Aktuality

„Podle náboženských statistik je západní Evropa ještě stále téměř kompletně křesťanský světadíl. Vyskytuje se však sotva ještě nějaký jiný případ, o němž by bylo jako zde všeobecně známo, že statistika klame: Tato – podle svého názvu – křesťanská Evropa se zhruba před čtyřmi staletími stala kolébkou nového pohanství, které nezadržitelně roste v samém srdci církve a hrozí, že ji zvnitřku podlomí. Vzhled církve v novověku je podstatně určován tím, že se zcela novým způsobem stala církví pohanů a ještě mnohem více jí i nadále bude – nikoliv jako kdysi církví pohanů, z kterých se stali křesťané, nýbrž církví pohanů, kteří se ještě nazývají křesťany, avšak ve skutečnosti se stali pohany. Pohanství dnes vězí v církvi samé a právě to je rozlišujícím znakem jak církve našich dní, tak nového pohanství. Jedná se o pohanství v církvi a o církev, v jejímž srdci žije pohanství. (…) Církev zprvu prodělala strukturní změnu z malého stádce na světovou církev, v západní společnosti se od středověku ztotožňuje se světem. Dnes je toto krytí již jen klam, který zahaluje pravou podstatu církve a světa a částečně církvi brání v jejích nezbytných misijních aktivitách. A proto v dohledné době bude po vnitřní strukturní změně následovat také vnější obrat k pusillus grex, malému stádci – ať již po vůli církve či proti její vůli.“

Drazí přátelé,

je to úryvek textu, který vznikl před 54 lety, v roce 1958. Tento prorocký text napsal Joseph Ratzinger, dnešní papež Benedikt XVI. (celý text si můžete přečíst na stránkách Radio Vaticana pod názvem „Na cestě k malému stádci“). Když jsem se nad tímto textem zamyslel, připomněl jsem si příběh, který je popsaný v osmé kapitole Skutků apoštolů. Filip se na cestě setkal s dvořanem etiopské královny, který četl knihu proroka Izajáše. „Rozumíš, co čteš?“ – zeptal se Filip dvořana. Ten odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“ A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho. Potom poslouchal a Filip mu vyprávěl o Ježíšovi. Možná si pamatujete, jak to skončilo, dvořan byl pokřtěn a stal se z něj křesťan. Tento dvořan byl pohan. Skrze naslouchání o Ježíšovi se proměnil z pohana v křesťana.

V rámci letošního roku se snažíme připravit pro Rok víry a dnešní zamyšlení je věnováno naslouchání. Ucho je bránou do srdce, proto stejně tak, jako se snažíme o fyzickou hygienu uší, měli bychom se starat i o tu duchovní, abychom nebyli hluší pro hlas Boží. Víme přitom, že nejde jenom o decibely nebo o to, co bychom poslouchat neměli. To je také potřeba zohlednit a nezřídka nám takový „půst uší“ může pomoci se otevřít a zaslechnout Boží volání. Týden bez televize nám může třeba někdy pomoci slyšet zpěv ptáků nebo pláč bližního.

Důležitější ale je, jak naslouchat Bohu, navázat s ním dialog, poznat Boží vůli a plnit ji. Text Josepha Ratzingera z roku 1958 nám připomíná, že cesta od pohanství ke křesťanství není jednosměrka. Mezi křesťanstvím a pohanstvím probíhá boj nejen ve světě, ale v každém člověku. „Když církev vznikla, spočívala na duchovním rozhodnutí jednotlivce pro víru, na jeho obrácení. Třebaže na začátku se očekávalo, že již zde na zemi tito obrácení vytvoří společenství svatých – církev „bez vady a vrásky“ – v těžkých zápasech se postupně vybojovalo poznání, že také obrácený člověk a křesťan zůstává hříšníkem a že v křesťanském společenství bude docházet i k nejzávažnějším proviněním.“ – píše Joseph Ratzinger. Důležité je uvědomit si, že skrze naslouchání Bohu zůstává obrácený hříšník křesťanem, že se nevrací k pohanskému způsobu života.

Začátkem plnění Boží vůle je ochota naslouchat Bohu. Nejen v souvislosti s Rokem víry, který začne v říjnu, se hovoří o nové evangelizaci. 24. května 2012, během setkání s italskými biskupy, Svatý otec připomněl: „I plodné zemi tak hrozí, že se stane nevlídnou pouští a dobré zrno bude udušeno, zašlapáno a zničeno. Projevuje se to v upadání náboženské praxe, zejména v menší účasti na eucharistické liturgii a ještě více na svátosti smíření. Mnozí pokřtění ztratili identitu a vědomí přináležitosti, neznají základní obsahy víry nebo se domnívají, že ji mohou pěstovat bez prostřednictví církve. Zatímco jedni pohlížejí s pochybnostmi na pravdy, jimž církev učí, jiní redukují Boží království na některé velké hodnoty, které sice mají jistě co do činění s evangeliem, ale samotného jádra křesťanské víry se nedotýkají. Boží království je darem, který nás přesahuje. Právě tato chybějící otevřenost pro transcendentno je v jádru krize, která zraňuje Evropu – jde totiž o krizi duchovní a morální. Člověk se domnívá, že se jeho identita zcela dovršuje v něm samém. V době, kdy se Bůh stal pro mnohé velkým Neznámým a Ježíš pouze velkou osobností minulosti, nedojde k obnovení misijního působení bez obnovy kvality naší víry a naší modlitby. Nebudeme s to nabídnout adekvátní odpovědi, nepřijmeme-li znovu dar Milosti. Nebudeme umět získat lidi pro evangelium, pokud se my jako první nevrátíme k hluboké zkušenosti Boha. Musíme mít vždycky na paměti, že první podmínkou mluvení o Bohu je mluvit s Bohem, stávat se stále více Božími lidmi, kteří se sytí intenzivním životem modlitby a nechávají se utvářet jeho Milostí.“

Myslím si, že v kontextu našeho dnešního zamyšlení je velice zajímavá událost popsaná v první knize Samuelově, ve třetí kapitole. Mladý Samuel slyší v noci, že ho někdo volá. Běží se zeptat Élího, ale ten mu říká, že to nebyl on. Vše se opakuje, až Éli nakonec pochopí, že to Pán vola Samuela. Řekne mu proto: „Jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Není to divák, posluchač, ale služebník – to znamená ten, kdo je připraven a zavázán plnit vůli svého Pána. Zdá se, že v našem naslouchání Bohu chybí často důslednost a ochota jít za hlasem, který v sobě slyšíme. Samuel zachoval nejen bdělost, ale také jednal. Zvednul se, běžel k Élímu, hledal toho, který k němu promluvil. A až potom Pán k němu promluvil, víme o tom, že opravdu podle toho slova jednal a plnil Boží vůli. Naslouchání Bohu je spojeno s jednáním. Můžeme si tady připomenout to, co říká sv. Jakub: „n plnit vůli svPodle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.“ (Jk 1,22-24).

Během exercicií v roce 1933 řekl Pán Ježíš sestře Faustyně krásná slova: „Přilož své ucho na mé Srdce a zapomeň na všechno…“ (Den. 229) Dokážete si představit krásnější Rok víry než se svým uchem na Srdci Páně? Tohle není jenom zlatý recept na ty nejúspěšnější exercicie, ale také pro úspěšný život; vždyť náš život jsou takové neustálé exercicie.