Aktuality

Drazí přátelé,

Letos se snažíme zamyslet nad tématem krize a půstu, abychom se tak připravili na rok víry, který začne v říjnu 2012.

Dovolte, abych vám na začátku tohoto zamyšlení nabídnul text P. Roberta Skrzypczaka, který se snaží odpovědět na otázku, co je to krize. Myslím si, že jeho text je zajímavý a může být pro nás podnětný.

Páter Skrzypczak píše: „Řecké slovo KRISIS, odvozené od slovesa KRINEIN (latinsky CERNERE), znamená oddělovat, rozlišovat, rozhodovat a rozsuzovat. Krize znamená dostat se do rozhodujícího okamžiku, vyžaduje důkladně poznat situaci, udělat odpovídající rozhodnutí a posoudit celou záležitost. Krize v evangeliu je druh soudu, který se dokonává nad člověkem v okamžiku jeho setkání s Kristem. Odsouzení člověka není rozhodnutím Ježíše Krista, ale důsledkem zhoubného jednání člověka tím, že pod tíhou svého jednání se hroutí do propasti. Kristus pomáhá člověku oddělit světlo od tmy a zaujmout místo na světlé straně života. Toto teologické chápání krize moderní doba rozšířila na další oblasti veřejného života. Máme potom co do činění s krizí hospodářskou, politickou, občas třeba s krizí elit. Zdá se, že takový rozhodující okamžik odpovídá tomu, o čem – v kontextu medicíny – psal Hippokrates jako o „rozhodujícím okamžiku v nemoci“.

Ve Francii 18. století označoval pojem „crise“ situaci náročnou, rozhodující, průlomovou, což odpovídá dnešnímu běžnému chápání tohoto slova. Ve 20. století byl významový rozsah slova „krize“ (odrážející v sobě svým způsobem duch doby) rozšířen o veškeré události hlásící rozpad, pád, katastrofu, zánik nebo konec. Zajímavý je také čínský ideogram slova „krize“, který tvoří kombinace dvou symbolů: „ohrožení“ a  šance“. V čínském jazyce neexistuje jednoznačné slovo „krize“. Nahrazuje se dvěma symboly: levý znamená „nebezpečí“ a pravý „šance“. Jedná se tedy o čas průlomu, po kterém přichází změna. Narušení existujícího stavu může vést k vytvoření nové kvality.“

Rád bych se zastavil u krize chápané jako důležitý, rozhodující okamžik a začátek něčeho nového, nové kvality života.

Zdá se, že v tomto ohledu může být pro nás zajímavý příklad Abrahama a jeho životní příběh, o kterém si můžeme přečíst v knize Genesis. Abraham, ve kterém židé, křesťané a muslimové vidí otce víry, je totiž příkladem toho, v jakých podobách se může krize projevovat v životě člověka a jak se může zároveň stát součástí cesty vývoje jeho duchovního života.

Ve třech prvních verších dvanácté kapitoly knihy Genesis si můžeme přečíst: „I řekl Hospodin Abrahamovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám ti, velkým učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12,1-3). Potom jednoduše začíná čtvrtý verš: „A Abraham se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.“ (Gn 12,4).

V textu Bible je to samozřejmě tak, že čtvrtý verš následuje po třetím. Ale nemyslím si, že ve skutečnosti jednání Abrahama tak snadno a lehce navazovalo na slova Hospodina. I když to, co řekl Hospodin, v sobě neslo i velké přísliby, zdá se až nemožné, aby se Abraham nezeptal sám sebe: Není pro mě už trochu pozdě, abych se na takovou cestu vydával? (Když si přečteme celý čtvrtý verš, z  jeho druhé části se můžeme dozvědět, že Abrahamovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu).  A bude to vůbec „fungovat“? Mám nechat svůj dosavadní „svět“, způsob života, majetek, který nemůžu vzít s sebou, mám nejen uzavřít jakousi nepatrnou kapitolu svého života, ale doslova převrátit svůj život naruby… a tohle vše v sedmdesáti pěti letech?

Logicky asi ne, ale v duchu víry – ano. Proč? Protože tohle není ta země, kterou ti Bůh připravil. Proto by možná nebylo špatné podívat se na současný stav světa a svého duchovního života z tohoto hlediska. Krize totiž může být příznakem napětí, které vyrůstá z faktu, že nehledáme Boží sliby a Bohem nám připravenou zemi, ale že se snažíme sami tuto zemi vytvořit a uspořádat. Nestavíme svůj život na opravdové skále, ale jen na svých přáních a představách, které tuto skálu napodobují.

Během mše svaté s novými kardinály, dne 19. února 2012, řekl Svatý otec ve své homilii zajímavou věc: „Jeden rabínský text praví: „Hospodin řekl: «Jak mohu stvořit svět, když povstávají bezbožníci a odporují mi?» Když však Bůh spatřil, že se narodí Abraham, pravil: «Pohleď, našel jsem skálu, na které mohu postavit a zbudovat svět». Proto nazval Abrahama skálou“. Poukazuje na to prorok Izajáš, když připomíná lidu: „Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni… na Abrahama svého otce.“ (51,1-2) Abraham, otec věřících, je díky své víře pokládán za skálu, která je základem stvoření. Šimon, který první vyznal Ježíše jako Krista a byl prvním svědkem zmrtvýchvstání, se nyní svou obnovenou vírou stává skálou, která čelí ničivým silám zla.“

Všimněme si: Abraham je díky své víře pokládán za skálu a Šimon se stává skálou svou obnovenou vírou. Podmínkou pro vytvoření této skály není tedy dokonalý, chyb zbavený život, ale víra. Díky víře se Abraham vydal na cestu a Šimon se stal Petrem. My se také potřebujeme vydat na cestu, něco opustit, něčeho se vzdát. Vše pro to, abychom šli do té země, kterou nám Bůh ukáže.

Kvůli tomu potřebujeme v sobě obnovit víru. Na víře lze stavět svůj život. Víra je skála. A my jsme všichni „vytesáni“ z této skály. Vytesáni z víry. Pokud víra pod námi „praská“, náš život se začíná propadat. Krizi, kterou prožíváme, lze vnímat jako erozi skály z důvodů různých nepříznivých vlivů. V tomto kontextu mohou slova „odejít ze své země“ znamenat změnit svůj způsob života tak, abychom minimalizovali vše, co způsobuje tuto erozi, a zároveň usilovali o to, co víře prospívá. Podmínkou, jak se přiblížit k mé zaslíbené zemi, může být třeba to, abych vypnul televizi, počítač, více se modlil, opustil to, co mám rád, ale co mé víře neprospívá. Je pravda, že tato cesta se zdá náročná, ale je také spojena s přísliby.

Na konci svého noviciátu sestra Faustyna napsala: „Pane Ježíši, veď mě, jakými chceš cestami, nebudu je zkoumat. S důvěrou půjdu za tebou. Tvé milosrdné Srdce může všechno.“ (Den. 228) Naší zaslíbenou zemí je Kristus. On je cíl cesty, On nás k cestě uschopňuje, na cestě doprovází svým Slovem a krmí svým Tělem. Proto také první věc, kterou bychom měli udělat v situaci krize víry, je hledat Krista a prosit ho jako apoštolové: „Pane, dej nám více víry!“ (Lk 17,5).