Aktuality

Od našeho posledního setkání, během únorové pouti do Slavkovic, se odehrálo tolik požehnaných a důležitých událostí pro život Církve, že jsem nevěděl od čeho začít dnešní zamyšlení. A tak mne napadlo, že začnu stejnými slovy, jaká nám všem nově darovaný papež František řekl: Bratři a sestry, dobrý večer!

Zastavil jsem se u těchto slov a napadlo mne, podívat se na tato obyčejná slova symbolicky, v kontextu zamyšlení v Roce víry a v situaci krize víry.

Nejdříve to jméno: František. Jen František – bez slova „svatý“ před jménem, a bez číslice „I.“ za jménem. Už v tomto detailu lze spatřit jednoduchost a jakousi blízkost. Nový papež upřesnil, že se jedná o Františka z Assisi, o kterém se říká, že ve své době „podepřel“ Církev, která nutně potřebovala pomoc v době své krize. Navazuje to na příběh papeže Inocence III., který měl sen, v němž viděl Lateránský chrám (u kterého bylo papežské sídlo) jak se nachyluje k pádu a muže v oděvu žebráka, v němž poznal Františka, jak tu budovu podpírá. František hlásal pokoj a dobro nejen křesťanům, ale dostal se dokonce i před sultána, kterému hlásal evangelium, a který potom Františka propustil, aniž by mu nějak ublížil. Nejen proto lze vidět v tomto jménu jakousi cestu, která může být pro Církev uzdravující.

Dále se zkusme podívat na slova: „Bratři a sestry“ – tolikrát opakované, a přece tak často jakoby „prázdné“. Zredukované do čárky ve větě, nebo do oslovení na začátku kázání, náboženských textů a slavnostních projevů. Kolikrát vidíme v člověku, se kterým se setkáváme, bratra nebo sestru? Jak často náš dnešní svět připomíná více sirotčinec, než domov?

A potom to nejobyčejnější slovo, které Svatý otec vyřekl v prvních slovech svého pontifikátu: „dobrý večer“. Jeho úkolem opravdu bude nám všem nejen připomínat, ale doslova nás přesvědčit, že v dnešním světě existuje dobro: že dobré může být ráno, poledne a večer, den a noc, dětství a mládí, dospělost a stáří, zdraví a dokonce i nemoc.

Nakonec bych se ještě rád zastavil u slova: „. Jeho

Nakonec bych se ješvečer“. V symbolickém smyslu slova asi nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že se nám ve světě nějak „stmívá“, že existuje krize hodnot, víry, morálky, a tma relativismu obklopuje i to, co po celá staletí bylo jasné a uznávané. Přesto ale křesťan nesmí ztrácet naději: pokud je otevřen pro Krista, který přichází jako světlo do našeho života, i večer může být dobrý a může se stát začátkem nového.

Asi bychom měli, jako učedníci na cestě do Emauz, více prosit: „Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá.“ Myslím si, že Pán Bůh v dnešní době velmi postrádá taková slova.

Papež František nás tedy zve, abychom ze sebe otřásli prach a veškerou otupělost, kterou vyvolává hřích, a vydali se na požehnanou cestu proměny života. Ve své promluvě, během mše 14. 03. 2013, v Sixtinské kapli, řekl kardinálům: „Ve třech čteních, která jsme slyšeli, spatřuji společné téma: pohyb. V prvním čtení jde o pohyb putování, ve druhém o pohyb budování církve a ve třetím, tedy v evangeliu o pohyb vyznávání. Putovat, budovat a vyznávat.

Putování: Jakubův dome, vyjdi v Pánově světle. To je první věc, kterou řekl Bůh Abrahamovi. Kráčej v mé přítomnosti a budeš bez úhony. Když se zastavíme, nejde to. Třeba kráčet stále v přítomnosti Páně, ve světle Pánově a snažit se žít v oné bezúhonnosti, kterou Bůh požadoval od Abrahama ve svém zaslíbení.

Budovat. Budovat církev. Hovoří se o kamenech. Kameny jsou tuhé, ale živé, pomazané Duchem svatým. Církev, Kristova nevěsta je budována na onom nárožním kameni, kterým je sám Pán, pohybem našeho života.

Třetí pohyb je vyznávání. My můžeme putovat, jak chceme, můžeme toho spoustu vybudovat, ale pokud nebudeme vyznávat Ježíše Krista, nepůjde to. Staneme se organizací (ONG), ale nebudeme církví, Pánovou nevěstou. Když se nekráčí, stojí se. Když se nestaví na kamenech, co se stane? Stane se to, co se stává dětem na pláži, když staví hrady z písku. Vše se zhroutí, nedrží to pohromadě. Když se nevyznává Ježíš Kristus - napadá mne věta od Leona Bloy: „Kdo se nemodlí k Pánu, modlí se k ďáblu“ - když se nevyznává Ježíš Kristus, vyznává se světáckost ďábla, světskost démona. Kráčet, budovat-stavět a vyznávat. Věc však není vždycky tak jednoduchá, protože během putování, při budování a při vyznávání někdy dojde k otřesům, nastanou pohnutky, které nepohánějí vpřed, ale stahují zpět.“

Svatý otec dále navázal na to, co už od doby Petra bylo a zůstává problémem křesťanů: pochopit a přijmout kříž. Papež František připomíná: „Samotný Petr, který Ježíše Krista vyznal, mu říká: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha. Půjdu za tebou, ale nemluvme o kříži. To tam nepatří. Budu tě následovat v jiných možnostech, bez kříže.“ Když kráčíme bez kříže, když budujeme bez kříže a když vyznáváme nějakého Krista bez kříže, nejsme Pánovými učedníky, jsme světáky, jsme biskupy, kněžími, kardinály, papeži, ale nikoli Pánovými učedníky.

Chtěl bych, abychom všichni po těchto dnech milosti měli odvahu – právě odvahu – putovat v Pánově přítomnosti, s Pánovým křížem, budovat církev na Pánově krvi, která je prolita na kříži, a vyznávat jedinou slávu Krista Ukřižovaného. A tak půjde církev vpřed.

Přeji nám všem, aby se nám od Ducha svatého na přímluvu Naší Paní, naší Matky, dostalo této milosti: putovat, budovat, vyznávat Ježíše Krista Ukřižovaného. Kéž se tak stane.“

Tato slova papeže Františka, velice hluboká a přitom jednoduchá, nás mohou vylekat: jsme ještě Pánovy učedníky? Nekráčíme náhodou bez kříže? Nevyznáváme nějakého Krista bez kříže?

Sestra Faustyna ve svém Deníčku napsala: „V Ježíši vstanu z mrtvých, ale nejprve v něm musím žít. Jestliže se nerozejdu s křížem, tehdy se ve mně projeví evangelium.“ Hned ale dodává: „Všechny mé nedostatky doplňuje Ježíš ve mně – jeho milost, která je neustále činná..“ (srov. Den. 392)