Aktuality

Švédský karmelitán otec Stinissen vzpomíná: „V květnu 1979 jsem dával exercicie v malém městě poblíž Lyonu a měl jsem příležitost krátce si pohovořit s Martou Robinovou, stigmatizovanou mystičkou. Když jsem jí vyprávěl, že působím jako kněz ve Švédsku, povzbudila mě, abych kázal o Marii. Na poznámku, že je Maria v protestantské zemi velice ožehavým tématem, zareagovala Marta Robinová následujícími slovy: „V každém případě mluv o Marii, i před protestanty.“

Z toho pak vznikla knížka „Mluv s nimi o Marii“, ve které otec Stinnissen napsal: „Pro Marii bylo důležité hledat Syna. Jeho třídenní nepřítomnost dozajista odkazovala na jeho smrt a pohřeb: tehdy ho Maria také bude tři dny postrádat. Mnohým z nás se stejně jako Marii zdá, že jsme Ježíše ztratili, že už tu není. Jenže rozdíl mezi Marií a námi spočívá v tom, že pro ni se jeho nepřítomnost stala zdrojem nevýslovné bolesti a že její hledání u ní vyvolávalo palčivou touhu. Což v Písni písní nezní právě její hlas, když si milá naříká: „Hledala jsem ho, ale nenalezla, volala jsem ho, ale neozval se (…) Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery: jestliže naleznete mého milého, co mu oznámíte? Že jsem chorá láskou.“ (Pís 5,6.8) Skutečnost, že Bůh dovolil Marii a také nám hledat a toužit, aniž by nám okamžitě odpověděl, může svést ze stopy pouze toho, kdo nepochopil, jaký je význam hledání a touhy. Touha je totiž tou nejlepší přípravou na přijetí toho, po čem toužíme, a to v hojnosti. Odhaluje v nás netušené hlubiny a rozšiřuje naše nitro, takže jsme schopni více přijímat. Zalíbí-li se Bohu obdarovat nás něčím velikým, nejprve zvětší naše možnosti. Jinak by zbytečně mnoho dobrého přišlo nazmar. Nelze nalít deset litrů vína do kalamáře; nejprve se z kalamáře musí stát džbán. A právě to je úkolem touhy. Bůh nás občas nechává čekat a hledat, což není znamením jeho menší lásky, nýbrž právě naopak lásky větší. Rád by nám dal víc, než jsme schopni v daném okamžiku pojmout. Ale my ho obvykle špatně chápeme a místo abychom touhou rozšiřovali své nitro, domníváme se, že na nás zapomněl, a rezignujeme. Když tedy Maria tak dlouho hledala, předjímala tím už trochu velikonoční radost, která se měla stát jejím údělem od okamžiku, kdy se poprvé setkala se svým zmrtvýchvstalým Synem.“

Drazí přátelé,

chceme se připravit na Rok víry, který začne v říjnu. Rok víry v nás má víru obnovit a posilnit skrze přivedení k osobnímu setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem. Proto jsem se také zmínil o Panně Marii a knížce otce Stinissena (kterou lze zakoupit v Karmelitánském nakladatelství). Mluví se tady totiž o velice důležitých věcech, které jsou podstatné pro naši víru: o touze a hledání. O touze po tom opravdovém, jedinečném setkání, které je schopné proměnit život, a o hledání Toho, se kterým se chceme setkat.

V tomto kontextu je třeba říct, že i touha a hledání jsou určitým druhem postu. Půst nás očišťuje a připravuje k naplnění, rozšiřuje naše srdce a osvobozuje od toho, co je povrchní, vlažné a nepodstatné. Skrze půst, projevující se také v touze po Bohu a v hledání Boha, dospíváme a zrajeme. Z tohoto hlediska je vidět, že Panna Maria se pro nás může stát vzorem, jak se postit – to znamená žít život oproštěný od toho, co je nepodstatné, otevřený pro Boží slovo a orientovaný k setkání s Bohem a naplnění v Bohu.

V pokynech pro Rok víry si můžeme přečíst: „Smyslem Roku víry je podpořit nové obrácení k Pánu Ježíši a znovuobjevení víry, aby se tak členové církve mohli stát věrohodnými a radostnými svědky zmrtvýchvstalého Pána v dnešním světě, svědky schopnými přivádět množství těch, kteří stojí u „bran víry“. Tato „brána“ otevírá pohled člověka na Ježíše Krista, který je mezi námi přítomen „po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28, 20).

Bránou je také Panna Maria – a nejen bránou, skrze kterou Ježíš Kristus přišel k nám, ale také bránou, skrze kterou my můžeme jít k Ježíši Kristu. Proto v doporučeních, která jsou součástí pokynů pro Rok víry, čteme: „Bude též užitečné vyzývat věřící, aby se během tohoto roku se zvláštní úctou obraceli k Panně Marii, která je pro církev příkladem a „září celému společenství vyvolených jako vzor ctností“. Je třeba podporovat každý podnět, jenž věřícím napomůže k tomu, aby poznali výsadní úlohu, kterou Maria sehrává v tajemství spásy, aby ji milovali a následovali jako vzor víry a ctností. Za tímto účelem se ukazují jako vhodné poutě, slavnosti a nejrůznější další události na významných mariánských poutních místech.“

Určitě dobré a pro nás podnětné může být, když si uvědomíme, že jsme také pozváni k tomu, abychom se sami pro sebe stali takovým mariánským poutním místem. Možná už dávno, a možná ještě nikdy jsem se nevydal jako poutník, abych se opravdu setkal sám se sebou… Taková pouť by měla být součástí Roku víry! Druhým obrazem, velice motivujícím, je Panna Maria, která stále rozjímá a zachovává všechno ve svém srdci – Slovo Boží, to, co se odehrálo v jejím životě (ne všemu asi rozuměla), a to, co dobrého jí Bůh udělal. Myslím si, že toto všechno můžeme najít v růženci, který – pokaždé když se jej modlíme – se pro nás stává příležitostí setkat se s Pannou Marií, která neustále (i dnes) rozjímá a zachovává ve svém srdci všechno, co Bůh udělal v jejím životě. Z toho potom pramení Magnificat – hymnus vděčnosti a díkůvzdání.

Ten, kdo rozjímá a ve svém srdci uchovává všechny věci, které Bůh učinil v jeho životě, ten zároveň touží a hledá! Hledá Boha, aby mu děkoval. Dne 16. září roku 1937 sv. Faustyna Kowalská napsala ve svém „Deníčku“: „Obklopil jsi mě v mém životě svou citlivou a srdečnou péčí více, než dokážu postihnout, neboť tvou dobrotu plně pochopím, teprve až se odhalí závoj. Toužím, aby celý můj život byl jedním díkůčiněním tobě, Bože.“ (Den. 1285)

Ať naše snažení o obnovení víry doprovází svou přímluvou Panna Maria, abychom tak jako ona – skrze touhy a hledání – našli Ježíše. Tímto se naplní cíl Roku víry, který je v závěru pokynů pro Rok víry krásně vysvětlen: „Víra je naším celoživotním společníkem, který nás uschopňuje, abychom stále novýma očima vnímali úžasná díla, jež pro nás Bůh činí. Víra se soustředí na to, aby vnímala znamení času provázející soudobé dějiny, a každého z nás zavazuje, aby se stal živým znamením toho, že vzkříšený Pán je přítomen ve světě.“ Je aktem osobním a zároveň společným: je to Boží dar, který je třeba prožívat ve společenství církve a předávat světu. Každá iniciativa navržená k oslavě Roku víry má sloužit právě k tomu, aby napomohla radostnému znovuobjevení víry a podpořila její předávání. Doporučení pro Rok víry si kladou za cíl vyzvat všechny členy církve k úsilí, aby se nadcházející Rok víry mohl stát zvláštním časem, kdy se my křesťané budeme moci podělit o toho, kdo je nám nejdražší: o Krista Ježíše, Spasitele všech lidí a Krále celého světa, neboť „od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12, 2).