středový obrázek

Aktuality

Světlo víry - zamyšlení - červenec 2013

Drazí přátelé,

v pátek 5. července byla ve Vatikánu oficiálně prezentována encyklika „Lumen fidei“ (Světlo víry), o které papež František řekl, že je to první encyklika „pro čtyři ruce“. Tím myslel to, že ji začal psát předchozí papež Benedikt XVI. a dokončil Svatý otec František. Z toho hlediska je to první taková encyklika v dějinách církve.

Jelikož jsou před námi ještě čtyři měsíce Roku víry, myslím si, že v rámci dnešního zamyšlení bude dobře, když se s touto encyklikou krátce seznámíme. Možná to někoho povzbudí k přečtení celé encykliky, což by určitě bylo krásným završením Roku víry, který skončí za čtyři měsíce (text encykliky je možné najít na stránkách www.radiovaticana.cz).

 

Už jenom tvrzení, že „víra je světlem“, je svým způsobem polemikou s myšlenkou osvícenství, které vnímalo víru jako příčinu zaostalosti. Svatý otec připomíná, že pojem „světlo víry“ byl v církvi používán od jejích začátků a že nemá nic společného s úctou k bohu Slunce (Sol invictus), kterého vzývali každé ráno, ale který nebyl schopen proniknout do všech stínů lidského života. František píše: „Kdo věří, vidí; vidí ve světle, které osvěcuje celou cestu, protože k nám přichází od zmrtvýchvstalého Krista.“ (LF č. 1) Papež si je vědom toho, že dnes nechybí lidé, kteří tvrdí, že toto světlo víry je falešné, omezující či ztěžující poznání a cestu k budoucnosti. A že toto světlo nelze nabízet jako objektivní, jako světlo rozsvěcující společnou cestu. Svatý otec cituje potom ty, kteří si myslí, že světlo víry není opravdové, ale nakonec konstatuje: „Ponenáhlu se však ukázalo, že světlo autonomního rozumu nedokáže dostatečně osvěcovat budoucnost. Ta nakonec zůstává v temnotě a ponechává člověka ve strachu z neznáma. Takto člověk rezignoval na hledání velkého světla, velké pravdy a spokojil se se světélky, která krátce zasvítí, ale nedokáží ukázat cestu. Když chybí světlo, všechno je zmatené, nelze rozlišovat dobro od zla, cestu, která vede k cíli, od té, která nás vodí dokola, aniž by ukázala směr.“ (LF č. 3) Proto papež František zdůrazňuje potřebu znovunalezení světla víry, které se rodí ze setkání s živým Bohem.

 

Křesťanská víra, to jsou dějiny setkání člověka s láskou, která se v plné míře objevila v umučení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, připomíná Svatý otec a ukazuje dějiny Abrahama. Přitom upozorňuje na nebezpečí nevíry a modloslužby: „Namísto víry v Boha se upřednostňuje uctívání modly, jejíž tvář lze určit a jejíž původ je známý, protože ji sami zhotovujeme. Před modlou nehrozí možnost nějakého povolání, které odvádí z vlastních jistot, protože modly „nemají ústa a nemluví“. ( Žl 115,5). Chápeme tedy, že modla je záminkou k tomu, abychom se sami postavili do středu reality klaněním se dílu vlastních rukou. Člověk, který ztratil základní orientaci, jež dává jednotu jeho existenci, rozplývá se v mnohosti svých tužeb, odmítá čekat na čas zaslíbení a rozpadá se na tisíce chvil svých dějin. Proto je modloslužba vždycky polyteismem, bezcílným pohybem od jednoho pána ke druhému. Modloslužba nenabízí cestu, nýbrž množství stezek, které nevedou k jistému cíli a spíše vytvářejí bludiště. Kdo se nechce svěřit Bohu, musí naslouchat hlasům četných model, které křičí: „Svěř se mi!“. Víra pojící se ke konverzi je opakem modloslužby; je odklonem od model a návratem k živému Bohu skrze osobní setkání. Věřit znamená svěřit se milosrdné lásce, která vždy přijímá a odpouští, podporuje a orientuje život, ukazuje moc svou schopností narovnávat pokřivenost našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se vždy znovu přetvářet Božím povoláním.“ (LF č. 13)

 

Plnost křesťanské víry se ukazuje ve víře v Ježíše Krista. Je to vyznání, že Ježíš je Pán a že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. Svatý otec podotýká, že dějiny Krista jsou důkazem důvěryhodnosti Boha a smrt Krista je nejvyšším důkazem důvěryhodnosti Kristovy lásky. Proto také papež píše: „Rozjímáním Ježíšovy smrti víra sílí, dostává se jí pronikavého světla a zjevuje se jako víra v nezlomnou lásku k nám, schopnou podstoupit smrt, aby nás spasila. V tuto lásku, která se nevyhnula smrti, aby prokázala, nakolik mne miluje, je možné věřit. Její totálnost přemáhá každé podezření a umožňuje nám svěřit se plně Kristu.“ (LF č. 16) Přitom poznamenává, že: „Víra nejenom hledí na Ježíše, ale dívá se také z Ježíšovy perspektivy, Jeho očima; je to účast na jeho způsobu vidění. Víra v Božího Syna, který se stal člověkem v Ježíši Nazaretském, nás neodděluje od reality, ale umožňuje nám pochopit její nejhlubší význam, objevit, nakolik Bůh miluje tento svět a nepřetržitě jej směruje k Sobě. To vede křesťana ke snaze, aby svoji pozemskou pouť žil ještě intenzivněji.“ (LF č. 18).

Svatý otec připomíná, že spása začíná přijetím daru víry, a zároveň varuje, že víra není soukromou záležitostí, protože mimo církev „víra ztrácí svoji „míru“, nenachází už svoji rovnováhu a nezbytný opěrný prostor.“ (LF č. 22) Společenství pomáhá víře a motivuje k modlitbě - pomáhá nám někdy překonat naši lenost ve víře.

 

V další části encykliky vnímá Svatý otec potřebu stavět se proti krizi pravdy, která vede k relativismu, ve kterém už neexistuje otázka o pravdivosti všeho, která je ve své podstatě otázkou o Bohu. Papež František píše: „Víra bez pravdy nespasí, nedá našim krokům bezpečí. Zůstává jen krásnou pohádkou, projekcí našich tužeb po štěstí, něčím, co nás potěší jen do té míry, v jaké chceme klamat sami sebe. Anebo je redukována na krásný cit, který utěší a zahřeje, ale je podroben proměnám naší duše, rozmanitosti dob a není schopen být v životě stálou oporou.“ (LF č. 24) Připomíná také, že nelze oddělovat pravdu a lásku: „Kdo miluje, chápe, že láska je zkušenost pravdy a že otevírá naše oči, aby viděly nově celou realitu v jednotě s milovanou osobou.“ (LF č. 27) Pokud je láska opřena o pravdu, může přetrvat a je mocná.

 

Stojí za to zmínit se tady o tom, jak krásně Svatý otec popisuje vztah mezi pokorou a pravdou: „Věřící není arogantní. Naopak, pravda jej činí pokorným, protože ví, že ji nevlastníme, ale spíše ona objímá a vlastní nás.“ (LF č. 34)   

 

Ve třetí části encykliky zní opakovaně slova, která na začátku svého pontifikátu pronesl Benedikt XVI.: „Kdo věří, nikdy není sám.“ Papež František připomíná, že se do víry rodíme v církvi. Tuto víru osoba předává druhé osobě. Církev je naší matkou, která nás učí mluvit jazykem víry. Zvláštní význam v předávání víry mají svátosti, které se jako viditelný a hmatatelný prvek otevírají do věčnosti. Přitom ale Svatý otec zdůrazňuje, že víra není dílem jednotlivého člověka: „Nikdo nekřtí sebe samého, stejně jako se nikdo sám od sebe nerodí k životu.“ (LF č. 41) Nejplněji je vidět svátostnou přirozenost víry ve svátosti eucharistie.

 

Následně Svatý otec zdůrazňuje význam modlitby „Otče nás“, o které píše, že nám pomáhá vnímat realitu očima Ježíše Krista, a potom také zajímavě píše o přikázáních. Desatero není sbírka zákazů, ale obsahuje konkrétní návod, jak opustit poušť svého „já“ a navázat dialog s Bohem, dovolit, aby nás Jeho milosrdenství obklopilo, a potom nést jeho milosrdenství ostatním.

 

Dále se Svatý otec věnuje tvrzení, že víra v církvi je pouze jedna, v první řadě kvůli jednotě poznávaného a vyznávaného Boha, a také protože směřuje k jedinému Pánu, Ježíši Kristu.  A proto není ve víře rozdíl mezi „tím, kdo o ní umí říci velmi mnoho“ a „tím, kdo dokáže říci jen málo“, mezi tím, kdo je kvalitnější, a kdo je méně schopný. První nemůže víře nic přidat a druhý jí nic neubere. Víra je jedna, protože ji sdílí celá církev, která je jedno tělo a jeden Duch.“ (LF č. 47) Úkolem církve je tuto jednu víru předávat v celistvosti a ryzosti. Jednota víry je jako jednota živého organismu. Svatý otec proto říká, že i přesto, že každá doba může najít body víry snadněji nebo hůře přijatelné, poklad víry se musí předávat celý (srov. LF č. 48).

 

Poslední část encykliky je věnována důsledkům víry pro veřejný život. Víra osvěcuje mezilidské vztahy, prohlubuje je a utvrzuje, sjednocuje lidi ke společnému dobru. Papež František píše: „Víra asimilovaná a prohloubená v rodině stává se světlem osvěcujícím všechny sociální vztahy. „Novověk“ usiloval o vybudování všeobecného bratrství mezi lidmi založeného na jejich rovnosti. Postupně jsme však pochopili, že toto bratrství, zbavené svého vztahu ke společnému Otci jakožto svého nejzazšího základu, se nedokáže udržet. Je proto třeba se vrátit k pravému kořeni bratrství. Dějiny víry od svého počátku byly dějinami bratrství, byť nikoli bez konfliktů.“ (LF č. 54)

 

Na konci encykliky nechybí také povzbuzení pro trpící. Svatý otec zdůrazňuje, že právě ve slabosti a v utrpení se projevuje Boží moc, která převyšuje naše slabosti a utrpení. Víme, že utrpení často nelze ze života odstranit, ale „může dostat smysl, může se stát úkonem lásky, svěřením se do rukou Boha, který nás neopouští, a tak může být etapou růstu víry a lásky. Když křesťan rozjímá o sjednocení Krista s Otcem i ve chvíli největšího utrpení na kříži (srov. Mt 15,34), učí se účasti na samotném Ježíšově pohledu. Dokonce i smrt je osvěcována a může být žita jako nejzazší povolání víry, poslední „Vyjdi ze své země“ (Gen 12,1), poslední „Přijď!“ pronesené Otcem, kterému se odevzdáme v důvěře, že On nám dá obstát také v tomto posledním kroku.“ (LF č. 58)

 

Kéž světlo víry v nás žije a vede nás ke svému zdroji!

 

Text encykliky převzat z: www. radiovaticana.cz,
využit také text o Lumen fidei z www.ekai.pl.
  

P. Wojciech Zubkowicz SAC

logo pěší pouť logo kniha milosrdenství

Aktuální číslo Apoštola

obálka časopisu

po najetí
©2009 pallotini.cz