Starší paní nakupuje v uzenářství: „Dejte mi, prosím, uzený bok, a ten salám vedle. Ano, a ten druhý salám taky, ten vedle a ještě tamten. A ještě tlačenku, ano tmavou a světlou a jelítka a jitrničky.“ Prodavačka plní přání a starší paní říká tiše sama pro sebe: „Pane Bože, kdo to všechno sní?!“ Po vteřince řekne: „A ještě krkovičku, ano, celou“…
Drazí přátele,
tento příběh může být svým způsobem symbolem naší doby. Člověk často jedná pod vlivem impulsů, často aniž by věděl proč a zřídka si klade otázku „proč“. Možná ani neví, že se snaží svůj duchovní hlad utišit neduchovním způsobem.
Bohužel, (a vlastně naštěstí) uzený bok nenahradí lásku, krkovička naději, salám nenaplní život smyslem a všelijaké tlačenky, jitrničky a jelítka radosti a pokojem. Potřebujeme prostě víc, než to. Potřebuje to, proč jsme byli stvoření a Toho pro kterého a kterým jsme byli stvoření. To, kdo jsme, proč tady žijeme a kam putujeme – o tom všem nám říká víra. To právě víra nám dává možnost poznat sami sebe a v lidech kolem nás své bližní, víra nám otevírá veškeré poklady
duchovních hodnot, které sice něco stojí, ale dokážou naplnit náš život. Dnes se hodně mluví o krizi víry a proto je třeba
se zeptat: co můžeme a co bychom měli udělat pro svou víru? Ve čtvrtek, 11. října 2012 Svatý otec, Benedikt XVI. zahájil Rok víry. Tímto se pro nás všechny otevřel omilostněný prostor uzdravující a obnovující naší víru, do kterého se ponoříme natolik, nakolik budeme ochotní proto něco udělat. Svatý otec pro nás připravil cyklus katechezí pro Rok víry, ve kterém bude pokračovat během středečních audiencí. Ve své první katechezi, nebo spíše úvodu vysvětluje, proč je víra důležitá pro lidský život a co je důležité pro obnovu naší víry. |
Svatý otec říká: „Katechezemi tohoto Roku víry chceme posílit nebo znovu nalézt radost z víry a pochopit, že víra není něčím cizím či odtrženým od konkrétního života, nýbrž jeho duší. Víra v Boha, který je láska, a který se stal člověku bližním, když se vtělil a daroval sebe samého na kříži, aby nás spasil a znovu nám otevřel brány nebe, pronikavě ukazuje, že jedině v lásce spočívá plnost člověka. Dnes je nezbytné to jasně zdůraznit, když probíhající kulturní změny často vykazují četné formy barbarství, které se vydávají za příznak „civilizačních výdobytků“. Víra tvrdí, že pravé lidství neexistuje jinak než na místech, ve skutcích, v dobách a formách, ve kterých je člověk oduševňován láskou, která přichází od Boha, vyjadřuje se jako dar, projevuje se ve vztazích oplývajících láskou, soucitem, všímavostí a nezištnou službou vůči druhým. Kde je nadvláda, panovačnost, vykořisťování, komercializace druhého kvůli sobeckému zájmu, kde je arogance do sebe uzavřeného „já“, tam je člověk ochuzován, degradován a znetvořován. Křesťanská víra, která se projevuje láskou a je mocná v naději, neomezuje život, nýbrž zlidšťuje, ba dokonce jej činí plně lidským. Věřit znamená přijmout toto přetvářející poselství do svého života, přijmout Boží zjevení, které nám umožňuje poznat Kým je, jak jedná a jaké má s námi plány. Bůh se zjevil slovy a skutky v dlouhých dějinách přátelství s člověkem, které vrcholí Vtělením Božího Syna a v Jeho tajemství smrti a zmrtvýchvstání.
Církev, zrozená z Kristova boku, stala se nositelkou nové pevné naděje: Ježíše Nazaretského, ukřižovaného a vzkříšeného, Spasitele světa, který sedí po pravici Otce a je soudcem živých i mrtvých. Takové je kérygma, ústřední a pronikavé sdělení víry. Kde však nalezneme toto bytostné vyjádření víry? Kde najdeme pravdy, které nám byly věrně
předány a které jsou světlem pro náš každodenní život? Odpověď je prostá. V Krédu, ve Vyznání víry či Symbolu víry se vážeme k původní události Osoby a Dějin Ježíše Nazaretského. Tak se konkretizuje to, co apoštol národů říkal korintským křesťanům: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem
za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem“ (1 Kor 15,3-4). Také dnes potřebujeme, abychom Krédo více poznávali, chápali a modlili se je. Zejména je třeba, aby Krédo bylo takříkajíc „rozpoznáno“. Poznání by mohlo označovat jenom intelektuální úkon, zatímco rozpoznání má označovat nezbytnost
objevovat hluboké spojení pravd, které v Krédu vyznáváme, s naší každodenní existencí, protože tyto pravdy jsou – a vždycky byly – skutečným a konkrétním světlem osvěcujícím naše životní kroky, vodou zavlažující vyprahlé úseky naší
cesty, životem přemáhajícím pouště soudobého života. Z Kréda vyrůstá mravní život křesťana, který v něm má svůj základ a své ospravedlnění. Dnes žijeme ve společnosti, která je hluboce změněna i vzhledem k minulosti teprve nedávné, a mění se neustále. Procesy sekularizace a šířící se nihilistická mentalita, ve které je všechno relativní, silně
poznamenaly obecné smýšlení. Život je proto nezřídka prožíván lehkomyslně, bez jasných ideálů a pevných nadějí, v rámci tekutých, provizorních sociálních i rodinných svazků. Zejména nové generace nejsou vychovávány k hledání pravdy a hlubokého smyslu života, který by překonával nahodilost; ke stabilitě citů, k důvěře. Naopak, relativismus nás vede k pozbývání se opěrných bodů. Podezřívání a rozmary způsobují rozpad lidských vztahů a život je prožíván v krátkodobých zkušenostech, za něž se nepřijímá odpovědnost. Zdá-li se, že individualismus a relativismus dobývá mysl mnoha současníků, pak nelze říci, že věřící zůstanou zcela imunní před těmito nebezpečími, s nimiž se při předávání víry střetáváme. Průzkum provedený na všech kontinentech u příležitosti zasedání biskupské synody o nové evangelizaci na některá poukázal. Jsou jimi: pasivně a privátně žitá víra, odmítání výchovy k víře a rozpor mezi životem a vírou.
Křesťan dnes často nezná ani ústřední jádro vlastní katolické víry, Kréda. Je přenecháván prostor náboženskému synkretismu a relativismu, aniž by byly objasněny pravdy víry a jedinečnost spásy v křesťanství. Nejsme dnes příliš vzdáleni riziku vytvářet si náboženství na způsob „udělej si sám“. Musíme se proto vrátit k Bohu, Bohu Ježíše Krista,
musíme znovu objevit poselství evangelia a nechat jej co nejhlouběji vstoupit do svého svědomí a každodenního života.
V katechezích tohoto Roku víry bych rád nabízel pomoc na této cestě k opětovnému osvojení a prohloubení ústředních pravd víry o Bohu, o člověku, o církvi a celé sociální i kosmické realitě rozjímáním a uvažováním o tvrzeních Kréda. Rád
bych, aby bylo zřejmé, že tyto obsahy či pravdy víry (fides quae) se bezprostředně pojí k našemu životu, vyžadují životní konverzi, která uvede v život nový způsob víry v Boha (fides qua). Poznání Boha, setkání s Ním, hlubší poznání rysů Jeho tváře hýbe naším životem, protože Bůh vstupuje do hluboké dynamiky lidského bytí. Kéž nám cesta, kterou se tento rok budeme ubírat, umožní všem vyrůst ve víře a lásce ke Kristu, abychom se naučili žít ve svých každodenních volbách a skutcích dobrý a krásný život evangelia.“ |
