OBRAZ BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ
22. února roku 1931 obdržela sestra Faustyna od Pána Ježíše příkaz k namalování obrazu. Tak o tom píše ve svém Deníčku: „Večer, když jsem byla v cele, uviděla jsem Pána Ježíše oblečeného do bílých šatů. Jednu ruku měl pozdviženou k žehnání a druhá se dotýkala šatů na hrudi. Z poodhrnutých šatů na hrudi vycházely dva velké paprsky: jeden červený a druhý světlý. Mlčky jsem hleděla na Pána, má duše byla naplněna bázní, ale i velkou radostí. Po chvíli mi Ježíš řekl: Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejprve ve vaší kapli a na celém světě. Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne. Slibuji také už zde na zemi vítězství nad nepřáteli a obzvlášť v hodině smrti. Já sám ji budu bránit jako svou slávu.“ /Deníček 47–48/ V roce 1933 přijela sestra Faustyna do Vilna. Tam jí její zpovědník, P. Michal Sopoćko, pomohl namalovat první obraz. Zajistil malíře, Eugeniusze Kazimirowského, který v roce 1934 obraz namaloval. Přesto, že obraz byl namalován podle slov Ježíše zjevených sv. sestře Faustyně, od začátku se jí nelíbil. Nešlo tady o malíře, ale o krásu Krista. Tak jako všichni mystici i sv. Faustyna říkala, že není pomocí štětce možné jeho krásu zobrazit. Když se nad tím trápila, Pán Ježíš se jí zjevil a potěšil ji slovy: „Velikost tohoto obrazu nespočívá v kráse barev nebo v dovednosti malíře, nýbrž v mé milosti. /Deníček 313/ Uctívání tohoto obrazu nespočívá totiž jen v jeho vystavení a v úžasu nad jeho krásou. Uctívat tento obraz znamená přijmout do svého srdce Boha, který v tomto obrazu zjevuje část své přirozenosti. Prostřednictvím tohoto obrazu nám Ježíš ukazuje svůj vztah k člověku. Pomocí pěti symbolů se nám zde zjevuje obraz milosrdného Boha, který nám nabízí spásu. První symbol je ruka pozdvižená k požehnání. Není to ruka, která chce pokárat, i když mnohokrát Pán Ježíš ve svých zjeveních sestře Faustyně odsuzuje hříchy světa. Je to ruka, která chce všem žehnat a obdarovávat štěstím. Druhým symbolem je postava Ježíše, který jakoby kráčí k nám. Bůh tím chce ukázat, že nečeká neporušený na svém trůnu, až se hříšník přiblíží k němu, i když by to tak mohl udělat, ale že to on první nám vychází vstříc. On první nás miluje, očekává nás a obětuje se za nás. Běží naproti marnotratnému synu, objímá ho a těší se, že ten, který byl mrtvý a hříšný, se vrátil a ožil. Bůh v každé chvíli našeho života jako první vztahuje svou ruku, aby nás zachránil. Třetím symbolem je levá ruka Ježíše, která ukazuje jeho srdce. Ježíš ukazuje své srdce jako pramen milosti. Toto srdce bylo probodnuté na kříži a vytryskla z něj krev a voda, symboly svátostí. Srdce je také symbolem lásky, která je hlavním důvodem zjevení tajemství Božího milosrdenství. Dalšími symboly jsou krev a voda. Mučednictví a milost, utrpení a štěstí. Milost často přichází skrze utrpení. Kristus rozdává plody svého umučení celému tvorstvu. Milosti přicházejí skrze svátosti, zvlášť svátost smíření a Eucharistii, jejichž správcem je Církev. Posledním symbolem jsou slova: Ježíši, důvěřuji Ti. Přijmout milost, která pramení z utrpení, a někdy také skrze utrpení, vyžaduje totiž důvěru. Je třeba, abychom jako Abraham opustili svou zemi, a někdy je také třeba, abychom se vzdali veškeré své pozemské naděje a celou svou důvěru vkládali jen v Boha, tak, aby on sám byl naší konečnou nadějí.
Obraz Božího milosrdenství si můžete stáhnout zde
SVÁTEK BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ
Svátek Božího milosrdenství zaujímá nejdůležitější místo mezi všemi formami pobožnosti k Božímu milosrdenství, které byly sestře Faustyně zjeveny. Poprvé o zavedení tohoto svátku požádal Pán Ježíš ve zjevení, které měla sestra Faustyna v roce 1931. „Toužím, aby milosrdenství mělo svátek. Chci, aby ten obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem milosrdenství.“ /Den. 49/ Volba zrovna této neděle není náhodou. Je to první neděle po Velikonocích. O Velikonocích si celá Církev připomíná dílo Božího vykoupení, které je úzce spjaté s Božím milosrdenstvím, vzpomínaným a slaveným na svátek Božího milosrdenství. Toto vykoupení je přece projevem Božího milosrdenství pro celý svět. Zároveň je třeba si uvědomit a pamatovat, že svátek Božího milosrdenství není jen dnem, kdy si zvláštním způsobem připomínáme Boží milosrdenství a je uctíváme, ale je to den mimořádných milostí pro celý svět slíbených Pánem Ježíšem, který řekl sestře Faustyně: „Toužím, aby svátek milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky.“ /Den. 699/ Pán Ježíš spojil s tímto svátkem veliké přísliby: „Kdo toho dne přistoupí k Prameni života, ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“ /Den. 300/ Pramenem života je přitom svátost smíření a Eucharistie. „V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milosti vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží.“ /Den. 699/ Pro ty, kteří se pokládají za veliké hříšníky, pro které už není Božího odpuštění, Pán Ježíš zároveň vzkazuje: „Ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“ /Den. 699/ Svátek Božího milosrdenství, který oficiálně zavedl 30. dubna roku 2000, v den svatořečení sestry Faustyny, papež Jan Pavel II., se tak jeví jako neobvyklá příležitost setkání s bezmeznou hloubkou Božího milosrdenství tento den otevřeného dokořán. Dá se říct, že tento den Bůh před každým stojí jako „slabý“ a starostlivý Otec, a ne jako Soudce. „Žádná duše nenalezne ospravedlnění, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství, a proto má být první neděle po Velikonocích svátkem milosrdenství a kněží mají v ten den duším říkat o tom mém velkém a bezedném milosrdenství.“ /Den. 570/ – říkal ve zjevení Pán Ježíš sestře Faustyně. Svátek Božího milosrdenství se tedy stává Bohem stanovenou chvílí setkání člověka s jeho milosrdenstvím. K tomuto setkání mají připravovat a vést člověka všechny ostatní formy úcty k Božímu milosrdenství. Ovšem, tak jako v případě obrazu Božího milosrdenství, nemůžeme zapomenout na to, co je nejdůležitější, a co také zdůrazňoval sestře Faustyně Pán Ježíš: na důvěru. Dokud se s důvěrou neobrátíme k jeho milosrdenství, nenajdeme ospravedlnění a vnitřní pokoj. Pokud tedy chceme dosáhnout a získat milosti slíbené Pánem Ježíšem, musíme více důvěřovat jemu, než sami sobě. Více poslouchat jeho slova, než hlas našeho srdce, které nám někdy hodně věcí vyčítá a my si s tím nedokážeme poradit. Stojí za to vzpomenout si zde na slova sv. Pavla, který říká, že Bůh je větší než naše srdce a výčitky svědomí, které máme a které pramení z naší minulosti.
Novénu k Božímu milosrdenství si můžete stáhnout zde
HODINA MILOSRDENSTVÍ
V říjnu roku 1937 Pán Ježíš ve zjevení sestře Faustyně přikázal uctívat hodinu své smrti (15.00 hod.) a aspoň chvíli se v tuto hodinu dovolávat milosrdenství skrze zásluhy jeho utrpení a smrti pro celý svět. „Připomínám ti, má dcero, že kdykoliv uslyšíš, jak hodiny odbíjejí třetí, celá se ponoř do mého milosrdenství, veleb je a oslavuj; svolávej jeho všemohoucnost na celý svět, zvláště na ubohé hříšníky, vždyť v té chvíli bylo pro všechny duše otevřeno dokořán. V tuto hodinu vyprosíš pro sebe i pro jiné všechno, v tuto hodinu se dostalo milosti celému světu – milosrdenství zvítězilo nad spravedlností.“ / Den. 1572/ Hodina milosrdenství je pro nás šancí pochopit sílu Boží lásky k nám, která se projevila v jeho umučení pro nás všechny. Proto Pán Ježíš říká sestře Faustyně, aby se snažila tuto hodinu pomodlit pobožnost křížově cesty, anebo, pokud ji to povinnosti nedovolí, aspoň na chvíli se pomodlila v kapli, a tím uctila jeho milosrdné srdce. A když ani to nebude možné, aby si aspoň na chvíli vzpomněla na jeho umučení. /srov. Den. 1572/
KORUNKA K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ
Ve Vilně měla 13. září roku 1935 sestra Faustyna zjevení anděla, který přišel potrestat svět za jeho hříchy. Když uviděla anděla, prosila ho, aby se zdržel, že svět určitě bude činit pokání. V tomto okamžiku se ocitla stojící před Nejsvětější Trojicí, před kterou nesměla opakovat svou prosbu. Když ale ve své duši pocítila Kristovu milost, začala se modlit slovy, která slyšela ve svém srdci, a uviděla, že trest nad světem byl zastaven. Druhého dne, když byla ve svém pokoji, zjevil se jí Pán Ježíš, připomněl jí tato slova a poučil ji, jak se má těmito slovy modlit na růženci. V korunce prosíme o milosrdenství pro nás a pro celý svět. Slovo „k nám“ znamená osobu, která se modlí, a také lidi, za které touží a je povinná se modlit. Slova „i k celému světu“ znamenají všechny lidi na celém světě a také duše v očistci. Několikrát Pán Ježíš ve svých zjeveních sestře Faustyně ukazoval hodnotu a sílu této modlitby. S touto modlitbou spojil také své přísliby, že skrze modlitbu této korunky dá rád všechno, oč ho lidé budou prosit, bude-li to shodné s Boží vůlí. /Den. 1541/
Zvláštní milosti Pán Ježíš slíbil v hodině smrti nejen těm, kteří se budou tuto korunku modlit, ale také těm, za které se tuto korunku někdo pomodlí. „Každý, kdo se ji bude modlit, dosáhne velkého milosrdenství v hodině smrti. Kněží ji budou dávat hříšníkům jako poslední záchranu.“ /Den. 687/ „Napiš, že když se tuto korunku budou modlit u umírajících, postavím se mezi Otcem a umírající duší ne jako spravedlivý soudce, ale jako milosrdný Spasitel.“ /Den. 1541/ Korunka, společně s výzvou „Ježíši, důvěřuji Ti!“ je nejznámější modlitbou k Božímu milosrdenství. Překládána je dokonce do afrických nářečí a lidé se ji modlí ve všech končinách země.
Korunku k Božímu milosrdenství si můžete stáhnout zde
O BOŽÍM MILOSRDENSTVÍ
Rozhovor s P. prof. Lucjanem Balterem SAC
Boží milosrdenství je uctíváno v Církvi od jejího počátku. V čem je tedy úcta, která vznikla na základě zjevení s. Faustyně, nová?
Není možné říci rovnou, že Církev uctívá Boží milosrdenství odedávna. Ano, Boží milosrdenství je přítomno na stránkách Bible, je přítomno v liturgii, avšak formalismus posledních staletí zapůsobil tak, že se do popředí dostala přísná a trestající Boží spravedlnost. Dokonce jedna z tak zvaných hlavních pravd víry říká, že Bůh je spravedlivý soudce, který zlé činy trestá a dobré odměňuje. Žádný starší katechismus už ale neobsahuje stejnou pravdu o Božím milosrdenství. Snad proto se sám Ježíš musel domáhat něčeho moc důležitého, co se jakoby vytratilo ze zorného pole křesťanů: svého velkého milosrdenství. Už v meziválečném období byly ve Francii vydány poznámky sestry Josefy Menendez (1890–1923). Tato Španělka vstoupila do Kongregace Sacré Coeur ve Francii a Ježíš milosrdný se jí často zjevoval a hovořil s ní. Kniha měla četná vydání i po druhé světové válce a úvodní slovo k prvnímu vydání napsal tehdejší apoštolský nuncius ve Francii kard. E. Pacelli, pozdější papež Pius XII. V polštině byla vydána v roce 1949 ve Spojených státech pod názvem „Výzva Lásky“, z francouzštiny ji přeložil můj řádový spolubratr RD F. Cegiełka SAC. Bohužel nakladatel, jezuita H. Monier-Vinard, místo aby dal do rukou čtenářům původní text, napsal své vlastní dílo, ve kterém často citoval slova sestry Menendez. Ke čtenářům nepromlouvá Ježíš ústy řeholní sestry, mají místo toho obšírný komentář k poselství Ježíše Krista. Tato kniha určitě připravila půdu k rozvoji úcty k Božímu milosrdenství, která by možná mohla vypadat jinak v případě, že by se vyvíjela bez komentáře, na základě samotných poznámek sestry Josefy Menendez. Rád bych k tomu dodal, že Jan Pavel II. chtěl zřetelně upozornit na všeobecný rozměr úcty k Božímu milosrdenství. Prohlásil proto sv. Terezii od Dítěte Ježíše učitelkou Církve vlastně kvůli jejímu vlastnímu výroku, že Bůh je dobrý, milující Otec, kterého se vůbec nebojí. Svatá Terezie to řekla a zapsala v době všeobecně vládnoucího jansenismu, kdy bylo běžné vyhrožovat lidem a strašit je spravedlivým Bohem. Papež tímto poukázal veřejně na malou Terezii a nepochybně tak Církev a svět připravil na svátek Božího milosrdenství, který následně sám ohlásil. V odpovědi na vaši otázku je třeba říct, že novou věcí byly formy úcty k Božímu milosrdenství, které Faustyna předávala. Některé z nich, jmenovitě obraz Ježíše milosrdného a svátek Božího milosrdenství, mají z důvodu papežských prohlášení oficiální povahu. Ostatní patří mezi soukromé pobožnosti, i když se věrní modlí společně.
V Deníčku sestry Faustyny najdeme poznámku o tom, že z Polska vyjde jiskra, která připraví svět na poslední Kristův příchod. Myslíte si, že úcta k Božímu milosrdenství je tou jiskrou a že už teď Kristus připravuje svět na svůj druhý příchod?
Významný je fakt, že sám Jan Pavel II. citoval tato slova během slavnostního posvěcení svatyně Božího milosrdenství v Krakově – Łagiewnikach dne 17. srpna 2002, kde svěřil Církev a celé lidstvo Božímu milosrdenství. Řekl tehdy: „Ať se plní Kristův závazný příslib, že z tohoto místa vyjde «jiskra, která připraví svět na Jeho poslední příchod» (srv. Deníček 1732).” Zároveň zdůraznil, že „tu jiskru Boží milosti je třeba rozžehnout. Je třeba předat světu oheň milosrdenství.“ Můžeme vyvodit, že papež měl na zřeteli kult Božího milosrdenství, který se po mnohá léta v Polsku vyvíjel. Osobně si však myslím, že je možné vidět zde více významů a úrovní: onou jiskrou je sám Jan Pavel II., který po celých dlouhých 27 let hlásal světu poselství o Bohu bohatém na milosrdenství, je jí také sama úcta k Božímu milosrdenství a může se jednat i o úctu k Božímu milosrdenství, kterou Jan Pavel II. otevřeně šířil. Jsem vnitřně přesvědčen, že každá z těchto možností je platná, odlišují se pouze tím, co zdůrazňují: 1. papež (a kult), 2. kult, 3. kult a papež.
Hodina milosrdenství, Korunka, obraz Ježíše milosrdného a svátek Božího milosrdenství jsou základní formy úcty k Božímu milosrdenství. V Církvi byly vždy přítomné veškeré prostředky spásy. Někdo se tak může ptát, jestli jsou vůbec potřeba nějaké nové formy kultu?
Žádná z forem úcty k Božímu milosrdenství není povinná. Jsou to doporučení, návrhy, nové možnosti, jak chválit Boha. Podle Deníčku jsou nejdůležitější obraz a svátek Božího milosrdenství. Proč tomu tak je? Obraz, který visí v kostele, kapli či v bytě, k nám promlouvá, něco nám přibližuje, zvláště svým nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti! Připomíná člověku milosrdného Boha Otce, který jest na nebesích. Ohledně svátku bych rád poukázal na další zajímavou souvislost: v meziválečném období schválila církevní autorita vznik nové kongregace sester benediktinek – samaritánek. Její zakladatelka, sotva dvacetiletá Jadwiga Jaroszewska, si dala za cíl velebit Boží spravedlnost. Zanedlouho se však sám Ježíš domáhá svátku Božího milosrdenství a svou žádost odůvodňuje nikoliv pouze nutností velebit, ale především hlásat světu Boží milosrdenství. Ano, veřejná oslava svátku Božího milosrdenství má hlásat světu milosrdného Boha. Volba první neděle velikonoční nebyla náhodná: během celého liturgického roku se k Bohu obracíme nejdříve s prosbou o milosrdenství (doba adventní a postní), následně děkujeme za prokázané milosrdenství (doba vánoční a velikonoční). Proto Jan Pavel II. neváhal a v roce velkého jubilea spolu s kanonizací s. Faustyny ohlásil světu veliký svátek Božího milosrdenství.
Ohledně úcty k Božímu milosrdenství stále existují stereotypy a rozšířené nepochopení. Někteří se domnívají, že každodenní modlitba korunky jim automaticky zajistí spásu…
Není větší chyby! Už sv. Jakub apoštol zdůrazňoval nutnost starat se o spásu bližních. Ve světle učení Církve je správně chápaný apoštolát nejefektivnějším prostředkem k dosažení svatosti a spásy. V Církvi dokonce existovala praxe úplného sebeobětování za druhé a zároveň přijetí možnosti vlastního zatracení. Takový postoj byl výrazem přesvědčení a víry v to, že Bůh nezůstane lhostejný vůči tak veliké, hrdinské lásce k bližnímu a přivede toho, kdo sám z lásky riskuje věčnou záhubu, k ještě většímu štěstí v nebi. Korunka k Božímu milosrdenství je vlastně takovou modlitbou za druhé, je prosbou o milosrdenství pro všechny hříšníky, ke kterým patříme i my, a pro celý svět. V opravdové modlitbě neexistuje automatismus: samotné bezmyšlenkovité opakování je prostě nesmyslné. Každá modlitba, stejně tak i korunka, chce soustředění a pozornost: má být přece autentickým, nezištným rozhovorem s Bohem.
Jste teolog. Co vás nejvíce zaujalo během četby Deníčku sestry Faustyny?
Deníček, který Faustyna psala z příkazu svého zpovědníka P. Michała Sopoćka, je v určitém slova smyslu textem nestejnorodým. Ze začátku ho plní vzpomínky týkající se dávných událostí a zážitků Faustyny, pak je teprve na jeho stránkách aktuální děj. I zde však nacházíme popisy konkrétních událostí, duchovních zážitků, mezi nimi jsou i popisy setkání s Ježíšem milosrdným, Pannou Marií, občas i s dušemi v očistci a s lidmi, k jejichž nitru dává Bůh Faustyně přístup. Proto je možné se na Deníček dívat jako na zprávu, popis událostí, nebo je možné v něm hledat něco víc. Kupříkladu zajímavý je vývoj postoje samotného P. Sopoćka v okamžicích, kdy mu Faustyna předává Ježíšovy příkazy: jeho pochybnosti, pozvolné ujišťování se ohledně pravdivosti Faustyniných mystických zážitků, následné hluboké přesvědčení, že se jedná o Boží věc, o kterou je třeba se postarat a rozšířit ji do světa (po smrti Faustyny převzal on sám její dílo do svých rukou!). Jako teologa mě však nejvíce zaujala eschatologie obsažená v Deníčku. Prostá řeholnice tak úžasně současně a teologicky bezchybně mluví o nebi, pekle, očistci, zvláště pak o smrti, po které stále víc touží a která je pro ni přímým setkáním s bezmezně milovaným Ježíšem, s celou Svatou Trojicí, s Matkou Boží a se svatými. Nota bene místa, ve kterých Faustyna pojednává o Svaté Trojici, jsou nejen teologicky dokonalá, jsou podmanivá svou hloubkou a zároveň jednoduchostí.
Děkuji za rozhovor.
P.Wojciech Zubkowicz SAC
Forma úcty
FORMY ÚCTY K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ NA ZÁKLADĚ ZJEVENÍ SV. SESTRY FAUSTYNY KOWALSKÉOBRAZ BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ
22. února roku 1931 obdržela sestra Faustyna od Pána Ježíše příkaz k namalování obrazu. Tak o tom píše ve svém Deníčku: „Večer, když jsem byla v cele, uviděla jsem Pána Ježíše oblečeného do bílých šatů. Jednu ruku měl pozdviženou k žehnání a druhá se dotýkala šatů na hrudi. Z poodhrnutých šatů na hrudi vycházely dva velké paprsky: jeden červený a druhý světlý. Mlčky jsem hleděla na Pána, má duše byla naplněna bázní, ale i velkou radostí. Po chvíli mi Ježíš řekl: Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejprve ve vaší kapli a na celém světě. Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne. Slibuji také už zde na zemi vítězství nad nepřáteli a obzvlášť v hodině smrti. Já sám ji budu bránit jako svou slávu.“ /Deníček 47–48/ V roce 1933 přijela sestra Faustyna do Vilna. Tam jí její zpovědník, P. Michal Sopoćko, pomohl namalovat první obraz. Zajistil malíře, Eugeniusze Kazimirowského, který v roce 1934 obraz namaloval. Přesto, že obraz byl namalován podle slov Ježíše zjevených sv. sestře Faustyně, od začátku se jí nelíbil. Nešlo tady o malíře, ale o krásu Krista. Tak jako všichni mystici i sv. Faustyna říkala, že není pomocí štětce možné jeho krásu zobrazit. Když se nad tím trápila, Pán Ježíš se jí zjevil a potěšil ji slovy: „Velikost tohoto obrazu nespočívá v kráse barev nebo v dovednosti malíře, nýbrž v mé milosti. /Deníček 313/ Uctívání tohoto obrazu nespočívá totiž jen v jeho vystavení a v úžasu nad jeho krásou. Uctívat tento obraz znamená přijmout do svého srdce Boha, který v tomto obrazu zjevuje část své přirozenosti. Prostřednictvím tohoto obrazu nám Ježíš ukazuje svůj vztah k člověku. Pomocí pěti symbolů se nám zde zjevuje obraz milosrdného Boha, který nám nabízí spásu. První symbol je ruka pozdvižená k požehnání. Není to ruka, která chce pokárat, i když mnohokrát Pán Ježíš ve svých zjeveních sestře Faustyně odsuzuje hříchy světa. Je to ruka, která chce všem žehnat a obdarovávat štěstím. Druhým symbolem je postava Ježíše, který jakoby kráčí k nám. Bůh tím chce ukázat, že nečeká neporušený na svém trůnu, až se hříšník přiblíží k němu, i když by to tak mohl udělat, ale že to on první nám vychází vstříc. On první nás miluje, očekává nás a obětuje se za nás. Běží naproti marnotratnému synu, objímá ho a těší se, že ten, který byl mrtvý a hříšný, se vrátil a ožil. Bůh v každé chvíli našeho života jako první vztahuje svou ruku, aby nás zachránil. Třetím symbolem je levá ruka Ježíše, která ukazuje jeho srdce. Ježíš ukazuje své srdce jako pramen milosti. Toto srdce bylo probodnuté na kříži a vytryskla z něj krev a voda, symboly svátostí. Srdce je také symbolem lásky, která je hlavním důvodem zjevení tajemství Božího milosrdenství. Dalšími symboly jsou krev a voda. Mučednictví a milost, utrpení a štěstí. Milost často přichází skrze utrpení. Kristus rozdává plody svého umučení celému tvorstvu. Milosti přicházejí skrze svátosti, zvlášť svátost smíření a Eucharistii, jejichž správcem je Církev. Posledním symbolem jsou slova: Ježíši, důvěřuji Ti. Přijmout milost, která pramení z utrpení, a někdy také skrze utrpení, vyžaduje totiž důvěru. Je třeba, abychom jako Abraham opustili svou zemi, a někdy je také třeba, abychom se vzdali veškeré své pozemské naděje a celou svou důvěru vkládali jen v Boha, tak, aby on sám byl naší konečnou nadějí.
Obraz Božího milosrdenství si můžete stáhnout zde
SVÁTEK BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ
Svátek Božího milosrdenství zaujímá nejdůležitější místo mezi všemi formami pobožnosti k Božímu milosrdenství, které byly sestře Faustyně zjeveny. Poprvé o zavedení tohoto svátku požádal Pán Ježíš ve zjevení, které měla sestra Faustyna v roce 1931. „Toužím, aby milosrdenství mělo svátek. Chci, aby ten obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem milosrdenství.“ /Den. 49/ Volba zrovna této neděle není náhodou. Je to první neděle po Velikonocích. O Velikonocích si celá Církev připomíná dílo Božího vykoupení, které je úzce spjaté s Božím milosrdenstvím, vzpomínaným a slaveným na svátek Božího milosrdenství. Toto vykoupení je přece projevem Božího milosrdenství pro celý svět. Zároveň je třeba si uvědomit a pamatovat, že svátek Božího milosrdenství není jen dnem, kdy si zvláštním způsobem připomínáme Boží milosrdenství a je uctíváme, ale je to den mimořádných milostí pro celý svět slíbených Pánem Ježíšem, který řekl sestře Faustyně: „Toužím, aby svátek milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky.“ /Den. 699/ Pán Ježíš spojil s tímto svátkem veliké přísliby: „Kdo toho dne přistoupí k Prameni života, ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“ /Den. 300/ Pramenem života je přitom svátost smíření a Eucharistie. „V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milosti vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží.“ /Den. 699/ Pro ty, kteří se pokládají za veliké hříšníky, pro které už není Božího odpuštění, Pán Ježíš zároveň vzkazuje: „Ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“ /Den. 699/ Svátek Božího milosrdenství, který oficiálně zavedl 30. dubna roku 2000, v den svatořečení sestry Faustyny, papež Jan Pavel II., se tak jeví jako neobvyklá příležitost setkání s bezmeznou hloubkou Božího milosrdenství tento den otevřeného dokořán. Dá se říct, že tento den Bůh před každým stojí jako „slabý“ a starostlivý Otec, a ne jako Soudce. „Žádná duše nenalezne ospravedlnění, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství, a proto má být první neděle po Velikonocích svátkem milosrdenství a kněží mají v ten den duším říkat o tom mém velkém a bezedném milosrdenství.“ /Den. 570/ – říkal ve zjevení Pán Ježíš sestře Faustyně. Svátek Božího milosrdenství se tedy stává Bohem stanovenou chvílí setkání člověka s jeho milosrdenstvím. K tomuto setkání mají připravovat a vést člověka všechny ostatní formy úcty k Božímu milosrdenství. Ovšem, tak jako v případě obrazu Božího milosrdenství, nemůžeme zapomenout na to, co je nejdůležitější, a co také zdůrazňoval sestře Faustyně Pán Ježíš: na důvěru. Dokud se s důvěrou neobrátíme k jeho milosrdenství, nenajdeme ospravedlnění a vnitřní pokoj. Pokud tedy chceme dosáhnout a získat milosti slíbené Pánem Ježíšem, musíme více důvěřovat jemu, než sami sobě. Více poslouchat jeho slova, než hlas našeho srdce, které nám někdy hodně věcí vyčítá a my si s tím nedokážeme poradit. Stojí za to vzpomenout si zde na slova sv. Pavla, který říká, že Bůh je větší než naše srdce a výčitky svědomí, které máme a které pramení z naší minulosti.
Novénu k Božímu milosrdenství si můžete stáhnout zde
HODINA MILOSRDENSTVÍ
V říjnu roku 1937 Pán Ježíš ve zjevení sestře Faustyně přikázal uctívat hodinu své smrti (15.00 hod.) a aspoň chvíli se v tuto hodinu dovolávat milosrdenství skrze zásluhy jeho utrpení a smrti pro celý svět. „Připomínám ti, má dcero, že kdykoliv uslyšíš, jak hodiny odbíjejí třetí, celá se ponoř do mého milosrdenství, veleb je a oslavuj; svolávej jeho všemohoucnost na celý svět, zvláště na ubohé hříšníky, vždyť v té chvíli bylo pro všechny duše otevřeno dokořán. V tuto hodinu vyprosíš pro sebe i pro jiné všechno, v tuto hodinu se dostalo milosti celému světu – milosrdenství zvítězilo nad spravedlností.“ / Den. 1572/ Hodina milosrdenství je pro nás šancí pochopit sílu Boží lásky k nám, která se projevila v jeho umučení pro nás všechny. Proto Pán Ježíš říká sestře Faustyně, aby se snažila tuto hodinu pomodlit pobožnost křížově cesty, anebo, pokud ji to povinnosti nedovolí, aspoň na chvíli se pomodlila v kapli, a tím uctila jeho milosrdné srdce. A když ani to nebude možné, aby si aspoň na chvíli vzpomněla na jeho umučení. /srov. Den. 1572/
KORUNKA K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ
Ve Vilně měla 13. září roku 1935 sestra Faustyna zjevení anděla, který přišel potrestat svět za jeho hříchy. Když uviděla anděla, prosila ho, aby se zdržel, že svět určitě bude činit pokání. V tomto okamžiku se ocitla stojící před Nejsvětější Trojicí, před kterou nesměla opakovat svou prosbu. Když ale ve své duši pocítila Kristovu milost, začala se modlit slovy, která slyšela ve svém srdci, a uviděla, že trest nad světem byl zastaven. Druhého dne, když byla ve svém pokoji, zjevil se jí Pán Ježíš, připomněl jí tato slova a poučil ji, jak se má těmito slovy modlit na růženci. V korunce prosíme o milosrdenství pro nás a pro celý svět. Slovo „k nám“ znamená osobu, která se modlí, a také lidi, za které touží a je povinná se modlit. Slova „i k celému světu“ znamenají všechny lidi na celém světě a také duše v očistci. Několikrát Pán Ježíš ve svých zjeveních sestře Faustyně ukazoval hodnotu a sílu této modlitby. S touto modlitbou spojil také své přísliby, že skrze modlitbu této korunky dá rád všechno, oč ho lidé budou prosit, bude-li to shodné s Boží vůlí. /Den. 1541/
Zvláštní milosti Pán Ježíš slíbil v hodině smrti nejen těm, kteří se budou tuto korunku modlit, ale také těm, za které se tuto korunku někdo pomodlí. „Každý, kdo se ji bude modlit, dosáhne velkého milosrdenství v hodině smrti. Kněží ji budou dávat hříšníkům jako poslední záchranu.“ /Den. 687/ „Napiš, že když se tuto korunku budou modlit u umírajících, postavím se mezi Otcem a umírající duší ne jako spravedlivý soudce, ale jako milosrdný Spasitel.“ /Den. 1541/ Korunka, společně s výzvou „Ježíši, důvěřuji Ti!“ je nejznámější modlitbou k Božímu milosrdenství. Překládána je dokonce do afrických nářečí a lidé se ji modlí ve všech končinách země.
Korunku k Božímu milosrdenství si můžete stáhnout zde
O BOŽÍM MILOSRDENSTVÍ
Rozhovor s P. prof. Lucjanem Balterem SAC
Boží milosrdenství je uctíváno v Církvi od jejího počátku. V čem je tedy úcta, která vznikla na základě zjevení s. Faustyně, nová?
Není možné říci rovnou, že Církev uctívá Boží milosrdenství odedávna. Ano, Boží milosrdenství je přítomno na stránkách Bible, je přítomno v liturgii, avšak formalismus posledních staletí zapůsobil tak, že se do popředí dostala přísná a trestající Boží spravedlnost. Dokonce jedna z tak zvaných hlavních pravd víry říká, že Bůh je spravedlivý soudce, který zlé činy trestá a dobré odměňuje. Žádný starší katechismus už ale neobsahuje stejnou pravdu o Božím milosrdenství. Snad proto se sám Ježíš musel domáhat něčeho moc důležitého, co se jakoby vytratilo ze zorného pole křesťanů: svého velkého milosrdenství. Už v meziválečném období byly ve Francii vydány poznámky sestry Josefy Menendez (1890–1923). Tato Španělka vstoupila do Kongregace Sacré Coeur ve Francii a Ježíš milosrdný se jí často zjevoval a hovořil s ní. Kniha měla četná vydání i po druhé světové válce a úvodní slovo k prvnímu vydání napsal tehdejší apoštolský nuncius ve Francii kard. E. Pacelli, pozdější papež Pius XII. V polštině byla vydána v roce 1949 ve Spojených státech pod názvem „Výzva Lásky“, z francouzštiny ji přeložil můj řádový spolubratr RD F. Cegiełka SAC. Bohužel nakladatel, jezuita H. Monier-Vinard, místo aby dal do rukou čtenářům původní text, napsal své vlastní dílo, ve kterém často citoval slova sestry Menendez. Ke čtenářům nepromlouvá Ježíš ústy řeholní sestry, mají místo toho obšírný komentář k poselství Ježíše Krista. Tato kniha určitě připravila půdu k rozvoji úcty k Božímu milosrdenství, která by možná mohla vypadat jinak v případě, že by se vyvíjela bez komentáře, na základě samotných poznámek sestry Josefy Menendez. Rád bych k tomu dodal, že Jan Pavel II. chtěl zřetelně upozornit na všeobecný rozměr úcty k Božímu milosrdenství. Prohlásil proto sv. Terezii od Dítěte Ježíše učitelkou Církve vlastně kvůli jejímu vlastnímu výroku, že Bůh je dobrý, milující Otec, kterého se vůbec nebojí. Svatá Terezie to řekla a zapsala v době všeobecně vládnoucího jansenismu, kdy bylo běžné vyhrožovat lidem a strašit je spravedlivým Bohem. Papež tímto poukázal veřejně na malou Terezii a nepochybně tak Církev a svět připravil na svátek Božího milosrdenství, který následně sám ohlásil. V odpovědi na vaši otázku je třeba říct, že novou věcí byly formy úcty k Božímu milosrdenství, které Faustyna předávala. Některé z nich, jmenovitě obraz Ježíše milosrdného a svátek Božího milosrdenství, mají z důvodu papežských prohlášení oficiální povahu. Ostatní patří mezi soukromé pobožnosti, i když se věrní modlí společně.
V Deníčku sestry Faustyny najdeme poznámku o tom, že z Polska vyjde jiskra, která připraví svět na poslední Kristův příchod. Myslíte si, že úcta k Božímu milosrdenství je tou jiskrou a že už teď Kristus připravuje svět na svůj druhý příchod?
Významný je fakt, že sám Jan Pavel II. citoval tato slova během slavnostního posvěcení svatyně Božího milosrdenství v Krakově – Łagiewnikach dne 17. srpna 2002, kde svěřil Církev a celé lidstvo Božímu milosrdenství. Řekl tehdy: „Ať se plní Kristův závazný příslib, že z tohoto místa vyjde «jiskra, která připraví svět na Jeho poslední příchod» (srv. Deníček 1732).” Zároveň zdůraznil, že „tu jiskru Boží milosti je třeba rozžehnout. Je třeba předat světu oheň milosrdenství.“ Můžeme vyvodit, že papež měl na zřeteli kult Božího milosrdenství, který se po mnohá léta v Polsku vyvíjel. Osobně si však myslím, že je možné vidět zde více významů a úrovní: onou jiskrou je sám Jan Pavel II., který po celých dlouhých 27 let hlásal světu poselství o Bohu bohatém na milosrdenství, je jí také sama úcta k Božímu milosrdenství a může se jednat i o úctu k Božímu milosrdenství, kterou Jan Pavel II. otevřeně šířil. Jsem vnitřně přesvědčen, že každá z těchto možností je platná, odlišují se pouze tím, co zdůrazňují: 1. papež (a kult), 2. kult, 3. kult a papež.
Hodina milosrdenství, Korunka, obraz Ježíše milosrdného a svátek Božího milosrdenství jsou základní formy úcty k Božímu milosrdenství. V Církvi byly vždy přítomné veškeré prostředky spásy. Někdo se tak může ptát, jestli jsou vůbec potřeba nějaké nové formy kultu?
Žádná z forem úcty k Božímu milosrdenství není povinná. Jsou to doporučení, návrhy, nové možnosti, jak chválit Boha. Podle Deníčku jsou nejdůležitější obraz a svátek Božího milosrdenství. Proč tomu tak je? Obraz, který visí v kostele, kapli či v bytě, k nám promlouvá, něco nám přibližuje, zvláště svým nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti! Připomíná člověku milosrdného Boha Otce, který jest na nebesích. Ohledně svátku bych rád poukázal na další zajímavou souvislost: v meziválečném období schválila církevní autorita vznik nové kongregace sester benediktinek – samaritánek. Její zakladatelka, sotva dvacetiletá Jadwiga Jaroszewska, si dala za cíl velebit Boží spravedlnost. Zanedlouho se však sám Ježíš domáhá svátku Božího milosrdenství a svou žádost odůvodňuje nikoliv pouze nutností velebit, ale především hlásat světu Boží milosrdenství. Ano, veřejná oslava svátku Božího milosrdenství má hlásat světu milosrdného Boha. Volba první neděle velikonoční nebyla náhodná: během celého liturgického roku se k Bohu obracíme nejdříve s prosbou o milosrdenství (doba adventní a postní), následně děkujeme za prokázané milosrdenství (doba vánoční a velikonoční). Proto Jan Pavel II. neváhal a v roce velkého jubilea spolu s kanonizací s. Faustyny ohlásil světu veliký svátek Božího milosrdenství.
Ohledně úcty k Božímu milosrdenství stále existují stereotypy a rozšířené nepochopení. Někteří se domnívají, že každodenní modlitba korunky jim automaticky zajistí spásu…
Není větší chyby! Už sv. Jakub apoštol zdůrazňoval nutnost starat se o spásu bližních. Ve světle učení Církve je správně chápaný apoštolát nejefektivnějším prostředkem k dosažení svatosti a spásy. V Církvi dokonce existovala praxe úplného sebeobětování za druhé a zároveň přijetí možnosti vlastního zatracení. Takový postoj byl výrazem přesvědčení a víry v to, že Bůh nezůstane lhostejný vůči tak veliké, hrdinské lásce k bližnímu a přivede toho, kdo sám z lásky riskuje věčnou záhubu, k ještě většímu štěstí v nebi. Korunka k Božímu milosrdenství je vlastně takovou modlitbou za druhé, je prosbou o milosrdenství pro všechny hříšníky, ke kterým patříme i my, a pro celý svět. V opravdové modlitbě neexistuje automatismus: samotné bezmyšlenkovité opakování je prostě nesmyslné. Každá modlitba, stejně tak i korunka, chce soustředění a pozornost: má být přece autentickým, nezištným rozhovorem s Bohem.
Jste teolog. Co vás nejvíce zaujalo během četby Deníčku sestry Faustyny?
Deníček, který Faustyna psala z příkazu svého zpovědníka P. Michała Sopoćka, je v určitém slova smyslu textem nestejnorodým. Ze začátku ho plní vzpomínky týkající se dávných událostí a zážitků Faustyny, pak je teprve na jeho stránkách aktuální děj. I zde však nacházíme popisy konkrétních událostí, duchovních zážitků, mezi nimi jsou i popisy setkání s Ježíšem milosrdným, Pannou Marií, občas i s dušemi v očistci a s lidmi, k jejichž nitru dává Bůh Faustyně přístup. Proto je možné se na Deníček dívat jako na zprávu, popis událostí, nebo je možné v něm hledat něco víc. Kupříkladu zajímavý je vývoj postoje samotného P. Sopoćka v okamžicích, kdy mu Faustyna předává Ježíšovy příkazy: jeho pochybnosti, pozvolné ujišťování se ohledně pravdivosti Faustyniných mystických zážitků, následné hluboké přesvědčení, že se jedná o Boží věc, o kterou je třeba se postarat a rozšířit ji do světa (po smrti Faustyny převzal on sám její dílo do svých rukou!). Jako teologa mě však nejvíce zaujala eschatologie obsažená v Deníčku. Prostá řeholnice tak úžasně současně a teologicky bezchybně mluví o nebi, pekle, očistci, zvláště pak o smrti, po které stále víc touží a která je pro ni přímým setkáním s bezmezně milovaným Ježíšem, s celou Svatou Trojicí, s Matkou Boží a se svatými. Nota bene místa, ve kterých Faustyna pojednává o Svaté Trojici, jsou nejen teologicky dokonalá, jsou podmanivá svou hloubkou a zároveň jednoduchostí.
Děkuji za rozhovor.
P.Wojciech Zubkowicz SAC
Aktuální číslo Apoštola
Puls
Aktuální číslo Apoštola
Puls