Aktuality

Drazí přátelé,

od středy, 3. dubna 2013 pokračuje Svatý otec František v katechezích Roku víry a hned na začátku věnoval pozornost událostem, které jsme nedávno prožívali: zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista. „Právě tuto událost slavíme. Ježíšovo Zmrtvýchvstání, jádro křesťanského poselství, které od počátku zní a je předáváno, dosáhlo až k nám.“ – řekl Svatý otec.

V roce 2012 byl v Anglii udělán průzkum, podle kterého jenom 32 procent křesťanů věří ve zmrtvýchvstání. I pokud bychom přistupovali k podobným výsledkům skepticky, zdá se, že by bylo velice dobré zamyslet se nad tím, jak a kde zaznívá poselství o zmrtvýchvstání v dnešním světě a položit si otázku, nakolik a jak je předáváno.

„Jak nám byla předána víra v Kristovo vzkříšení?“ – ptá se Svatý otec během středeční katecheze. „V Novém zákoně existují dva typy svědectví. Některé mají formu vyznání víry, tedy stanovených formulací, jež ukazují jádro víry; jiné jsou zase podány formou vyprávění o události Vzkříšení a faktech, které s ním souvisejí. První forma vyznání víry je například ta z listu Římanům, kde svatý Pavel píše: „Jestliže ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Řím 10,9)“ Druhá forma je vyprávění o setkáních jednotlivých učedníků se zmrtvýchvstalým Pánem.

Pokud bychom se nad tím chvíli zamysleli, můžeme zjednodušeně říct, že se poselství o zmrtvýchvstání předává od začátku, pomocí dvou základních prostředků: modlitby a osobního svědectví.

Modlitba, během které rozjímáme o velikonočních událostech a prosíme Boha - aby se Jeho vítězství nad hříchem a smrtí projevilo v našem životě, životě naších blízkých a ve světě, ve kterém žijeme - vede k tomu, že velikonoční poselství v našem životě zní a rezonuje do života ostatních. Modlitba je přece ve své podstatě pokaždé setkání s Bohem živým.

V tomto kontextu je dobře se zeptat: setkal jsem se a mluvil jsem s Pánem u prázdného hrobu letos o Velikonocích? Děkoval jsem Bohu ve své modlitbě za vše, co se odehrálo o Velikonocích? Prosil jsem o světlo Ducha Svatého, abych pochopil, co se to vlastně odehrálo a jaký to má vliv na můj život?

Osobní svědectví začíná už vyznáním ústy a modlitbou nahlas. Tato modlitba vychází z našeho srdce, a protože je posvěcená Duchem Svatým, posvěcuje a proměňuje náš život. Tak se stáváme svědky působení milostí vzkříšeného Pána v našem životě – svědky setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem.     

Přitom ve vyprávěních, které lze najít v Evangeliu o setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem můžeme pokaždé najít i část sebe a svou vlastní situaci: v Marii u hrobu – touhu nalézt Ježíše, velikou lásku k Pánu a smutek, v učednících na cestě do Emauz – zklamání, jakousi únavu a rezignaci, v apoštolech uzavřených ve Večeřadle – strach, zmatek a nejistotu.

Do těch všech oblastí lidského života, postojů a problémů přichází Ježíš. Myslím si, že by pro náš duchovní život bylo velice požehnané, kdybychom se učili ztotožňovat velikonoční poselství s živým, samotným Ježíšem. Ježíš, který žije je sám velikonočním poselstvím, zosobněním tohoto poselství.

Poselství o zmrtvýchvstání opravdu zaznívá tam, kde mluví Ježíš, kde se uskutečňuje naše setkání s Pánem. Poselství je plodně předáváno, pokud předává živého Ježíše.

Proto také nás velikonoční poselství zve, abychom se oblékli v Krista. Svatý Otec František
10. dubna 2013 vysvětluje: „Apoštol nám říká, že Ježíšovým zmrtvýchvstáním dochází k něčemu absolutně novému: jsme osvobozeni z otroctví hříchu a stáváme se dětmi Božími, jsme totiž zrozeni k novému životu. Kdy se to pro nás uskutečňuje? Ve svátosti křtu. Ve starověku se obvykle konal ponořením. Kdo měl být pokřtěn, vstupoval do velké křestní vany, odložil svůj oděv a biskup nebo kněz mu třikrát vodou polil hlavu, pokřtil jej ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Potom křtěnec vystoupil z vany a oblékl nový, bílý šat; byl zrozen k novému životu ponořením do smrti a zmrtvýchvstání Krista. Stal se dítětem Božím.“

Přitom Katechizmus katolické církve vysvětluje: „Kristovo vzkříšení nebylo návratem k pozemskému životu, jak tomu bylo při vzkříšeních, která vykonal před velikonocemi, při vzkříšení Jairovy dcery, mládence z Naimu, Lazara. Tyto skutky byly zázračné události, ale osoby, které byly předmětem těchto zázraků, se Ježíšovou mocí vrátily do „obyčejného“ pozemského života. A po nějakém čase znovu zemřely. Kristovo vzkříšení je podstatně odlišné. On ve svém vzkříšeném těle přechází ze stavu smrti do jiného života, mimo čas a prostor. Ježíšovo tělo je při vzkříšení naplněno mocí Ducha Svatého; ve stavu své slávy se podílí na božském životě, takže svatý Pavel může o Kristu říci, že je to „člověk z nebe“.“ (KKC 646).

To, co se zdá důležité v kontextu Roku víry a doby velikonoční, bychom mohli shrnout slovy: hledejme živého Ježíše. To, co nám vzkříšený Ježíš zjevuje je nový vztah k Bohu – Otci. Svatý otec vysvětluje: „Bohu Duch, kterého jsme obdrželi ve křtu, nás učí a pobízí říkat Bohu: „Otče“ nebo lépe „Abba!“, což znamená „tati“. Právě takto je naším Bohem; je nám tatínkem. Tento nový stav Božích dětí v nás vytváří Duch svatý. A to je největší dar, který dostáváme z Ježíšova velikonočního tajemství. Bůh s námi jedná jako s dětmi, chápe nás, odpouští nám, má nás rád, i když chybujeme. Již ve Starém zákoně prorok Izaiáš tvrdil, že i kdyby matka na své dítě zapomněla, Bůh na nás nikdy nezapomene, ani na okamžik (srov. Iz 49,15). A to je krásné!“

Bratři a sestry,

Stále v liturgickém kalendáři probíhá velikonoční doba. Zkusme se proto zamyslet nad tím, kde a jak zní velikonoční poselství v mém životě, zda toto poselství předávám a jestli se snažím pochopit, čím mě Bůh obdarovává. Bůh, kterému mohu říkat „tati“. Kdy naposledy jsem k němu takto promluvil?

Sestra Faustyna napsala ve svém „Deníčku“: „V Ježíši vstanu z mrtvých, ale nejprve v něm musím žít. “ (Den. 392).

Je v tom vědomí a touha, že musím hledat živého Ježíše a obléct se do Krista.