Aktuality

Drazí přátelé, 

v našem zamyšlení, které nás má připravit na prožívání roku víry, nemůžeme opomenout Kristovo zmrtvýchvstání, protože to je jádro naší víry!

Je škoda, že se ve světě kolem nás často opomíjí Kristovo zmrtvýchvstání a namísto toho se k Velikonocům „montují“ zajíčci, kuřátka, zelená travička a na slavnostních pohledech oplývajících žlutou barvou květin, které lze koupit k této příležitosti, si můžeme přečíst třeba: „Radostné svátky jara!“ Je to škoda, protože ani zajíček, ani kuřátko, ani svátky jara nikoho nedokážou uchránit před „podzimem“ a potom „zimou“ konce jeho života.

Já osobně mám sice rád zelenou trávu a kytky, ale ne na svém hrobě. Mě totiž zajímá, co udělat, aby můj hrob byl prázdný.

Pokud se zastavíme u samotného faktu smrti, věřící řekne, že smrt nebyla od začátku, že je důsledkem hříchu. Proto se před smrtí každý člověk brání a křičí: „Non omnis moriar!“ – „Nezemřu celý“, něco zůstane – jak to říká latinské rčení. Toto rčení vyjadřuje jakousi předtuchu, že smrtí vše nekončí. Nemůže končit!

Co zůstane a co bude po smrti, o tom nám právě říká víra, která nám dává naději. Je to víra v Ježíše Krista, který vstal z mrtvých a tímto nám přináší naději, že i my jednou z mrtvých vstaneme. Je to víra „velikonoční“, víra v život!

Bohužel, je vidět, že kvůli hříchu člověk ztratil jakýsi „pud duchovní sebezáchovy“ do té míry, že se pro mnohé stává snadnějším věřit v smrt než v život! Víra v Boha dnes nemá u mnoha lidí velkou cenu. Není to jenom škoda a nebezpečí pro ně, ale také pro nás, protože všichni se navzájem ovlivňujeme. Proto je třeba se neustále ptát tak, jak se o Velikonocích v roce 2011 ptal Svatý otec Benedikt XVI.: „Co učinit, aby se Velikonoce staly „životem“? Jak by naše vnitřní i vnější existence mohla přijmout velikonoční ,formu‘?“

A Svatý otec hned odpovídá: „Musíme začít od autentického porozumění Ježíšovu zmrtvýchvstání. Tato událost není pouhým návratem do předešlého života, jako tomu bylo u Lazara, Jairovy dcery anebo mladíka z Naim, nýbrž je něčím naprosto novým a odlišným. Kristovo zmrtvýchvstání je vykročením do života, který už není podroben prchavosti času, ale je životem ponořeným do věčnosti Boží. Proto svatý Pavel nerozlučně pojí vzkříšení křesťanů a Ježíšovo vzkříšení (srov. 1 Kor 15,16.20), ale ukazuje také, jak je třeba žít velikonoční tajemství v každodennosti našeho života. V listě Kolosanům praví: „Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi“ (3,1-2).

Apoštol velmi dobře upřesňuje, co myslí výrazem „to, co pochází shůry“ a co se má křesťan snažit hledat, i „to, co je na zemi“ a čeho se má vystříhat. Co je tedy nejprve „tím, co je na zemi“ a čemu je třeba se vyhýbat: „Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou“ (3,5-6). Tedy, umrtvit v sobě nenasytnou touhu po materiálních dobrech, egoismus, kořen každého hříchu. Když tedy apoštol vybízí křesťany, aby se rázně odloučili od „toho, co je na zemi“, chce tím dát jasně na srozuměnou, že křesťan musí odložit to, co patří ke „starému člověku“, a obléknout se v Krista.“

Abychom se mohli obléknout, musíme nejdříve svléknout to, co je staré, a k tomu právě slouží půst. V určitém slova smyslu je celý život křesťana půst. Je to neustálé svlékání starého člověka z jeho touhy a oblékání nového člověka, proměněného v Kristu a v Krista.

V roce 1935 sestra Faustyna napsala: „V Ježíši vstanu z mrtvých, ale nejprve v něm musím žít. Jestliže se nerozejdu s křížem, tehdy se ve mně projeví evangelium.“ (Den. 392). Dnes víme, že se Faustyna s křížem nerozešla a že se její život stal jakýmsi „evangeliem“ pro svět, které zdůrazňuje, že náš Bůh je milosrdný. Ale to základní, co Faustyna řekla, byl život v Kristu.

Velikonoční poselství nás vede k prázdnému hrobu. Jsou tam plátna, do kterých byl Kristus oblečen, ale není tam Kristus. Není to pro nás povzbuzení, abychom se nebáli svléknout z těch pláten, do kterých jsme „oblékli“ svůj život? Pláten nejistot, představ, strachu, plánů, sobectví? Jenom takový „půst“ nás může přivést k opravdovému pokoji.

V letošním roce, na svátek Božího milosrdenství, Svatý otec Benedikt XVI. řekl: „Je velmi významné, co podává evangelium, že totiž Ježíš v obou zjeveních apoštolům, shromážděným ve večeřadle, několikrát zopakoval pozdrav „Pokoj vám!“ (Jan 20, 19.21.26). Tradiční pozdrav, kterým se přeje shalom, pokoj, stává se něčím novým: stává se darem onoho pokoje, který může dát jenom Ježíš, protože je plodem jeho radikálního vítězství nad zlem. „Pokoj“, který dává Ježíš svým přátelům, je plodem lásky Boží, jež Jej přivedla zemřít na kříži, prolít všechnu vlastní krev jako tichý a pokorný Beránek, „plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14). Proto dal blahoslavený Jan Pavel II. této neděli po Velikonocích titul neděle Božího milosrdenství spolu s konkrétní ikonou, na níž je Kristus znázorněn s probodnutým bokem, z něhož podle očitého svědectví apoštola Jana (srov. Jan 19,34-34) proudí krev a voda. Nyní je však Ježíš vzkříšen a z Něho – Živého - proudí velikonoční svátosti křtu a eucharistie. Kdo k nim s vírou přistoupí, obdrží dar života věčného. Drazí bratři a sestry, přijměme dar pokoje, který nám nabízí zmrtvýchvstalý Ježíš, nechme naplnit své srdce Jeho milosrdenstvím! Mocí Ducha Svatého, Ducha, který vzkřísil Krista z mrtvých, tak můžeme tyto velikonoční dary nést druhým. Kéž nám to vyprosí Nejsvětější Panna Maria, Matka milosrdenství.

Nakonec Vám chci ještě připomenout slova, která Svatý otec řekl na Velikonoce, při požehnání Urbi et Orbi: „Pokud Kristus vstal z mrtvých, pak - a jedině pak – nastalo něco opravdu nového, co mění situaci člověka a světa. Ježíš je potom totiž někým, komu se můžeme svěřit absolutně. Nikoli jenom důvěřovat v Jeho poselství, ale přímo v Něho, protože Zmrtvýchvstalý nepatří minulosti, nýbrž je přítomen dnes. Žije.“

Ať žijící Kristus nám všem pomáhá obléknout se skrze půst do nového člověka.