Dětství
25. srpna 2005 tomu bylo právě 100 let od doby, kdy se již potřetí rozlehl křik novorozeného děvčátka v skromném domku rodiny Kowalských v polské vesnici Glogowiec. Toto dítě Stanislava Kowalského (1868–1946) a jeho manželky Marianny Kowalské (1875–1965) dostalo o dva dny později
při křtu ve farním kostele sv. Kazimíra ve Świnicích Warckých nedaleko Lodže jméno Helena. Po Heleně se manželům Kowalským narodilo ještě sedm dětí. Necelé tři hektary málo úrodné písčité půdy a dva
hektary luk, které patřily Kowalským, nestačilo na uživení tak početné rodiny. Proto musel otec přes den pracovat u lidí jako tesař a po návratu domů do noci obdělával pole na svém hospodářství. Matka kromě výchovy dětí a starosti o domácnost pomáhala otci, jak jen mohla. I přes toto velké vytížení se dožila krásných devadesáti let. Helena nacházela ve svých rodičích nejen vzor pracovitosti, ale i zodpovědnosti, obětavosti a v neposlední řadě zbožnosti. Přestože žili v bídě, našli byste v jejich domě v malé knihovničce vedle Písma svatého také životopisy svatých, ze kterých se děti dozvídaly krásné a napínavé příběhy poustevníků, poutníků a misionářů v dalekých krajích. Pozorná Helenka pak tyto příběhy vlastními slovy vyprávěla na pastvě mladším dětem a svěřila se jim, že i ona se touží připojit k poustevníkům nebo bude jako misionáři učit pohany svaté víře. Pramenem této touhy byla nejenom četba náboženské literatury, ale i Boží působení.
Jak sama později napíše ve svém Deníčku, již od sedmi let pociťovala ve své duši Boží volání k dokonalejšímu životu, které ji stále provázelo. S rozvojem vztahu k Bohu v ní zároveň rostla citlivost k lidské nouzi. Láska k chudým ji vedla k nezvyklým kouskům, se kterými se u jiných dětí v jejím věku nesetkáváme. Byla 1. světová válka, celý kraj byl zničen, všude panoval velký hlad a nouze. Také ke dveřím Kowalských přicházeli lidé prosit o něco k jídlu. Při pohledu na tuto bídu chtěla na vlastní kůži poznat, jaké to je být žebrákem. Jednou, když jí bylo asi deset let, přestrojila se za žebračku a obešla všechny domy ve vesnici a prosila o almužnu. Po návratu domů prohlásila: „Jak se ti chudáci mají špatně. Kolik musí snést a vytrpět.“ V její rodné vesnici si vyprávějí ještě jeden příběh. Po dvou letech od události, kdy jako žebračka obcházela hospodářství, zorganizovala Helenka tombolu. Nejprve vyprosila od sousedů drobné předměty, potom vyrobila losy a prodávala je. Když už jí nezbyl ani jeden, začala podle čísel rozdávat lidem jednotlivé výhry. A co udělala s penězi? Po ukončení tomboly zanesla vybrané peníze panu faráři, aby je dal nejvíce potřebným. Do školy začala chodit teprve ve dvanácti letech. Po třech letech pilného učení však musela školu opustit, aby uvolnila místo mladším sourozencům.
Mládí
V patnácti letech přestala Helenka chodit do základní školy, a tak má teď více času pomáhat mamince v domácnosti a s malými dětmi. To však netrvá dlouho. Podle příkladu svých dvou starších sester zatoužila i Helena jít do světa, aby si mohla sama vydělávat na živobytí, a tak pomoci rodičům. Bylo to v roce 1921, kdy se tato šestnáctiletá dívka obrátila na matku se slovy: „Maminko, náš tatínek musí tak těžce pracovat a já si i tak nemám v neděli co obléci. Už mám nejubožejší šaty ze všech děvčat… půjdu si něco vydělat.“ Matka se dlouze zadívala na svou dceru a pak řekla: „Dobře, můžeš dítě jít ve jménu Páně!“ Odjela tedy do Aleksandrowa, kde našla práci služebné u paní Leokadie Bryszewské. Všem, se kterými se v tomto městě setkala, se vryla do paměti její přátelská povaha, svědomité plnění povinností a poslušnost ve všem, co patřilo k její práci. Zde se jí jednoho dne dostalo tajuplného vidění „jasnosti“. Kvůli této události se vrátila domů, aby řekla matce: „Musím vstoupit do kláštera.“ Oba rodiče byli rozhodně proti. Otec začal vysvětlovat:
„Ty nevíš, co chceš. Abys mohla jít do kláštera, musel bych ti dát peníze na věno. A kde je vezmu? Vidíš, že mám samé dluhy.“ Pravým důvodem odmítnutí však bylo jejich příliš silné připoutání ke své nejmilovanější dceři, které jim nedovolilo svolit s odchodem do kláštera. Proto nepomohlo ani Helenino ujištění, že žádné peníze nepotřebuje, neboť ji sám Pán Ježíš do kláštera zavede. Rodiče trvali na svém a ona se
nechtěla stavět proti jejich vůli. Po krátkém pobytu v Głogowci se na radu starší sestry rozhodla pracovat v Lodži. Bydlela zde u svého strýce Michala Rapackého. Nejprve zastávala domácí práce u třech františkánských terciářek. Kromě skromné odměny prosila o to, aby se mohla zpovídat u jejich zpovědníka, denně se účastnit mše sv. a také aby mohla navštívit umírající, jestliže se o nich dozví. V únoru roku 1923 se přihlásila o práci u majitelky obchodu s potravinami, u paní Marcjanny Sadowské, která jí svěřila starost o domácnost a své tři malé děti. V paměti paní Sadowské, u níž Helena Kowalská pracovala až do července 1924, zůstala vzpomínka na její velkou víru a horlivost. „Stále se postila,“ vypráví její chlebodárkyně, „celý rok ve středy, pátky a soboty a během Svatého týdne každý den. Na Popeleční středu nejedla vůbec.“ Přesto na ni vzpomínala jako na veselé a šikovné děvče. Děti ji měly velmi rády. Zvlášť milovaly její zábavné historky a vyprávění pohádek na dobrou noc. Když ve věku osmnácti let Helena znovu
prosí rodiče o svolení ke vstupu do kláštera, je její prosba opět zamítnuta. Za těchto okolností se snaží v sobě toto Boží volání přehlušit. Ve svém Deníčku později napíše: „Po tomto odmítnutí jsem začala žít naprázdno, bez ohledu na hlas milosti, i když má duše nikde nenacházela klid. Neustálé volání milosti pro mě bylo velkým utrpením, avšak snažila jsem se je přehlušit zábavou. Vnitřně jsem před Bohem utíkala a celou duší jsem se otevírala tvorům.“ I přes tuto snahu žít jako ostatní dívky nepovolané k zasvěcenému
životu nacházela ve svém srdci prázdnotu a vnitřní touha, kterou nemohla naplnit, se pro ni stávala stále větším utrpením.
Cesta k vytouženému cíli
Jednoho letního dne se Helena Kowalská vydala spolu se svými dvěma rodnými sestrami a kamarádkou na taneční zábavu. Konala se v parku „Wenecja“ nacházejícím se v samém centru Lodži nedaleko katedrály sv. Stanislava Kostky. Helenka měla na sobě slušivé volánkové šaty a své rudavé vlasy si sčesala z čela do silného copu. Brzy po příchodu do parku byly všechny čtyři zadány a na parketu se nechaly unášet muzikou a tancem. Všichni se výborně bavili, jen v Helenině duši se odehrával boj. Nechtěla utíkat od lidí, snažila se žít jako ostatní, nechtěla se lišit od svých vrstevníků, ale nenacházela v tom uspokojení. V této náladě a myšlenkách náhle vedle sebe uviděla Ježíše. Byl ztýraný, svlečený ze šatů a celý pokrytý ranami. Obrátil se na ni slovy: „Jak dlouho tě mám snášet a jak dlouho mě budeš klamat?“ Již neslyšela příjemnou hudbu a společnost, ve které se nacházela, jí zmizela z očí. Zůstala sama s trpícím Kristem. Po tomto nečekaném setkání se vymluvila na bolest hlavy a rychle opustila vesele se bavící společnost. Její kroky směřovaly do blízké katedrály. Už se stmívalo. Lidí bylo v chrámu málo. Nevšímala si ničeho, co se kolem děje, padla ve tvaru kříže před Nejsvětější svátostí a prosila Pána, aby jí dal poznat, co má dál dělat. Po chvíli úpěnlivé modlitby uslyšela jako odpověď tato slova: „Jeď ihned do Varšavy, tam vstoupíš do kláštera.“ Nyní již věděla, co má konat. Našla v sobě i sílu, která jí pomohla přemoci velkou lásku a poslušnost vůči rodičům. Ti jí dosud bránili jít cele za vnitřním hlasem. Povstala od modlitby, přišla domů, zařídila nutné věci a uložila se ke spánku. Druhého dne, nakolik to bylo možné, se svěřila sestře s tím, co se odehrálo v její duši. Nechala pozdravovat rodiče a jen tak, v jedněch šatech, bez ničeho, odjela podle Božího rozkazu do Varšavy. Po příjezdu do hlavního města vešla do prvního kostela, který se jí namanul, a začala se modlit o poznání další Boží vůle. Mše svaté začínaly jedna za druhou. Při jedné z nich uslyšela slova: „Jdi k tomuto knězi a všechno mu řekni a on ti poví, co máš dál dělat.“ Po mši svaté tedy šla do sakristie a poprosila o radu, do kterého kláštera má vstoupit. Kněz se v první chvíli podivil, ale řekl jí, ať má velkou důvěru, že Bůh to dál zařídí. Přitom si vzpomněl na svého bývalého farníka, který ho prosil o někoho, kdo by mohl pomoci v domácnosti jeho početné rodiny. A tak se Helena dostala k nové paní, Aldoně Lipszycové, bydlící se svou rodinou v Ostrówku. Odtud pak odjížděla do Varšavy a zde klepala na brány různých klášterů s prosbou o přijetí. Její cesty však byly neúspěšné. Příčinou odmítnutí byla jistě její krajní chudoba a nedostatečné vzdělání. Někde jí dokonce bylo přímo řečeno: „Tady nepřijímáme služky.“ Již ztrácela naději, že dosáhne vytouženého cíle. Ale jako už tolikrát v životě, kdy se jí srdce svíralo bolestí a kdy se cítila osamocena, obrátila se opět slovy modlitby na Pána Ježíše a i tentokrát byla vyslyšena. Šla právě ulicí, která nese název Żytnia. Zastavila se před domem, na němž byla umístěna tabulka s nápisem: Generální dům Kongregace sester Matky Božího milosrdenství. S tlukoucím srdcem zaklepala na dveře. Sestra vrátná ji pozvala dál do hovorny a zde po rozhovoru s matkou představenou byla přijata. Musela se však ještě na rok vrátit k paní Lipszycové a vydělat si na skromnou výbavu. 1. srpna roku 1925 nadešel okamžik, kdy se pro Helenu otevřela klášterní brána. Konečně dosáhla toho, po čem tolik toužila. Cítila se v tu chvíli nesmírně šťastná.
Posledních 13 let života
Když v srpnu roku 1925 Helena Kowalská překročila práh klauzury varšavského domu, zbývalo jí už jen 13 let života. Byla to však velmi intenzivní léta, která jí nakonec přinesla vyvýšení k slávě oltářů. Kongregace sester Matky Božího milosrdenství, do které ji Pán Ježíš povolal, vedla tzv. Domy milosrdenství. Zde sestry výchovně působily na děvčata a ženy, které potřebovaly hlubokou morální obnovu.
Každá členka kongregace bez ohledu na druh vykonávané práce se živě účastnila Ježíšova díla záchrany pro věčnost těch, kteří v lidských očích již zahynuli. Rovněž i Helena Kowalská, která v kongregaci během obláčky přijala jméno s. Marie Faustyna, si uvědomovala velikost tohoto poslání. Vypovídají o tom i slova, která napsala své spolusestře v jednom z dopisů: „Jak velkou
radost cítím v duši, že mě Pán Ježíš povolal do naší kongregace, která se úzce spojuje s dílem a posláním, jaké měl Pán Ježíš, to je záchrana duší. Nesmíme zapomenout, že naše poslání je vznešené [...]. Musíme být cele proniknuty Ježíšovým duchem a mít jeho vlastnosti, tedy dát ze sebe všechno z lásky k Bohu ve prospěch nesmrtelných duší.“
S. Faustyna přebývala v mnoha domech kongregace, nejdéle však v Krakově, Płocku a Vilniusu. Pracovala zde především jako kuchařka, zahradnice nebo vrátná. Navenek nic neprozrazovalo její neobvykle bohatý mystický život. Svědomitě vykonávala svěřené práce, byla velmi soustředěná a zbožná a zároveň přirozená, prostá a rozvážná. Řeholní pravidla zachovávala věrně a ve vztazích k bližním se vyznačovala srdečností, jemností a velkou láskou. Hloubku duchovního života sv. Faustyny Kowalské odkrývá Deníček, který začala psát během posledních čtyř let svého života na pokyn zpovědníka P. Sopoćka a se svolením představených. Z jejích zápisků se dozvídáme o velikosti poslání, které jí Pán Ježíš svěřil. Toto poslání spočívá v připomenutí odedávna známé ale zapomenuté pravdy víry o milosrdné Boží lásce k lidem a v předání nových způsobů úcty k Božímu milosrdenství. S. Faustyna stojí také u počátku velkého hnutí ctitelů a apoštolů Božího milosrdenství, jež má vést k obnově náboženského života v duchu křesťanské důvěry a milosrdenství. Její hluboký mystický život šel ruku v ruce s utrpením. Utrpení očišťuje duši, a tím ji činí schopnější k stále většímu podílu na Božím životě a k účasti na spasitelném Kristově díle. Sestra Faustyna onemocněla tuberkulózou plic a zažívacího ústrojí a jako dobrovolnou oběť za hříšníky přijímala také s úplnou odevzdaností do Boží vůle různá utrpení, aby takto poskytla pomoc duším ohroženým ztrátou spásy. 5. října 1938 odevzdala svou duši do rukou nebeského Otce plná důvěry v jeho bezedné milosrdenství, aby mohla u Božího trůnu zapět píseň na oslavu milosrdenství. V Deníčku nám na rozloučenou zanechala tato slova: „Na tebe, ubohá země, nezapomenu, i když cítím, že se okamžitě celá ponořím do Boha jako do oceánu štěstí, ale to mi nezabrání vrátit se na zem a dodávat duším odvahu a vybízet je k důvěře v Boží milosrdenství.“
s. Milada Rosová KMBM
/převzato z časopisu „Apoštol Božího milosrdenství“ www.apostol.cz/
Sv.Faustyna
Sestra Faustyna KowalskáDětství
25. srpna 2005 tomu bylo právě 100 let od doby, kdy se již potřetí rozlehl křik novorozeného děvčátka v skromném domku rodiny Kowalských v polské vesnici Glogowiec. Toto dítě Stanislava Kowalského (1868–1946) a jeho manželky Marianny Kowalské (1875–1965) dostalo o dva dny později
při křtu ve farním kostele sv. Kazimíra ve Świnicích Warckých nedaleko Lodže jméno Helena. Po Heleně se manželům Kowalským narodilo ještě sedm dětí. Necelé tři hektary málo úrodné písčité půdy a dva
hektary luk, které patřily Kowalským, nestačilo na uživení tak početné rodiny. Proto musel otec přes den pracovat u lidí jako tesař a po návratu domů do noci obdělával pole na svém hospodářství. Matka kromě výchovy dětí a starosti o domácnost pomáhala otci, jak jen mohla. I přes toto velké vytížení se dožila krásných devadesáti let. Helena nacházela ve svých rodičích nejen vzor pracovitosti, ale i zodpovědnosti, obětavosti a v neposlední řadě zbožnosti. Přestože žili v bídě, našli byste v jejich domě v malé knihovničce vedle Písma svatého také životopisy svatých, ze kterých se děti dozvídaly krásné a napínavé příběhy poustevníků, poutníků a misionářů v dalekých krajích. Pozorná Helenka pak tyto příběhy vlastními slovy vyprávěla na pastvě mladším dětem a svěřila se jim, že i ona se touží připojit k poustevníkům nebo bude jako misionáři učit pohany svaté víře. Pramenem této touhy byla nejenom četba náboženské literatury, ale i Boží působení. Jak sama později napíše ve svém Deníčku, již od sedmi let pociťovala ve své duši Boží volání k dokonalejšímu životu, které ji stále provázelo. S rozvojem vztahu k Bohu v ní zároveň rostla citlivost k lidské nouzi. Láska k chudým ji vedla k nezvyklým kouskům, se kterými se u jiných dětí v jejím věku nesetkáváme. Byla 1. světová válka, celý kraj byl zničen, všude panoval velký hlad a nouze. Také ke dveřím Kowalských přicházeli lidé prosit o něco k jídlu. Při pohledu na tuto bídu chtěla na vlastní kůži poznat, jaké to je být žebrákem. Jednou, když jí bylo asi deset let, přestrojila se za žebračku a obešla všechny domy ve vesnici a prosila o almužnu. Po návratu domů prohlásila: „Jak se ti chudáci mají špatně. Kolik musí snést a vytrpět.“ V její rodné vesnici si vyprávějí ještě jeden příběh. Po dvou letech od události, kdy jako žebračka obcházela hospodářství, zorganizovala Helenka tombolu. Nejprve vyprosila od sousedů drobné předměty, potom vyrobila losy a prodávala je. Když už jí nezbyl ani jeden, začala podle čísel rozdávat lidem jednotlivé výhry. A co udělala s penězi? Po ukončení tomboly zanesla vybrané peníze panu faráři, aby je dal nejvíce potřebným. Do školy začala chodit teprve ve dvanácti letech. Po třech letech pilného učení však musela školu opustit, aby uvolnila místo mladším sourozencům.
Mládí
V patnácti letech přestala Helenka chodit do základní školy, a tak má teď více času pomáhat mamince v domácnosti a s malými dětmi. To však netrvá dlouho. Podle příkladu svých dvou starších sester zatoužila i Helena jít do světa, aby si mohla sama vydělávat na živobytí, a tak pomoci rodičům. Bylo to v roce 1921, kdy se tato šestnáctiletá dívka obrátila na matku se slovy: „Maminko, náš tatínek musí tak těžce pracovat a já si i tak nemám v neděli co obléci. Už mám nejubožejší šaty ze všech děvčat… půjdu si něco vydělat.“ Matka se dlouze zadívala na svou dceru a pak řekla: „Dobře, můžeš dítě jít ve jménu Páně!“ Odjela tedy do Aleksandrowa, kde našla práci služebné u paní Leokadie Bryszewské. Všem, se kterými se v tomto městě setkala, se vryla do paměti její přátelská povaha, svědomité plnění povinností a poslušnost ve všem, co patřilo k její práci. Zde se jí jednoho dne dostalo tajuplného vidění „jasnosti“. Kvůli této události se vrátila domů, aby řekla matce: „Musím vstoupit do kláštera.“ Oba rodiče byli rozhodně proti. Otec začal vysvětlovat:
„Ty nevíš, co chceš. Abys mohla jít do kláštera, musel bych ti dát peníze na věno. A kde je vezmu? Vidíš, že mám samé dluhy.“ Pravým důvodem odmítnutí však bylo jejich příliš silné připoutání ke své nejmilovanější dceři, které jim nedovolilo svolit s odchodem do kláštera. Proto nepomohlo ani Helenino ujištění, že žádné peníze nepotřebuje, neboť ji sám Pán Ježíš do kláštera zavede. Rodiče trvali na svém a ona se
nechtěla stavět proti jejich vůli. Po krátkém pobytu v Głogowci se na radu starší sestry rozhodla pracovat v Lodži. Bydlela zde u svého strýce Michala Rapackého. Nejprve zastávala domácí práce u třech františkánských terciářek. Kromě skromné odměny prosila o to, aby se mohla zpovídat u jejich zpovědníka, denně se účastnit mše sv. a také aby mohla navštívit umírající, jestliže se o nich dozví. V únoru roku 1923 se přihlásila o práci u majitelky obchodu s potravinami, u paní Marcjanny Sadowské, která jí svěřila starost o domácnost a své tři malé děti. V paměti paní Sadowské, u níž Helena Kowalská pracovala až do července 1924, zůstala vzpomínka na její velkou víru a horlivost. „Stále se postila,“ vypráví její chlebodárkyně, „celý rok ve středy, pátky a soboty a během Svatého týdne každý den. Na Popeleční středu nejedla vůbec.“ Přesto na ni vzpomínala jako na veselé a šikovné děvče. Děti ji měly velmi rády. Zvlášť milovaly její zábavné historky a vyprávění pohádek na dobrou noc. Když ve věku osmnácti let Helena znovu
prosí rodiče o svolení ke vstupu do kláštera, je její prosba opět zamítnuta. Za těchto okolností se snaží v sobě toto Boží volání přehlušit. Ve svém Deníčku později napíše: „Po tomto odmítnutí jsem začala žít naprázdno, bez ohledu na hlas milosti, i když má duše nikde nenacházela klid. Neustálé volání milosti pro mě bylo velkým utrpením, avšak snažila jsem se je přehlušit zábavou. Vnitřně jsem před Bohem utíkala a celou duší jsem se otevírala tvorům.“ I přes tuto snahu žít jako ostatní dívky nepovolané k zasvěcenému
životu nacházela ve svém srdci prázdnotu a vnitřní touha, kterou nemohla naplnit, se pro ni stávala stále větším utrpením.
Cesta k vytouženému cíli
Jednoho letního dne se Helena Kowalská vydala spolu se svými dvěma rodnými sestrami a kamarádkou na taneční zábavu. Konala se v parku „Wenecja“ nacházejícím se v samém centru Lodži nedaleko katedrály sv. Stanislava Kostky. Helenka měla na sobě slušivé volánkové šaty a své rudavé vlasy si sčesala z čela do silného copu. Brzy po příchodu do parku byly všechny čtyři zadány a na parketu se nechaly unášet muzikou a tancem. Všichni se výborně bavili, jen v Helenině duši se odehrával boj. Nechtěla utíkat od lidí, snažila se žít jako ostatní, nechtěla se lišit od svých vrstevníků, ale nenacházela v tom uspokojení. V této náladě a myšlenkách náhle vedle sebe uviděla Ježíše. Byl ztýraný, svlečený ze šatů a celý pokrytý ranami. Obrátil se na ni slovy: „Jak dlouho tě mám snášet a jak dlouho mě budeš klamat?“ Již neslyšela příjemnou hudbu a společnost, ve které se nacházela, jí zmizela z očí. Zůstala sama s trpícím Kristem. Po tomto nečekaném setkání se vymluvila na bolest hlavy a rychle opustila vesele se bavící společnost. Její kroky směřovaly do blízké katedrály. Už se stmívalo. Lidí bylo v chrámu málo. Nevšímala si ničeho, co se kolem děje, padla ve tvaru kříže před Nejsvětější svátostí a prosila Pána, aby jí dal poznat, co má dál dělat. Po chvíli úpěnlivé modlitby uslyšela jako odpověď tato slova: „Jeď ihned do Varšavy, tam vstoupíš do kláštera.“ Nyní již věděla, co má konat. Našla v sobě i sílu, která jí pomohla přemoci velkou lásku a poslušnost vůči rodičům. Ti jí dosud bránili jít cele za vnitřním hlasem. Povstala od modlitby, přišla domů, zařídila nutné věci a uložila se ke spánku. Druhého dne, nakolik to bylo možné, se svěřila sestře s tím, co se odehrálo v její duši. Nechala pozdravovat rodiče a jen tak, v jedněch šatech, bez ničeho, odjela podle Božího rozkazu do Varšavy. Po příjezdu do hlavního města vešla do prvního kostela, který se jí namanul, a začala se modlit o poznání další Boží vůle. Mše svaté začínaly jedna za druhou. Při jedné z nich uslyšela slova: „Jdi k tomuto knězi a všechno mu řekni a on ti poví, co máš dál dělat.“ Po mši svaté tedy šla do sakristie a poprosila o radu, do kterého kláštera má vstoupit. Kněz se v první chvíli podivil, ale řekl jí, ať má velkou důvěru, že Bůh to dál zařídí. Přitom si vzpomněl na svého bývalého farníka, který ho prosil o někoho, kdo by mohl pomoci v domácnosti jeho početné rodiny. A tak se Helena dostala k nové paní, Aldoně Lipszycové, bydlící se svou rodinou v Ostrówku. Odtud pak odjížděla do Varšavy a zde klepala na brány různých klášterů s prosbou o přijetí. Její cesty však byly neúspěšné. Příčinou odmítnutí byla jistě její krajní chudoba a nedostatečné vzdělání. Někde jí dokonce bylo přímo řečeno: „Tady nepřijímáme služky.“ Již ztrácela naději, že dosáhne vytouženého cíle. Ale jako už tolikrát v životě, kdy se jí srdce svíralo bolestí a kdy se cítila osamocena, obrátila se opět slovy modlitby na Pána Ježíše a i tentokrát byla vyslyšena. Šla právě ulicí, která nese název Żytnia. Zastavila se před domem, na němž byla umístěna tabulka s nápisem: Generální dům Kongregace sester Matky Božího milosrdenství. S tlukoucím srdcem zaklepala na dveře. Sestra vrátná ji pozvala dál do hovorny a zde po rozhovoru s matkou představenou byla přijata. Musela se však ještě na rok vrátit k paní Lipszycové a vydělat si na skromnou výbavu. 1. srpna roku 1925 nadešel okamžik, kdy se pro Helenu otevřela klášterní brána. Konečně dosáhla toho, po čem tolik toužila. Cítila se v tu chvíli nesmírně šťastná.
Posledních 13 let života
Když v srpnu roku 1925 Helena Kowalská překročila práh klauzury varšavského domu, zbývalo jí už jen 13 let života. Byla to však velmi intenzivní léta, která jí nakonec přinesla vyvýšení k slávě oltářů. Kongregace sester Matky Božího milosrdenství, do které ji Pán Ježíš povolal, vedla tzv. Domy milosrdenství. Zde sestry výchovně působily na děvčata a ženy, které potřebovaly hlubokou morální obnovu.
Každá členka kongregace bez ohledu na druh vykonávané práce se živě účastnila Ježíšova díla záchrany pro věčnost těch, kteří v lidských očích již zahynuli. Rovněž i Helena Kowalská, která v kongregaci během obláčky přijala jméno s. Marie Faustyna, si uvědomovala velikost tohoto poslání. Vypovídají o tom i slova, která napsala své spolusestře v jednom z dopisů: „Jak velkou
radost cítím v duši, že mě Pán Ježíš povolal do naší kongregace, která se úzce spojuje s dílem a posláním, jaké měl Pán Ježíš, to je záchrana duší. Nesmíme zapomenout, že naše poslání je vznešené [...]. Musíme být cele proniknuty Ježíšovým duchem a mít jeho vlastnosti, tedy dát ze sebe všechno z lásky k Bohu ve prospěch nesmrtelných duší.“ S. Faustyna přebývala v mnoha domech kongregace, nejdéle však v Krakově, Płocku a Vilniusu. Pracovala zde především jako kuchařka, zahradnice nebo vrátná. Navenek nic neprozrazovalo její neobvykle bohatý mystický život. Svědomitě vykonávala svěřené práce, byla velmi soustředěná a zbožná a zároveň přirozená, prostá a rozvážná. Řeholní pravidla zachovávala věrně a ve vztazích k bližním se vyznačovala srdečností, jemností a velkou láskou. Hloubku duchovního života sv. Faustyny Kowalské odkrývá Deníček, který začala psát během posledních čtyř let svého života na pokyn zpovědníka P. Sopoćka a se svolením představených. Z jejích zápisků se dozvídáme o velikosti poslání, které jí Pán Ježíš svěřil. Toto poslání spočívá v připomenutí odedávna známé ale zapomenuté pravdy víry o milosrdné Boží lásce k lidem a v předání nových způsobů úcty k Božímu milosrdenství. S. Faustyna stojí také u počátku velkého hnutí ctitelů a apoštolů Božího milosrdenství, jež má vést k obnově náboženského života v duchu křesťanské důvěry a milosrdenství. Její hluboký mystický život šel ruku v ruce s utrpením. Utrpení očišťuje duši, a tím ji činí schopnější k stále většímu podílu na Božím životě a k účasti na spasitelném Kristově díle. Sestra Faustyna onemocněla tuberkulózou plic a zažívacího ústrojí a jako dobrovolnou oběť za hříšníky přijímala také s úplnou odevzdaností do Boží vůle různá utrpení, aby takto poskytla pomoc duším ohroženým ztrátou spásy. 5. října 1938 odevzdala svou duši do rukou nebeského Otce plná důvěry v jeho bezedné milosrdenství, aby mohla u Božího trůnu zapět píseň na oslavu milosrdenství. V Deníčku nám na rozloučenou zanechala tato slova: „Na tebe, ubohá země, nezapomenu, i když cítím, že se okamžitě celá ponořím do Boha jako do oceánu štěstí, ale to mi nezabrání vrátit se na zem a dodávat duším odvahu a vybízet je k důvěře v Boží milosrdenství.“
s. Milada Rosová KMBM
/převzato z časopisu „Apoštol Božího milosrdenství“ www.apostol.cz/
Aktuální číslo Apoštola
Puls
Aktuální číslo Apoštola
Puls