Svátost smíření

V kostele Božího milosrdenství ve Slavkovicích u Nového Města na Moravě je možnost přijetí svátosti smíření (nebo rozhovoru s knězem):

K zamyšlení: O zpovědi
Svatá sestra Faustyna ve svém Deníčku napsala: „Dnes mi Pán řekl: - Dcero, přistupuješ-li ke svaté zpovědi, k tomuto zdroji mého milosrdenství, vždy na tvou duši stékají moje krev a voda, které vytryskly z mého Srdce a zušlechťují tvou duši. Vždy, když přicházíš ke svaté zpovědi, celá se ponoř do mého milosrdenství s velikou důvěrou, abych na tvou duši mohl vylít hojnost své milosti. Když se přicházíš vyzpovídat, buď si vědoma, že to já sám na tebe čekám ve zpovědnici. Zahaluji svou přítomnost osobou kněze, ale sám působím v duši. Zde se setkává ubohost duše s Bohem milosrdenství. Řekni duším, že z tohoto zdroje milosrdenství duše čerpají milosti pouze nádobou důvěry. Bude-li jejich důvěra veliká, má štědrost je bez hranic.“ /Den. 1602/

K zamyšlení: O zpytování svědomí
Slovo „zpytování“ doslovně vzato sugeruje potřebu jakési až matematické přesnosti při hodnocení celého dne, v případě zpovědi několika týdnů nebo měsíců. A tak se pokoušíme vypočítávat často s velkou přesností vnější projevy našich hříchů a nevěrností, a přitom často zapomínáme na vnitřní příčiny – na hříšné motivace. Třebaže u těžkých hříchů není bez významu jejich druh a počet a je třeba je vyznat ve svátosti smíření, podstata hříchu tkví v lidském srdci. Je mnoho opravdu zbožných lidí, kteří denně provádějí „vyúčtování“ se svým svědomím, a přesto nenacházejí vnitřní pokoj a radost z odpuštění vin. To proto, že se nedokážou odtrhnout od sebe sama, aby mohli objevit milosrdenství Otce, který jde s dojetím vstříc hříšníkovi a nedbá na velikost a počet jeho hříchů, ale touží ho obejmout a políbit (srov. Lk 15,20). Modlitba je dialogem. „První“, kdo mluví, je vždy Bůh. Člověk pouze odpovídá.
Ale aby mohl odpovědět, musí nejprve uslyšet volání. Proto je třeba se při zpytování svědomí neptat nejprve na to, jaké hříchy jsem spáchal, ale jak naslouchám Božímu volání. „Počítání“ hříchů by mělo předcházet „počítání“ milostí. Nevnímáme-li Boží působení, jak na ně můžeme odpovídat? Odmítnutím Božího působení nejsou pouze vnější hříšné skutky, ale také podceňování vnitřních vnuknutí k dobrému. Zpytování svědomí – modlitba odpovědnosti – je naším rozhovorem s Bohem o jeho volání a naší odpovědi. Bůh působí prostřednictvím „znamení“. Tato „znamení“ jsou však srozumitelná pouze pro ty, kdo znají „Boží řeč“. Nedokážeme se domluvit s tím, kdo mluví řečí nám „cizí“. Znalost „řeči“ Pána Boha získáváme kontaktem s ním. „Řeč“, kterou Bůh k člověku hovoří, se podobá řeči lidí do sebe zamilovaných. Nepotřebují vznešené proslovy. Stačí několik slov, úsměv, nepatrné gesto… Zpytování svědomí – modlitba odpovědnosti – nám klade otázku: „Jak známe řeč, kterou k nám promlouvá Pán Bůh?“ Bez její znalosti by praxe zpytování svědomí byla skutečně prázdným „účtováním“ se sebou samým. Zpytování svědomí není „vzájemným vyrovnáním“ otroka a pána, podřízeného a nadřízeného, obžalovaného a soudce, žáka a učitele. Zpytování svědomí je „vzájemným vyrovnáním“ zamilovaných, je rozhovorem o vzájemné lásce, je „vzájemným vyrovnáním“ z lásky. Zpytování svědomí nám pomáhá zjistit, jak se naše „pozornost“ rozumu a srdce tříští na množství nepodstatných záležitostí a činí nás neschopnými odpovědět Bohu láskou na jeho lásku. Jak málo logiky má naše myšlení v mnoha záležitostech. Jak se mění naše city. Jak často jsme nedůslední v našich předsevzetích a životních plánech. Naše lidské síly jsou také roztříštěny stálou únavou, jejíž hlavní příčinou není ani tak přepracovanost (na niž se často vymlouváme), jako spíš stálé psychické napětí, způsobené nevyřešenými vnitřními konflikty. Vnitřně nás velmi trápí a tříští nezrealizované plány, pocity křivdy, pocity viny, strach o sebe a svou budoucnost, spory s jinými, přecitlivělost v určitých věcech. Každodenní odevzdávání Pánu Bohu všeho toho, co je v nás rozbité a roztříštěné, nás naplňuje pokojem a vnitřně sjednocuje. Koncentrace na Boha a jeho lásku zavádí řád a integraci v našem myšlení, citech, činnosti, sjednocuje naše síly a životní energii. „Je-li Bůh na prvním místě, pak je vše na svém místě.“ (sv. Augustin).

Úryvek z knihy Josefa Augustina „Čtvrthodinka upřímnosti“. Knihu si můžete objednat zde
Doporučujeme také knihu „Příprava na svátost smíření“ (stejného autora), kterou si můžete objednat zde

K zamyšlení: Jak se zpovídat?
Jak se správně zpovídat? - "Nejlépe nijak" - soudí někteří lidé a mají proti zpovídání mnoho výhrad a ještě víc nechuti. - "Proč mám ve zpovědnici odříkávat knězi - člověku jako já, - kdejaký hloupý nápad, kdejaké šlápnutí vedle? Já při tom neprožívám žádnou lítost, ale zato spíš trapnost."
Bída je, když si to tak jen myslíš a neřekneš to nahlas a knězi. Kněz by ti mohl odpovědět, že takovéhle zpovídání by bylo opravdu trapné. Řekl by ti, že z kdejaké maličkosti se zpovídat nemusíš. Řekl by ti, že i mimo svátost pokání můžeme Bohu vyznávat svá provinění /např. při večerním zpytování svědomí, při kajícím úkonu na začátku mše, při společné kající pobožnosti/ - a když jich litujeme z lásky k Bohu a odvrátíme se od nich, Bůh nám naše viny promíjí.
Ale řekl by ti také, že tím svátostná zpověď knězi přesto neztrácí smysl. Nejen u těžkých hříchů - tam církev povinnost zpovědi ukládá. Ale osobní zpověď má smysl i tam, kde přímo povinná není, kde člověk zápolí s obvyklým mračnem špatných myšlenek, sobectví, pýchy a kdejakých pokušení.
Rozuměj tedy: vykonat svátostnou zpověď je katolický křesťan povinen jen tehdy, když těžce zhřešil. To se u normálního člověka tak často nestane, ba myslím, že u mnoha křesťanů se to za celý život nestane.
Ale i tak je osobní zpověď jasným projevem - viditelným znamením - odvrácení od hříšných návyků, projevem upřímné vůle k napravení. Kněz tu má příležitost k duchovnímu vedení a formaci charakteru.
Jak často chodit k takové zpovědi ze zbožnosti? Nejlépe pravidelně měsíčně. Lékaři objevili užitečnost pravidelných prohlídek. Církev to zná a dávno už praktikuje v této zpovědi ze zbožnosti.
Ovšem pro dobré duchovní vedení ve zpovědi je jeden předpoklad: zvol si moudrého stálého zpovědníka, který tě pozná a může tě soustavně vést. Ovšem nezapomeň, že svátostné rozhřešení je stejně platné od každého kněze, jen když přicházíš s upřímnou lítostí a dobrou vůlí chtít se polepšit.
Jsou také společné kající pobožnosti, při nichž kněz může za určitých mimořádných okolností udělit i rozhřešení, ale sebelepší společné formy kající pobožnosti nemohou nahradit osobní vyznání, osobní rozhovor kněze s kajícníkem, osobní přijetí rozhřešení. Společné kající pobožnosti jsou však výbornou přípravou, dispozicí na osobní svatou zpověď a my naše úvahy o svátosti smíření také společnou kající pobožností uzavřeme. Jak se tedy osobní zpověď koná?
Doma jsme se snažili zpytovat své svědomí, poznat své hříchy. Litovali jsme jich, rozhodli se napravit, začít znovu a lépe.
Teď přistupujeme ke zpovědnici s důvěrou v Boží dobrotu a v Boží odpuštění. Není to tak docela samozřejmé odpuštění přijmout a sám si odpustit. Vzpomeň na Jidáše: On svůj hřích doznal - veřejně se z něj vyznal, litoval ho opravdově. A přesto zůstal zoufalcem. Proč? Neuvěřil, že mu Pán odpustí, neodpustil si sám.
Ještě jedno odpuštění je zapotřebí, než vstoupíš do zpovědnice: musíš odpustit druhým, těm, kteří se provinili na tobě. Musíš, říkám. Tuto podmínku nám připomíná Otčenáš, kdykoliv se jej modlíme. Musíš překonat pocit, že druhý je tvůj nepřítel. Musíš překonat nenávist a touhu po pomstě, svou uraženou samolibost. Kdybys neodpustil, postaví se neodpuštěná vina mezi tebe a Otce, uzavře tvé prosbě o odpuštění přístup k Bohu.
Ale je v lidských silách odpustit násilníkovi, který ti ubližuje a ještě se ti posmívá? - Je to možné, ale jen tehdy, když si uvědomíš, že je chudák. Že pravý chudák nejsi ty, ale ten, kdo ti ublížil.
Ve zpovědnici vynech úvodní: "já bídný hříšník..." a místo toho se krátce představ, jestli tě kněz nezná. Ne jménem, ale situací: Je mi 20 let, svobodný, mám známost. Naposledy jsem se zpovídal tehdy a tehdy, měl jsem to a to předsevzetí a tak a tak se mi v něm dařilo - nedařilo. Nebuď rozvláčný. Pověz stručně a jasně své povahové chyby, zlozvyky, hříchy, vše, co se mi zdá důležité. Není třeba úzkostlivě vypočítávat kdejakou chybičku - vždyť Bůh je vševědoucí, zná tě dobře. Neodříkávej slova zpovědního zrcadla - to je všeobecné - ty mluv o svém životě. Přiznej otevřeně, co ti tvé svědomí vytýká.
Nebuď úzkostlivý. To nejdůležitější k odpuštění není, co děláš ty, ale co udělal Pán Ježíš. A nebuď ustaraný: rozhodující moment ve zpovědnici nejsou slova tvá, ale slova kněžského rozhřešení. Ta ti dávají vědomí, že vina a hřích jsou zahlazeny.
Pamatuj si: kdo se dobře vyzpovídat chce, ten se také dobře vyzpovídá.
Při obvyklé zpovědi ze zbožnosti, kde se vyznáváme jen ze zběžných provinění, tam je dobře soustředit se na jednu věc, která tě nejvíc mrzí, na svou hlavní chybu, a ostatní zahrnout do aktu lítosti.
A po rozhřešení, při opuštění zpovědnice? Poneseme si radost z velikého zážitku setkání s otcovskou dobrotou Boží.
Svátost smíření je dar vzkříšeného Krista. Kdo si toto uvědomí, ten tuto svátost přijímá vděčně a rád.

Mons. Ladislav Simajchl
(převzato z: www.fatym.com)