středový obrázek

Aktuality

Sestoupil z nebe do našeho těla - zamyšlení - leden 2013

 

Drazí přátelé,

byli jsme zase obdarováni darem času. Před námi a pro nás se otevřel nový rok a my jsme do něj vkročili plni různých tužeb, obav a plánů. Co s tímto dalším, novým rokem uděláme? Anebo co s námi udělá tento nový rok? Je to Rok víry, rok 1150. výročí sv. Cyrila a Metoděje a také mnoha jiných výročí: před 130 lety se dne 30. dubna narodil Jaroslav Hašek a dne 3. července Franz Kafka, před 200 lety se v Německu narodil Richard Wagner a v Itálii Giuseppe Verdi. K tomu bychom mohli přidat svá osobní nebo rodinná výročí.

Je to také další rok hlásání evangelia všemu tvorstvu. Jak to vlastně začalo, to nám připomíná svatý apoštol Jan: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven.“ (1J, 1,1n)

 

Je vůbec možné život vidět, slyšet a dotknout se ho? Vnímáme, že žijeme, že něco nebo někdo žije, že život prostě je, a také to, že najednou může odejít, zmizí a není už v tom těle, ve kterém byl. Odjakživa trvá diskuze, co se dál s tímto životem děje. Dál neexistuje, nebo někam odchází? Říkáme přece o tělu po smrti, že jsou to pozůstatky. Pozůstatky po čem? Vidíme živé tělo, vnímáme život v přírodě, ale samotný život nevidíme.   

A svatý Jan nám svědčí o tom, že jednou se sám život zjevil. Tento text mě velice oslovuje pokaždé, když si ho přečtu. Je tam totiž krásně a přitom neobyčejně jednoduše popsaná skutečnost, že život se zjevil, a to tak, že bylo možné jej vidět, slyšet a dokonce se ho dotknout! Z této zkušenosti potom vyrůstá svědectví apoštolů a jejich hlásání evangelia.

Ve středu 9. ledna se Svatý otec Benedikt XVI. jako obvykle setkal s věřícími na generální audienci v aule Pavla VI. a na začátku své promluvy řekl: „V této vánoční době se ještě jednou pozastavíme u velkého tajemství Boha, který sestoupil ze svého nebe, aby vstoupil do našeho těla. V Ježíši se Bůh vtělil, stal se člověkem jako my, a tak nám otevřel cestu do svého nebe, k plnému společenství s Ním. V těchto dnech zněl v našich kostelích častokrát výraz Boží „vtělení“ vyjadřující skutečnost, kterou slavíme o Vánocích. Syn Boží se stal člověkem, jak recitujeme v Krédu. Co však znamená toto ústřední slovo křesťanské víry? Výraz vtělení je překladem latinského incarnatio. Svatý Ignác Antiochijský na konci prvního století a zvláště svatý Irenej užívali tento výraz, když rozjímali o prologu evangelia sv. Jana, zvláště o větě: „Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,14). Termín tělo tady podle hebrejského významu znamená člověka v jeho integritě, tedy celého člověka, avšak právě z hlediska jeho pomíjivosti a dočasnosti, jeho nouze a nahodilosti. Tím je řečeno, že spása, kterou přináší Bůh učiněný tělem v Ježíši Nazaretském, se týká člověka v jeho konkrétní realitě a v jakékoli situaci. Bůh přijal lidský stav, aby jej uzdravil od všeho, co jej odděluje od Něho, a aby nám umožnil být v jednorozeném Synu opravdu Božími syny a nazývat Jej „Abba, Otče“. Svatý Irenej prohlašuje: „Vždyť to je důvod, proč se Slovo stalo člověkem a Boží Syn synem člověka: aby se člověk stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak božské synovství (Adversus haereses, 3,19,1, in KKC, 460).

Jeden kněz vyprávěl, jak měl během mše kázání pro děti. Vzal s sebou pas, ukázal ho dětem a zeptal se, zda se na základě tohoto dokumentu může dostat do nebe. Děti shodně řekly, že ne. „A co tohle?“ – zeptal se kněz a ukázal jim křestní list. To už nebylo pro děti tak jasné. Někdo říkal ano, někdo ne. Shodli se ale na tom, že to nestačí. „Tak, v tom případě řekněte, co mi ještě chybí, abych se dostal do nebe?“ zeptal se kněz dětí. Jeden malý chlapec se na to ozve: „Chybí vám ještě úmrtní list.“…

Je to trošku jako vtip a zároveň to nemusí být vtip. My totiž opravdu potřebujeme zemřít, abychom přijali život a mohli žít. „Zemřít“ pro dosavadní způsob života, pro hřích a sobectví. Ale zároveň je také třeba zdůraznit, že budeme schopni takto „zemřít“, pokud nejdříve přijmeme život. Každý úmrtní lit se přece vystaví také na základě rodného listu.

Tento život, o kterém píše svatý Jan, že byl zjeven a bylo možné se na něj dívat, poslouchat ho a dotýkat se ho, sestoupil z nebe proto, aby vstoupil do našeho těla! Proto také apoštolé hlásají evangelium, abychom měli podíl na jejich zkušenosti. V jeruzalemské Bibli je to vyjádřeno slovy: „abyste i vy měli společenství s námi.“ (1J, 1,3)

Vánoční dobu vždy končí svátek křtu Páně. K tomuto svátku Svatý otec řekl: „Evangelista Lukáš píše, že když se Ježíš po přijetí křtu „modlil, otevřelo se nebe, Duch Svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: «Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!»“ (Lk 3,21-22). Tento Ježíš je Syn Boží, který je naprosto ponořen do láskyplné Otcovy vůle. Tento Ježíš je Tím, který umírá na kříži a je vzkříšen mocí samotného Ducha, jenž nyní spočívá na Něm a posvěcuje Jej. Tento Ježíš je novým člověkem, který chce žít jako Boží Syn, to znamená v lásce; člověkem, který před zlem tohoto světa volí cestu pokory a odpovědnosti, rozhoduje se zachránit nikoli sebe sama, ale obětovat vlastní život za pravdu a spravedlnost. Být křesťany znamená žít takto. Avšak tento způsob života obnáší znovuzrození: zrození shůry, z Boha, z milosti. Tímto znovuzrozením je křest, který Kristus daroval církvi, aby rodila lidi k novému životu. Starobylý text přisuzovaný svatému Hypolitovi praví: „Kdo se sklání s vírou k vodě znovuzrození, zříká se ďábla a staví se za Krista, odpírá nepříteli a uznává, že Kristus je Bůh, svléká se z hříchu otroctví a odívá se adoptivním dětstvím“.“

Zkusme se proto podívat na tento nový rok, který se před námi otevřel, očima víry a občas poděkujme Bohu slovy sestry Faustyny: „Ježíši, Živote můj, dobře cítím, že mě proměňuješ v sebe, v skrytu duše, kam smysly nemají příliš přístup. Ó, můj Spasiteli, skryj mě celou v hloubi svého Srdce a kryj svými paprsky před vším, co nejsi ty. Prosím tě, Ježíši, kéž ty dva paprsky, které vytryskly z tvého nejmilosrdnějšího Srdce, neustále posilují mou duši.“ (Den. 645).

P. Wojciech Zubkowicz SAC

logo pěší pouť logo kniha milosrdenství

Aktuální číslo Apoštola

obálka časopisu

po najetí
©2009 pallotini.cz