Aktuality

Drazí přátelé,

už víc než měsíc může celá církev využívat dobrodiní omilostněného času Roku víry. Čas běží rychle, proto je důležité zajistit si "průvodce", který by nás vedl Rokem víry. Zdá se mi, že velice přínosné může být sledování toho, co ve svých středečních promluvách píše Svatý otec Benedikt XVI. On má přece asistenci Ducha Svatého a nejlepší přehled o stavu víry a o problémech církve. Svatý otec, jak se zdá, to také vnímá jako svůj úkol, protož po celý Rok víry přerušil cyklus o modlitbě, aby nás doprovázel svým rozjímáním. Snažme se to tedy využít. Plné znění papežských promluv během středečních audiencí najdete na stránkách české sekce vatikánského rozhlasu. V našem rozjímání budeme navazovat jenom na některé myšlenky Svatého otce, protože obsah poutního zamyšlení nedovoluje, abychom probrali všechno. To, co Svatý otec sdělil během měsíce od našeho posledního setkání při pouti o třetí říjnové sobotě ve Slavkovicích, je velice zajímavé.

Nejdříve se Svatý otec zastavil u otázky, co je to víra. Má víra ještě smysl ve světě, kde věda a technika otevřely horizonty, jež byly donedávna nemyslitelné? Co znamená věřit dnes? A hned odpovídá: "Svět plánování, přesných výpočtů a experimentů či jedním slovem samo vědecké poznání nestačí, třebaže je pro člověka důležité. Je nám zapotřebí nejenom materiálního chleba, potřebujeme lásku, smysl a naději, bezpečný základ, pevný terén, který nám pomůže žít opravdu smysluplně i v krizi, v temnotě, v obtížích a každodenních problémech. Právě to nám dává víra. Je to důvěryplné svěření se nějakému «Ty», kterým je Bůh. Víra není jednoduchým intelektuálním souhlasem člověka s jednotlivými pravdami o Bohu; je to úkon, kterým se svobodně svěřuji Bohu, jenž je Otcem a má mne rád."

Hned potom Svatý otec připomíná, že kolem sebe denně vidíme lidi, kteří radostné poselství víry odmítají, a říká: "V závěru Markova evangelia, které jsme dnes vyslechli, stojí tvrdá slova Zmrtvýchvstalého, který říká: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,16), ztratí sebe sama. Chtěl bych vás vybídnout, abychom se nad tím zamysleli."

Nemáme se nechat znechutit odmítnutím. V tomto kontextu jsou velikým povzbuzením a školou pokory další slova Benedikta XVI.: "Ptejme se: odkud čerpá člověk otevřenost srdce a mysli, aby věřil v Boha? Odpověď zní: můžeme věřit v Boha, protože se k nám přibližuje a dotýká se nás, protože Duch Svatý - dar Zmrtvýchvstalého - nás uschopňuje přijímat živého Boha. Víra je tedy především nadpřirozeným darem, Božím darem." Ovšem tento dar vyžaduje spolupráci člověka, končí své rozjímání Svatý otec.

V dalších středečních rozjímáních se Svatý otec ptá, jaké je místo víry, zda víra je jenom moje osobní věc, a také se zamýšlí nad tématem touhy po Bohu. Svatý otec píše: „Je velice příznačné, že Katechismus katolické církve začíná právě touto úvahou: „Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě.“ (KKC, 27). Benedikt XVI. říká, že je to tajemná touha, kterou v sobě člověk nosí neustále. Přitom ale Svatý otec připomíná: „V naší době se objevil fenomén, který je pro víru obzvláště nebezpečný. Je jím totiž forma ateizmu, který označujeme jako „praktický“ a ve kterém pravdy víry či náboženské obřady nejsou popírány, ale jsou jednoduše pokládány za irelevantní pro každodenní život, za odtržené od života a zbytečné. Často se pak věří v Boha povrchně a žije se „jako by Bůh neexistoval“. Tento způsob života je však nakonec ještě ničivější, protože vede ke lhostejnosti vůči víře i otázce po Bohu.“

V tomto kontextu se mi zdá velice přínosné zamyslet se nad prožíváním obřadů mše svaté. Použiji pro to úryvek zajímavého článku Mons. Andrease Launa, světícího biskupa salcburského, který píše: "Ke zvládnutí krize víry jsou zapotřebí duchovní zbraně: modlitba, osobní obrácení, odvážná vize, rozhodné jednání a péče o přiměřené slavení eucharistie, jako účast na královské svatbě, k níž jsou věřící zváni. Nejhorším nešvarem je, když kněz a obec - navzdory ústním prohlášením - neslaví smrt a zmrtvýchvstání Kristovo, ale sami sebe. O Bohu a jeho Synu Ježíši padne zmínka, nejsou ale vlastním tématem. V katolickém slavení eucharistie by měli být lidé vědomi - a podle toho se chovat, že Bůh je hostitelem (Mt 22,2; Iz 25,6). Vlastním důvodem oslavy je Ježíš, jeho vykupitelská smrt, jeho zmrtvýchvstání, jeho druhý příchod a „hostina Beránkova"."

Dobře tomu rozuměla také svatá sestra Faustyna, která ve svém „Deníčku“ napsala: „Při mši svaté se uskutečňuje veliké tajemství. S jakou zbožností bychom měli poslouchat a účastnit se té smrti Ježíše. Jednou poznáme, co pro nás Bůh v každé mši svaté dělá a jaký pro nás v ní připravuje dar.“

Ve způsobu prožívání mše svaté se totiž odráží způsob vnímání života a jeho žití. Pokud je člověk soustředěn jenom na sebe, není schopen se opravdu setkat s Bohem. Ve své promluvě ve středu 14. listopadu 2012 Benedikt XVI. říká: „Člověk oddělený od Boha je však ve skutečnosti redukován na jednu jedinou dimenzi, tu horizontální. A právě tento redukcionismus je jednou ze zásadních příčin totalitarismů, které měly v minulém století tragické následky, a také krize hodnot, kterou vidíme v nynější realitě. Zatemněním vztahu k Bohu byl zatemněn také etický horizont, který uvolnil prostor relativismu a dvojznačnému pojetí svobody, které místo aby člověka osvobozovalo, přivazuje jej k idolům. Pokušení, kterým Ježíš čelil na poušti před svým veřejným vystoupením, dobře představují ony „idoly“, které člověka okouzlují, když nepřekračuje sebe samého.“

V kontextu otázky, jaké jsou cesty vedoucí k Bohu, Svatý otec uvádí, že je to:
- svět, ve kterém lze vidět podivuhodné mechanismy a určitý plán,
- člověk, který sám v sobě nachází žízeň po nekonečnu,
- víra. Ohledně toho Svatý otec píše: „Obzvláště v realitě naší doby nesmíme zapomínat, že cestou, která vede k poznání a setkání s Bohem, je život víry. Víra je totiž setkání s Bohem, který mluví a jedná v dějinách a který obrací náš každodenní život, proměňuje v nás naši mentalitu, hodnotové soudy, rozhodnutí i konkrétní skutky. Není iluzí, útěkem z reality, pohodlným útočištěm, sentimentalismem, nýbrž je zapojením celého života, je zvěstováním evangelia, dobré zvěsti schopné osvobodit člověka.“