V noci ze 14. na 15. srpna 1920 se ale odehrála ještě jedna událost, o které – paradoxně – přinesli zprávy bolševici. Několika stovkám vojáků, nacházejícím se
v několika vesnicích v okruhu cca 50 km, se zjevila Panna Maria. Na začátku jim nikdo nevěřil, někteří si mysleli, že je to alkoholem, který vojáci stále pili, ale bylo málo pravděpodobné, aby tolik vojáků na tolika různých místech mělo stejné vidiny. Tehdejší propaganda vymyslela proto historku o „divné barvě nebe“. Můžeme to komentovat a s trochou ironie říct, že to musela být opravdu divná barva, pokud přiměla stovky vojáků k útěku i přes strach z komisařů a trestu smrti za dezerci.
Vědomí, že Panna Maria byla přítomna během války s bolševiky, doprovázelo tak velký počet polských vojáků, že 25. srpna 1920 Josef Pilsudski, tehdejší polský velitel, poděkoval Panně Marii a odevzdal Polsko jejímu Neposkvrněnému Srdci.
Bratři a sestry,
v každé době a všude tam, kde žije křesťan, se odehrává boj. V tom boji ale křesťan nikdy není sám. Bůh a Panna Maria nás chtějí doprovázet a Panna Maria také mnohokrát zdůrazňovala svou prosbu o zasvěcení světa jejímu Neposkvrněnému Srdci. Proto také můžeme mít velkou radost z toho, co se připravuje v Římě v říjnu tohoto roku.
V sobotu a v neděli 12. a 13. října 2013 se bude konat v rámci Roku víry mariánský den. Z Fatimy bude do Říma přivezena socha Panny Marie, před kterou 13. října 2013 papež František zasvětí svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. O toto zasvěcení prosila Panna Maria ve Fatimě v roce 1917, kdy v Rusku začala říjnová revoluce, a poprvé se tuto modlitbu zasvěcení pomodlil papež Pius XII. v roce 1942.
Rád bych se teď vrátil k již zmíněné homilii Svatého otce Františka, kterou pronesl k slavnosti
Nanebevzetí Panny Marie. Jeho slova totiž krásně doplňují dnešní zamyšlení o významu Panny Marie v dějinách spásy a pro naši víru. Svatý otec řekl: „Úryvek z knihy Zjevení přináší výjev zápasu mezi ženou a drakem. Žena, která představuje církev, je na jedné straně oslavená a vítězná, na druhé straně dosud prožívá porodní bolesti. Taková je ve skutečnosti také církev – jestliže v nebi je již spojena se slávou svého Pána, v dějinách trvale prožívá zkoušky a čelí výzvám, které s sebou nese konflikt Boha s ďáblem, stále přítomným nepřítelem. V tomto zápasu, kterým procházejí Ježíšovi učedníci – tedy my všichni – nás Maria neopouští. Matka Kristova a Matka církve je vždy s námi a neustále kráčí s námi.“
Svatý otec dále pokračuje ve své homilii a zdůrazňuje, že víra křesťanů je vírou ve vzkříšení. Před vzkříšením byl ale kříž a boj. Papež František proto připomíná: „Rovněž Maria poznala mučednictví kříže – mučednictví svého srdce, mučednictví duše. Když Ježíš trpěl na kříži, ona velmi trpěla ve svém srdci. Prožívala Synovo utrpení v hloubi duše. Plně se s Ním sjednotila ve smrti, a proto jí bylo darováno vzkříšení. Kristus je první ze vzkříšených a Maria je první z vykoupených.“
Svou homilii Svatý otec končí krásnými slovy o naději: „Vyslechli jsme Mariin chvalozpěv – Magnificat. Je to chvalozpěv naděje, chvalozpěv Božího lidu putujícího dějinami. Chvalozpěv mnoha světců a světic – některých známých, ale mnoha dalších neznámých, které však Bůh zná velmi dobře. Chvalozpěv matek, otců, katechetů, misionářů, kněží, řeholnic, mladých lidí, ale také dětí, dědů a babiček – těch, kteří prošli zápasem života a ve svém srdci nesli naději nepatrných a pokorných. Maria říká: „Velebí má duše Hospodina” – tento chvalozpěv dnes zpívá také církev. Zpívá jej na celém světě a zejména tam, kde dnes Kristovo Tělo trpí. Tam, kde je kříž, je pro nás křesťany stále naděje. Chybí-li naděje, nejsme křesťané. Rád proto opakuji: nedejte se okrást o naději. Kéž nás neobírají o naději, protože síla naděje je milost. Je to Boží dar, který nás vede kupředu s pohledem upřeným na nebe. Maria je stále nablízku těmto trpícím společenstvím, těmto našim bratřím. Jde s nimi, trpí s nimi a zpívá s nimi Magnificat, chvalozpěv naděje.“
Bratři a sestry,
velice krásná a jednoduchá věta: „Tam, kde je kříž, je pro nás křesťany stále naděje“ by nás měla vést k zamyšlení nad tajemstvím kříže a utrpení v našem životě, nad znamením jeho přítomnosti a také – zkusme v sobě najít tu odvahu – nad požehnáním, které kříž a utrpení přináší do našeho života.
Na Vánoce v roce 1936 měla sestra Faustyna zjevení, které popsala ve svém Deníčku a které připomíná, že utrpení je spojeno s životem křesťana, ale také že vede ke sjednocení s Bohem. Sestra Faustyna píše: „Půlnoční. Při mši svaté mě naskrz pronikala Boží přítomnost. Chvíli před pozdvihováním jsem uviděla Matku a malého Ježíška. Nejsvětější Matka mi řekla tato slova: Faustyno, dcero má, zde máš ten nejdražší Poklad – a podala mi maličkého Ježíše. Když jsem vzala Ježíše do náruče, má duše zakoušela tak nesmírnou radost, že to nejsem schopna popsat. Ale zvláštní věc, po chvíli se Ježíš stal strašným, hrozným, velikým, trpícím a vidění zmizelo a za chvíli byl čas, kdy se jde ke svatému přijímání.“ (Den. 846)
Kéž blížící se události spojené se zasvěcením světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie jsou pro nás podnětem k modlitbě a zároveň velikým povzbuzením k naději, kterou nám ve svém Magnificat předává Panna Maria: „Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.“ |
