středový obrázek

Aktuality

Neboj se mlčet před Bohem - zamyšlení - červen 2012

Bratři a sestry,
za tři měsíce a něco začne Rok víry, který má za cíl obnovit a prohloubit naši víru. Pokud tomu tak má být, Rok víry musí být rokem věnovaným víře. Zamýšleli jsme se nad tím, že k obnově naší víry může přispět půst, který člověka očišťuje. Dnes bych se ale rád zastavil u jedné věci, která je pro obnovu víry a křesťanský život nezbytná a od které se, bohužel, tak často postíme. Chci říct pár slov o modlitbě. V jedné knížce jsem našel následující příběh: Jistý člověk měl zvláštní sen. Šel vesnickou cestou, až najednou uviděl ďábla spícího na střeše kostela. Když šel dál, na druhém konci vesnice zpozoroval malý domek, kolem kterého běhala hromada ďáblů. Překvapený se jednoho zeptal, proč jich tolik hlídá
jednu vesnickou chatu a proč u kostela zůstal jenom jeden. Ďábel mu odpověděl: „Lidé v kostele spí, proto stačí jeden z nás, aby je hlídal. Tady však bydlí zbožná rodina, která se s Bohem spojuje v modlitbě a má velikou duchovní sílu.“

Je to známá pravda, že buď modlitba odstraní ze života člověka hřích, nebo hřích odstraní ze života člověka modlitbu. Mezi hříchem a modlitbou nikdy nebude shoda nebo kompromis, proto někdy člověk doslova cítí, jak v něm probíhá vnitřní boj: hřích bojuje s modlitbou a modlitba s hříchem. V tomto příběhu je ale něco, s čím nemohu souhlasit. Nezdá se mi, že by ďábel klidně spal na střeše kostela, ve kterém by byl Ježíš Kristus ve svátosti oltářní. Nezdá se mi také, že by spánek věřících v kostele musel znemožnit Boží působení v nich. Přece ve Svatém písmu si můžeme přečíst: „Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek“ (Ž 127,2). V překladu jeruzalémské Bible je řečeno, že ve spánku Bůh zahrnuje svého miláčka svou přízní. Neříkám to, abyste šli hned spát, ale mířím k tomu, co se mi zdá důležité: že nejsme jedinými, natož hlavními aktéry své modlitby.
Dne 16. května 2012 to ve své katechezi při generální audienci na náměstí sv. Petra dobře vyjádřil Benedikt XVI., který připomíná zlatou, základní a tak často zapomínanou jednoduchou pravdu: Modlitba je dílem Kristova Ducha v nás!
Svatý otec říká: „Modlitba svatého Pavla vykazuje obrovské bohatství forem, které přecházejí od díkůvzdání k požehnání, od chval k prosbě a přímluvě, od hymnu k prosebné modlitbě. Rozmanitost výrazů dokazuje, jak modlitba zahrnuje a proniká všechny životní situace, jak ty osobní, tak ty, které se týkají komunit, ke kterým se obrací. První prvek, který se  nám apoštol snaží objasnit, spočívá v tom, že modlitba nesmí být nahlížena jako pouhý dobrý skutek, který konáme my ve vztahu k Bohu, jako naše jednání. Je především darem, plodem živé a oživující přítomnosti Otce a Ježíše Krista v nás. V listu Římanům píše: „Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Víme, jak pravdivé je to, co apoštol říká, že totiž nevíme, oč se máme modlit, chceme se modlit, ale Bůh je daleko a nám se nedostává slov, jazyka, abychom s Bohem mluvili, ba ani myšlenek. Můžeme se jenom otevřít, dát svůj čas k dispozici Bohu a čekat, aby nám pomohl Neboj se mlčet před Bohem vstoupit do opravdového dialogu. Apoštol říká, že právě tento nedostatek slov, ale zároveň touha vstoupit do kontaktu s Bohem, je modlitbou, kterou Duch Svatý nejenom chápe, ale nese ji a tlumočí Bohu. Právě tato slabost se skrze Ducha stává pravou modlitbou, pravým kontaktem s Bohem. Duch Svatý je jako tlumočník, který dává pochopit nám samotným i Bohu to, co chceme říci.“ Zaujalo mě to, protože asi nikoho není třeba přesvědčovat, že modlitba je k obnově víry nezbytná. Problém, který se, více nebo méně, týká nás všech, spočívá právě v tom, jak se máme modlit. A ze Svatého písma víme, že apoštolové s tím také měli problém, protože prosili Pána Ježíše:
Pane, nauč nás modlit se!“ (Lk 11,1) A mně se zdá, že tato jejich prosba je zároveň nejlepší odpovědí a nápovědou. My přece nestojíme před Bohem jako rovnocenní partneři, ale jako milované děti, které potřebují Otcovo vedení, aby mohly zakusit jeho lásku. Svatý otec vysvětluje: „V modlitbě zakoušíme více než v jiných dimenzích existence svoji slabost, svoji
nuznost, stvořenost svého bytí, poněvadž stojíme před všemohoucím a transcendentním Bohem. A čím větší pokroky činíme při naslouchání Bohu a dialogu s Ním, aby se modlitba stala každodenním dechem naší duše, tím více vnímáme také smysl svých omezení nejenom v konkrétních všedních situacích, ale také ve svém vztahu k Pánu. Roste v nás pak potřeba svěřovat se a důvěřovat Mu stále více.“

Autoři Talmudu učili, že slovo „Amen“ vzniklo z prvních písmen slov: El Melech Ne´eman – což znamená: „Bůh je hoden, abychom mu důvěřovali.“ Důvěra, o tom víme, je cílem úcty k Božímu milosrdenství. Pán Ježíš říká sestře Faustyně: „Milosti z mého milosrdenství se čerpají  jedinou nádobou, a tou je důvěra. Čím větší důvěru duše má, tím více obdrží. Bezmezně důvěřující duše jsou mi velkou útěchou, takové duše naplňuji všemi poklady svých milostí. Jsem rád, že chtějí mnoho, vždyť já toužím dávat mnoho, velmi mnoho. Naopak jsem smutný, když duše žádají málo, zužují svá srdce.“ (Den. 1578) Nakonec si ještě jednou poslechněme Svatého otce: „Častokrát v naší modlitbě prosíme Boha o vysvobození z fyzického a duchovního zla a činíme tak s velkou důvěrou. Máme nicméně často dojem, že nejsme vyslyšeni, a hrozí nám, že klesneme na mysli a nevytrváme. Ve skutečnosti však není lidského volání, které by Bohem nebylo vyslyšeno. Právě v ustavičné a věrné modlitbě chápeme spolu se svatým Pavlem, že „utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“ (Řím 8,18). Modlitba nás nezbavuje zkoušek a utrpení, ba dokonce – říká sv. Pavel – „my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla“ (Řím 8,23). Pavel nám praví, že modlitba nás nezbavuje utrpení, ale umožňuje nám jej prožít a čelit mu s novou silou s toutéž důvěrou jako Ježíš, který podle listu Židům „v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu)“ (Žid 5,7). Odpovědí Boha Otce Synovi na Jeho naléhavé volání a slzy nebylo vysvobození od utrpení, od kříže, od smrti, nýbrž mnohem větší vyslyšení, mnohem hlubší odpověď. Skrze kříž a smrt Bůh odpověděl zmrtvýchvstáním Syna, novým životem. Modlitba oživená Duchem Svatým přivádí také nás, abychom prožívali denně své životní putování s jeho zkouškami a utrpením v plné naději, v důvěře v Boha, který odpoví, jako odpověděl Synovi.“ Zeptá-li se někdo: „Ale jak se mám modlit? Nechce se mi, nemám čas, nedokážu se soustředit…, je třeba nejdříve říct: Neboj se mlčet před Bohem.

P. Wojciech Zubkowicz SAC

logo pěší pouť logo kniha milosrdenství

Aktuální číslo Apoštola

obálka časopisu

po najetí
©2009 pallotini.cz