Aktuality

Rozhovor s P. Patrice Chocholským, světovým koordinátorem kongresů Božího milosrdenství

❖ V roce 2008 se z iniciativy kardinála Schönborna konal v Římě první kongres Božího milosrdenství. Byl jste u začátků myšlenky kongresů. Jak tato myšlenka vznikla a jaký je její hlavní cíl?

Myšlenka, a možná že lepší by bylo říct volání po těchto kongresech, souvisí s Janem Pavlem II. a jeho pobytem v Krakově v roce 2002. Právě tehdy nejen církev, ale také celý svět vzýval Boží milosrdenství. Mše svaté, která se tehdy konala v Krakově, se mimo jiné zúčastnili také kardinál Schönborn a kardinál Barbarin (tehdy ještě jako arcibiskup Lyonu). Žádný z nich nebyl nějak zvlášť angažován v úctě k Božímu milosrdenství, ale když kardinál Barbarin slyšel slova svatého otce, uvědomil si, že je to záležitost velice podstatná a naléhavá. Slova papeže se dotkla jeho srdce. Společně s kardinálem Schönbornem se shodli, že je to teprve volání – oficiální a velice důležité. Na toto volání můžeme v prostoru naší svobody odpovědět „ano“, nebo „ne“ – ale odpovědět je třeba. Toto volání směřuje k celé církvi. A právě proto, aby na ně všeobecná církev mohla odpovědět, vznikla myšlenka světových kongresů vznikajících ve spolupráci s biskupskými konferencemi jednotlivých zemí.

❖ Tato myšlenka předpokládá, že každé tři až čtyři roky se konají světové kongresy Božího milosrdenství a mezi nimi kongresy na jednotlivých kontinentech a v jednotlivých zemích. Je to proto, aby se Boží milosrdenství odrazilo v různých úrovních života církve. V současné době se blížíme ke druhému světovému kongresu, který se bude konat v roce 2011 v Krakově. Co se už podařilo udělat jako odpověď na to volání, o kterém jste mluvil?

Odpovídajíc na toto volání se skrze kongresy dělíme o Boží milosrdenství se všemi lidmi, s celým světem. Nejen s křesťany, ale také s těmi, kteří nevyznávají žádné náboženství nebo vyznávají jiné náboženství. Navazuje to přece na to, co Pán Ježíš řekl sestře Faustyně, aby hlásala Boží milosrdenství celému světu. Je to dobře vidět po celém světě, kde se konají kongresy. Takovým příkladem může být Asie, kde jsou křesťané v menšině. Tam je právě vidět přesvědčení, které sdílejí také nekřesťané, že postoj milosrdenství je budoucností světa. Je to jediná možnost, jak mohou ve světě, který se neustále globalizuje, lidé vzájemně žít a rozvíjet se. Milosrdenství je tedy jakýmsi paradigmatem světa, ve kterém probíhá proces globalizace. Je to velice hluboké vědomí.

❖ Může se v tomto kontextu stát milosrdenství celosvětovým pramenem dobře chápané tolerance a spolužití lidí?

Ano. Určitě ano. V Asii a v Americe (Severní také, ale především v Jižní) roste úcta k Božímu milosrdenství velice rychle. A přitom lze spatřit zajímavou věc: mnozí lidé – s mnohými jsem se setkal osobně – kteří odešli z církve, se vrátili díky tomu, že zase nalezli tvář milosrdného Ježíše. Je to tedy určitě jakýsi fenomén a šance, kterou nelze zanedbat.

❖ Úcta k Božímu milosrdenství a myšlenka, kterou šíří kongresy, jsou také součástí cesty církve, kterou vede Benedikt XVI. a kterou do jisté míry tvoří také encykliky „Deus caritas est“ a „Spe salvi“ – o lásce, o naději… Jak může, podle vás, idea kongresů přispět k objevování a obohacení cesty církve v současné době?

Jan Pavel II. vytyčil 17. srpna 2002 v Krakově cestu celé církve a především ukázal směr pro pastorační programy farností a diecézí celého světa, aby se Boží milosrdenství stalo paradigmatem evangelizace. Kardinál Barbarin to vysvětluje slovem „reformatace“, tedy – pokud bychom použili technickou terminologii – přeinstalování, základní přeprogramování. Boží milosrdenství by mělo proniknout do různých úrovní a aspektů poslání církve tak, aby se stalo interpretačním klíčem ke všemu. Navazuje to také na slova Jana Pavla II. v encyklice o Božím milosrdenství, aby si církev byla více vědoma Božího milosrdenství a byla jím více motivována. Toto je celý obrovský program na úrovni teologické reflexe (tady asi může pomoci Balthazar: „ jen láska a milosrdenství jsou věrohodné“).

❖ Rád bych se tady zastavil nad jednou věcí. O sestře Faustyně Pán Ježíš řekl, že je „sekretářkou“. Znamená to, že ona není nejdůležitější, ale že s její pomocí dostáváme něco důležitého. Ona není v centru – jen něco přináší a předává. Často v kontextu Božího milosrdenství a sv. Faustyny existuje jakási „srážka“ prostředí teologického či intelektuálního s – nechci říct – prostředím lidové zbožnosti. Slyšel jsem názor, že Pán Bůh rád provokuje (v Betlému se narodil nahý, a tím nás nepříjemně překvapil), že obraz milosrdného Ježíše, který není žádné umělecké dílo, je takovým „klepáním“ Pána Boha a pro mnohé také možná provokací…

Souhlasím. Boží milosrdenství je určitě možné předávat různými způsoby. První, nejdůležitější cestou je, samozřejmě, evangelium. Je ale vidět po celém světě, že tento provokující obraz lidi oslovuje na ostrovech, v Oceánii, Asii,… Zdejší biskupové mi řekli, že mají velké problémy, jak ukázat jediné prostřednictví Ježíš Krista jako Spasitele světa v kontextu místních náboženství, kde existuje mnoho božstev a prostředníků a kde se zdá téměř nemožné, aby jeden člověk mohl být prostředníkem spásy pro celý svět. Je těžké zdůvodnit tuto teologickou pravdu v kontextu filozofie Oceánie a Asie. Zároveň mi ale říkali, a to je velice zajímavé, že lidé přijímají milosrdného Krista. Toto není devoce. To se týká jádra – On je Spasitel, On je Pán. Dokonce i muslimové, o kterých jsem slyšel v Indonésii a jiných zemích, se ke Kristu obracejí skrze tuto provokaci Božího milosrdenství.

❖ Může to také souznít s Kristovými slovy, že přišel hodit na zem oheň, a se slovy v Deníčku sestry Faustyny o jiskře, která má připravit svět. Oheň přece hoří zezdola, od těch nižších vrstev k těm vyšším. Možná také tato provokace spočívá také v tom, že „to skryl před moudrými a rozumnými a zjevil to těm nejmenším (srov. Mt 11, 25)“...

Kardinál Schönborn říkal, že když byl profesorem na univerzitě ve Freiburgu a slyšel o úctě k Božímu milosrdenství a o sestře Faustyně, měl námitky. Svou magisterskou práci psal na téma ikony Krista podle východních kritérií. Říkal, že když se díval na obraz milosrdného Ježíše, bylo jasné, že tento obraz nemá nic společného s těmito kritérii. Zároveň se ale přiznal k tomu, že když se díval na to, co se děje po celém světě, na ty prosté, pokorné lidi, které Kristus volí, pochopil, že Boží milosrdenství se rozdává pomocí prostých, ubohých prostředků. Toto patří také k podstatě Božího milosrdenství. Neuděluje se skrz umělecká díla, ale láska se projevuje v nedokonalosti. To je milosrdenství.

❖ Často se říká, že dnešní technický svět si potřebuje připomenout tvář lásky. Vy jako světový koordinátor kongresů hodně cestujete a setkáváte se s lidmi. Máte z těchto cest nějaké vzpomínky, které vypovídají o tom, jak poselství o Božím milosrdenství ovlivňuje lidi a pomáhá jim najít cestu k Bohu?

Spontánně jsem si teď vzpomněl na jednu komunitu, která existuje v Brasile na favelách (nejchudší části města). Nazývá se Allianca de Misericordia. Jsou to lidé, kteří žijí milosrdenstvím. Viděl jsem mezi nimi mnoho mladých, schopných, kteří měli budoucnost v mezinárodních firmách a nechali všeho, aby žili s chudými a svědčili o Božím milosrdenství svou tváří. Tváří v tvář. Tady je, myslím, také třeba vidět ideu obrazu milosrdného Ježíše – setkat se s Kristem tváří v tvář. Skrze takové setkání se rodí obrácení. Chudí nalézají svou důstojnost prostřednictvím tváří, ve kterých je vidět tvář Ježíše. Jde tedy o humanizaci světa. Zdůrazňoval to už Jan Pavel II., který říkal, že Boží milosrdenství vnáší člověčenství do technického světa.

❖ Na jaře roku 2011, půl roku před druhým světovým kongresem Božího milosrdenství, je plánován kongres v České republice, který má být pozváním pro všechny ke společnému zamyšlení nad Božím milosrdenstvím. Jak byste povzbudil k takovému setkání?

Bylo by důležité, aby kolem koordinátora, který je oficiálně jmenován českou biskupskou konferencí, vznikla skupina, ve které by byli přítomní různí křesťané. To obohacuje. Boží milosrdenství má moc sjednocovat, je životem církve. Ve Francii například kardinál Barbarin pochopil, že pokud jde o muslimy, Boží milosrdenství se může stát šancí, a opravdu to tak bylo – otevřel se nový prostor k dialogu. Vznikla nová, společná úroveň porozumění, otevřela se nová, společná cesta. Nejde jen o muslimy, v našem prostředí křesťanů milosrdenství také spojuje, vytváří podivuhodný prostor spojující snahy různých lidí, duchovních a laiků. V jejich odevzdanosti, obětavosti a smýšlení je vidět stopy Božího milosrdenství.

Převzato z „Apoštol Božího milosrdenství“ č. 2/2010