte do malomyslnosti. Nenořte se do smutku. Jako zraje mladé víno, i my zrajeme k pochopení, že milosrdenství není vždy hned plod, ale často (nebo spíše většinou) je to cesta, růst a dialog.

Jaký je začátek toho dialogu? Nejprve uvědomit si, že řešení je v Kristu. Potom vnitřní připravenost slyšet hlas Pána, který se nás ptá: „Co chceš, abych ti učinil?" Pán se nás neptá: „Co umíš?" nebo: „Co dokážeš?" Pán se nás ptá, zda chceme, aby v našem životě začal působit. Tato Boží nabídka je stále aktuální a na to nesmíme zapomenout.

Jednou jsem četl teologický článek, který pojednával o základním rozdílu mezi postojem sv. Petra a Jidáše. Podle autora tento rozdíl spočíval v tom, že Jidáš zapomněl na milosrdenství, kdežto sv. Petr na milosrdenství pamatoval.

Jako sv. Petr i my pamatujme, že Boží milosrdenství je před námi. Až jednou čas milosrdenství pro nás na tomto světě skončí, ať vyústí naším radostným a slavnostním setkáním s Kristem Králem.