Aktuality

Drazí přátelé,

začali jsme postní dobu. Je to čas, kdy nás Bůh chce vyvést na poušť. Ve středu 13. února Svatý otec během generální audience řekl: „Poušť, kam se Ježíš odebral, je především místem ticha a nouze, kde je člověk zbaven materiální opory a stojí před zásadními otázkami bytí, je nucen jít k podstatě, a právě proto se může snadněji setkat s Bohem. Poušť je však také místem smrti, protože tam, kde není voda, není ani život; je místem samoty, kdy člověk více vnímá pokušení. Ježíš jde na poušť a je vystaven pokušení sejít z cesty vyznačené Bohem Otcem a vydat se na snadnější a světské stezky (srov. Lk 4,1-13). Bere tak na sebe naše pokušení, nese naši ubohost, aby přemohl zlého a otevřel nám cestu k Bohu, cestu obrácení. Zamyslet se nad pokušeními, jimž byl Ježíš vystaven, je pro každého z nás pozváním k odpovědi na zásadní otázku: na čem opravdu záleží v mém životě?“

Cíl postní doby, modlitby, postu a odříkání je krásně zdůrazněn v evangeliu, kde si můžeme přečíst: „Tehdy k němu přišli Janovi učedníci a ptali se: „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit.“ (Mt 9, 14-15)“ Půst, modlitba a odříkání jsou prostředek k tomu, aby byl Ženich zase s námi – nebo možná spíše abychom my byli zase s ním. Učedníci Ježíše, kteří byli s ním, se nemusí postit. My se postíme, protože půst je cesta k Ženichovi.

Kdo nebo co nám Ženicha bere? Ve svém rozjímání Svatý otec připomíná, že v postní době se více než jindy odehrává duchovní boj, a odhaluje ďáblovu strategii na základě evangelia o pokoušení Ježíše. Benedikt XVI. říká: „V prvním pokušení ďábel nabízí Ježíšovi, aby proměnil kámen na chléb, aby utišil hlad. Ježíš odvětí, že člověk žije také chlebem, ale ne pouze chlebem. Bez odpovědi na hlad po pravdě, hlad po Bohu nemůže být člověk spasen (srov. vv. 3-4). Ve druhém pokušení ďábel nabízí Ježíšovi cestu moci. Vede jej vzhůru a nabízí mu panování nad světem. Není to však cesta Boží: Ježíšovi je jasné, že svět nebude spasen světskou mocí, nýbrž mocí kříže, pokorou a láskou (srov. vv. 5-8). Ve třetím pokušení ďábel nabízí Ježíšovi, aby se vrhnul z vrcholu Jeruzalémského chrámu a nechal se zachránit Bohem a Jeho anděly, tedy aby vykonal něco senzačního, aby vystavil samotného Boha zkoušce. Odpovědí je, že Bůh není nějakým předmětem, jemuž klademe svoje podmínky, nýbrž Pánem veškerenstva (vv. 9-12). Co je jádrem všech tří pokušení, kterým je podroben Ježíš? Je to nabídka manipulovat Bohem, užívat jej pro vlastní zájmy, svoji slávu a svůj úspěch, tedy v podstatě vlastně stanout na místě Božím, odstranit Boha ze svého života a jednat tak, aby se zdál zbytečným. Každý z nás by se tedy měl ptát: jaké místo má Bůh v mém životě? Je Pánem On, nebo já? Překonat pokušení podřizovat Boha sobě a svým zájmům anebo jej postavit do kouta, a namísto toho se obrátit ke správnému pořadí priorit, klást Boha na první místo, to je cesta, kterou se musí ubírat každý křesťan stále znovu.“

Zároveň Svatý otec tento boj umisťuje v realitě světa, ve kterém žije člověk: „Dnes nemůžeme být křesťany jen v důsledku pouhého faktu, že žijeme ve společnosti, která má křesťanské kořeny. I ten, kdo se narodí v křesťanské rodině a je vychován nábožensky, musí denně obnovovat rozhodnutí být křesťanem, dávat Boha na první místo tváří v tvář pokušením, která mu nepřetržitě nabízí sekularizovaná kultura, a čelit kritickým úsudkům mnoha současníků. Zkoušky, kterým nynější společnost vystavuje křesťana, jsou totiž četné a dotýkají se osobního i sociálního života. Není snadné být věrní křesťanskému manželství, praktikovat milosrdenství v každodenním životě, dát prostor modlitbě a vnitřnímu ztišení; není snadné veřejně se postavit na odpor rozhodnutím, která mnozí pokládají za samozřejmá, jako jsou interrupce v případě nechtěného těhotenství, eutanazie v případě vážných onemocnění anebo selekce embryí jakožto prevence proti dědičným chorobám. Pokušení odložit stranou vlastní víru je stále přítomno a obrácení se stává odpovědí Bohu, kterou je třeba v životě potvrzovat mnohokrát.“

Lze tento boj vyhrát? Není už míra sekularizace taková, že křesťan připomíná vojáka, který běží proti tankům? Benedikt XVI. nás povzbuzuje, že Boží milost je silnější než všechny nástrahy zla a že působí v každé době se vší mocí a silou: „Existují příklady a podněty velkých konverzí, jako u svatého Pavla cestou do Damašku nebo svatého Augustina. Ale také v naší době zatmění smyslu pro posvátno je Boží milost činná a působí divy v životě mnoha lidí. Pán neúnavně klepe na dveře k člověku v sociálních a kulturních kontextech, které jsou zdánlivě pohlceny sekularizací, jako se to stalo pravoslavnému Rusovi Pavlu Florenskému. Po naprosto agnostické výchově, kdy sám projevoval opravdovou nevraživost vůči náboženské výuce, které se mu dostávalo ve škole, dospěl vědec Florenskij k prohlášení: „Ne, nelze žít bez Boha!“ a naprosto změnil svůj život; stal se mnichem. Myslím také na postavu Etty Hillesum, mladou Holanďanku židovského původu, která zemřela v Auschwitz. Zpočátku byla Bohu vzdálena, ale objevila jej v hlubině svého nitra a napsala: „V mém nitru je velmi hluboká studna. A v ní je Bůh. Někdy se mi daří jej dosáhnout, většinou je zasut kameny a pískem: Bůh je pohřben. Je třeba, abych jej znovu vyhrabávala“ (Deník, 97). Ve svém neklidném a roztěkaném životě objevuje Boha právě uprostřed velké tragédie 20. století, Šoá. Tato křehká a nespokojená dívka je proměněna vírou a přetvořena v ženu plnou lásky a vnitřního pokoje, takže je schopna tvrdit: „Žiji v nepřetržité důvěrnosti s Bohem.“ Schopnost odporovat ideologickému lichocení své doby, rozhodnout se hledat pravdu a otevřít se objevu víry, dosvědčuje další žena naší doby, Dorothy Day ze Spojených států amerických. Ve své autobiografii otevřeně vyznává, že upadla do pokušení řešit všechno politikou, když přijala marxistickou nabídku: „Chtěla jsem jít manifestovat, jít do vězení, psát, ovlivňovat druhé a zanechat světu svůj sen. Kolik ambicí a hledání mne samotné bylo za tím vším!“ Cesta k víře v tak sekularizovaném prostředí byla obzvláště obtížná, ale přesto v ní, jak sama zdůrazňuje, působila Milost: „Je jisté, že jsem často cítila potřebu jít do kostela, pokleknout a sklonit hlavu v modlitbě. Slepý instinkt dalo by se říci, protože jsem si neuvědomovala, že se modlím, ale šla jsem a vstoupila do atmosféry modlitby…“ V naší době není málo konverzí pojatých jako návrat těch, kteří se po křesťanské, možná povrchní výchově vzdálili na celé roky víře a potom opětovně objevili Krista a Jeho evangelium. V knize Zjevení čteme: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě.“ (3,20). Náš vnitřní člověk se musí připravit na návštěvu Boha, a právě proto se nesmí nechat zahltit iluzemi, zdáním a materiálními věcmi.“

Otevírejme se pro přijetí Božích milostí, abychom pod kameny a pískem zase našli pravou radost! Ať na přímluvu svaté Faustyny Boží milosrdenství, které teče neustále zpod nánosů zla, nás povzbuzuje, posilňuje a směruje ke zdroji života.