Aktuality

Červenec je měsícem prázdnin, dovolených a odpočinku. Setkáváme se s lidmi a přírodou. Obdivujeme krásu světa. V tom všem si často ani neuvědomujeme, jak velkou roli odehrává dar zraku. Měli bychom Bohu děkovat za to, že vidíme. Ale také bychom se měli ptát, jak a k čemu tento dar využíváme. Zrak přece může naši víru a náš duchovní život obohatit, ale také ohrozit jedem touhy a vášní. Oko je přece branou do srdce. Nesmíme zapomenout na slova Pána Ježíše, který v Evangeliu podle sv. Matouše (Mt 6,22) říká: Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo."  

Proto také, v kontextu blížícího se Roku víry který má vést k oživení a obnovení našeho osobního vztahu k Pánu Ježíši, bude velice dobré se zamyslet na co bych se neměl dívat, a na co bych měl.

Že je to problém, o tom psal v roce 2006 kardinál Špidlik. Dovolte, abych citoval pár fragmentů. Kardinál Špidlik vzpomíná:

"Seznámil jsem se na jednom kongresu s mladým Italem, který pracuje v centru pro rozdělování filmů. Mluvili jsme o všem možném a objevilo se, že je dobrý katolík. Proto jsem se odvážil k otázce: Povězte mně, čím to je. Máme tu tolik televizních umělců, dobrých lidí schopných hodnotné práce, proč je tedy v normálním vysílání tolik braku a tolik pornografie? Má mít mládež dojem, že to je život a kultura?

Můj nový známý se kupodivu najednou rozhorlil. Začal mně znovu zdůrazňovat, že je katolík a že křesťanství bere vážně. Ale to, co jsem řekl já, prý dýchá klerikálním postojem a tradicionalistickou morálkou, která pořád na všech stranách exorcizovala ďábly. Dnes, jak tvrdil on, nic nepomůže kaceřování bludů, pranýřování nemravností. Mladý člověk musí všecko vidět a naučit se soudit. "I pornografii?" ptal jsem se skromně. "I pornografii", dostal jsem radikální odpověď. Cestou domů jsem o tom rozhovoru přemýšlel. Ten mladý Ital mně byl sympatický. Byli jsme ostatně spolu na večeři a probrali jsme ještě jiné zajímavé otázky. Ale v postoji, který tak horlivě hájil, byl neoblomný. "Všecko vidět a naučit se soudit!", to má být zásada dnešní výchovy ke křesťanské zralosti. Tu zásadu, mínil on, církev přijme úplně za svou, až v ní budou mít větší vliv laici. Kněží jsou celou svou výchovou nakloněni k moralizování.

Dostal jsem k dispozici na psaní nový počítač. Nemohl jsem se vyznat ve všech klapkách a znameních. Inženýr, který mně stroj instaloval, se smál. Toho se nelekejte! Nezbývá než začít všecky klapky zkoušet, vidět, co z toho vyjde a za týden umíte se strojem perfektně zacházet. Vzal jsem si naučení k srdci, zkoušel horlivě klapky a vyrazil jsem u stroje pojistku. Štěstí, že jen to. Mohlo to dopadnout daleko hůř.

Je dobře nový stroj zkoušet, ale musíme mít pro něj cit a pocit odpovědnosti. Nemůžeme jenom tak bezmyšlenkovitě sáhnout na každou páku, zvlášť ne na dvě současně. Kolik lidí např. na to doplatilo, když se učili jezdit s novým autem. Rozhodně nepůjčí otec klukům svůj dobrý vůz jenom aby se na něm učili. Z toho příkladu pak jsem odvodil závěr, bohužel moralizující, ale jak se mu máme vyhnout? Na stroje jsme opatrní. Jsme dokonce dost opatrní i na vlastní žaludek. Neříkáme: sněz všecko, co před tebou leží, musíš se naučit zkušeností soudit o tom, co k jídlu je nebo není. Běda, kdybychom ten princip aplikovali i na jedy!

V duchovní oblasti, jak se zdá, veškerá opatrnost a všechen pocit odpovědnosti dnešního člověka opustily. Jak tato lehkomyslnost vznikla? Zdá se mi, že je to přirozený důsledek materialismu.

Stroj je skutečná věc. Polámaná páka nebo vyražená pojistka je škoda, která se měří penězi. Myšlenka? Tu nikdo nevidí, ta nic nestojí. Jaká je to tedy skutečnost? A přece dějiny ukazují, že nejsou na prvním místě stroje, které hýbou dějinami, ale myšlenky. I za strojem je myslící hlava. Myšlenky vytvářejí dějiny, protože přetvářejí jednotlivé lidi. A jakou mají sílu? Neuvěřitelnou.

Myslitelé všech velkých duchovních hnutí jsou zajedno, že je lidská mysl, lidské srdce je tuze útlý a jemný organismus a že je potřeba jej opatrovat víc než oko v hlavě. Je-li někde příliš ostré světlo, radíme: Neničte mi nervy! Buďme důslední. Je v televizi pornografický program? Zavřete to! Neničte mi obraznost, nepobuřujte mi city.

Asketi vždycky chválili půst jako nutnou podmínku ke vzletu ducha. Zříkali se masa, nepili víno. Ale dnes je daleko důležitější půst očí a myšlenek. Nedívat se na to, co škodí, přestat myslit na to co mě ničí. Slyšeli jsme na počátku princip: vidět všecko, abychom mohli správně posoudit. Daleko důležitější je opak: Dokud neumíme správně soudit, nechtějme vidět a slyšet všechno, ale jenom to, co je nám skutečně k dobru." (Rádio vaticana, 2.9.2006, Homilie na 22. neděli v mezidobí)

Je určitě důležité, abychom si zmapovali to, na co se dívat nemáme a postili se od toho. Důležitejši ale je, abychom si uvědomili a zmapovali, na co se dívat máme, tak aby to prospělo našemu duchovnímu životu. Je to důležité také proto, že žijeme ve světě, který nás doslova "bombarduje" obrazy. Často přece ani nevíme, kde a jakým způsobem se nevhodné obrazy mohou vyskytnout. Aniž bychom chtěli, jsme často "infikovaní" nevhodným obsahem.

Mnoho nejen pravoslavných křesťanů má ve zvyku nosit s sebou malé ikony. Pohled na Pána Ježíše, Pannu Marii nebo svatého, který také bojoval s pokušeními, nám může pomoci neutralizovat zrno zaseté nevhodným obrazem. Vhodnou pomocí může být také obraz milosrdného Ježíše, každý pohled na kříž, rozjímání před ikonou nebo obrazem v rámci ranní nebo večerní modlitby, seznamování se s křesťanským uměním, hodnotné filmy a především pravidelné čtení Svatého Písma. Slovo Boží, které prochází skrz naše oči do srdce nás očišťuje a má požehnaný vliv. Je určitě možné nalézt i více způsobů, důležité především je, abychom svým zrakem hledali Ježíše.

Důležité je také to, jakým pohledem se díváme na svůj duchovní život a na sebe. V "Deníčku", v roce 1933 sestra Faustyna píše: "Ve svém vnitřním životě hledím jedním okem na propast své ubohosti a ničemnosti, jíž jsem, a druhým okem hledím na propast Tvého milosrdenství, Bože." (Den. 56) Je třeba se jedním okem dívat na své slabosti, a druhým na dobro, které děláme a dostáváme, a za to Bohu neustále děkovat. Tento přístup vychází z toho, že se zadívám na Pána a v něm nacházím pravdu o sobě. Pamatujete si, jak Pán Ježíš vyzval Petra, aby šel k němu po vodě? (srov. Mt 14,26n) Zdá se, že dokud Petr se díval více na Ježíše než na okolnosti a vítr, šel po vodě, jakmile ztratil Ježíše z očí, začal se topit. Prosme, abychom vždy měli zrak upřený na Pána!