Aktuality

Drazí přátelé,

před pár dny jsem byl v Praze. Vešel jsem do jednoho knihkupectví. Hned u vchodu byly v jedné poličce bestsellery. Mezi ostatními knihami byla stranou postavena jedna tak, že byla vidět přední strana obálky, ze které se díval zamyšlený páter Toufar. „Jako kdybychom dnes zemřít měli“ zněl titul knihy Miloše Doležala o páteru Toufarovi nerozlučně spojeném s křížem, který se pohnul v kostele v Čihošti. Kniha vypadala vedle ostatních dost zvláštně... 

Byl jsem mile překvapen, že se tato knížka dostala mezi bestsellery, a ptal jsem se, proč je pro lidi tak zajímává. Neodpovím na tuto otázku. To bychom se museli zeptat těch, kdo tu knížku koupili. Možná někoho přitáhl titul, jiné zase příběh o tom, jak se pohnul kříž a co to potom udělalo se životem pátera Toufara.

Vzpomněl jsem si na nedělní homilii Svatého otce Františka během mše svaté v neděli 13. října, po které papež zasvětil svět Panně Marii Fatimské.

V první části homilie Svatý otec zdůraznil, že nás Bůh vždy překvapuje: „Příběh Námana, velitele vojsk krále Arama, je jedinečný. V touze po uzdravení z malomocenství se Náman obrací na proroka Elizea, který nevykoná žádný magický rituál ani po něm nechce žádné mimořádné věci, nýbrž pouze důvěru v Boha a aby se ponořil do vod řeky, nikoli však do velkých řek Damašku, ale do malé řeky Jordán. Tato žádost Námana udiví, zaskočí. Jaký to může být Bůh, který žádá něco tak jednoduchého? Chce se vrátit nazpět, ale potom ten krok učiní, ponoří se do Jordánu a vzápětí je uzdraven (srov. 2 Král 5,1-14). Ano, Bůh nás překvapuje. Právě v chudobě, slabosti a pokoře se projevuje a dává Jeho láska, která nás zachraňuje, uzdravuje a posiluje. Žádá jen, abychom následovali Jeho slovo a svěřili se Mu.

 Taková je zkušenost Panny Marie. Neskrývá svůj údiv nad Andělským zvěstováním. Údiv nad tím, že Bůh, aby se stal člověkem, zvolil právě ji, prostou dívku z Nazaretu, která nežije v paláci mocných a bohatých, ani nevykonala mimořádné činy, ale je otevřena Bohu, dovede se Mu svěřit, třebaže nechápe všechno: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). To byla její odpověď. Bůh nás vždycky překvapuje, boří naše schémata, působí krizi našich plánů a říká nám: důvěřuj mi, neměj strach, nech se překvapit, vyjdi ze sebe a následuj mne!“ 

V další části homilie Svatý otec zdůraznil ještě jednu věc, že Bůh je naše síla, a je důležité na to pamatovat před, ale i po, a nezapomenout děkovat. Bůh nás vede, i když to není vždy cesta snadná, vždy ale pevně vede k cíli a nikdy putování v Božích šlépějích neztratí smysl, i když ne vždy je tento smysl vidět a znát.

Páter Toufar je krásným příkladem, jak se Boží moc projevuje skrze utrpení. V jednom rozhovoru Miloš Doležal, autor knihy o páteru Toufarovi, na otázku čím byl nejvíce zasažen, když knihu psal, řekl: „Silou a dramatičností Toufarovy oběti. Když jsem z estébáckých protokolů, jejich zamlčování i prořeků sestavoval mozaiku posledních dnů a hodin pátera Toufara. Sami přiznali, že jej ve valdické temnici, nahého a uvázaného, řezalo pět nařvaných soudruhů několik hodin, pak se vyčerpaní šli najíst a prospat a večer se mučení opakovalo. Nebo když mi vyprávěla zdravotní sestra paní Kozlová, která se účastnila Toufarovy operace několik hodin před jeho smrtí, v jakém děsivém stavu bylo jeho tělo. Pamatovala si, že mu z otevřené břišní dutiny odsávala množství zelené tekutiny rouškami.“

Síla a dramatičnost oběti pátera Toufara zasáhne asi každého. Z lidského hlediska bez šance vůči komunistům a StB, vyzbrojen duchovní zbraní, páter Toufar vítězí, i když umírá.

To jsou právě Boží paradoxy a stále nás Bůh překvapuje podobně jako Mojžíše u hořícího keře. Vše se zdá ztracené, zdá se, že je konec, a najednou zaznívají slova: „Já jsem!“ Zuj si boty, tady je svatá země, protože tady jsem já, tvůj Bůh. To Mojžíš zažil.

Věřím tomu, že součástí Božího vedení je, že se kniha o páteru Toufarovi objevila právě teď, v současné situaci církve a světa. Dnes je totiž velmi důležité si pamatovat to, co bylo. Kdo byl kdo a co kdo dělal. Je také důležité uvěřit tomu, že je tato země svatá nejen přítomností Boží, ale také krví mučedníků. Krev mučedníků nikdy není bezplodná, vždy přinese plody! Je to dar, ale také závazek volit, co je Boží!

Jednou, třeba to bude obyčejný den, jako tehdy v Čihošti, se na této zemi také v lidských srdcích pohne kříž a nastane duchovní jaro. Bůh nás překvapí, protože je naší silou.

To je přece také smyslem Roku víry: obnovit svůj vztah s Kristem, prohloubit, více Krista poznat – a nechat se Bohem překvapit. Něco pro svou víru udělat! Uvěřit, že Bůh může udělat všechno nové! Rok víry pomalu končí, ale dokud naše srdce tluče, trvá pro nás čas milostí, bdění a očekávání. 

Drazí přátelé,

rád bych se nakonec ještě jednou vrátil k nedělnímu zasvěcení světa Panně Marii Fatimské, které se uskutečnilo v Římě. Před požehnáním Svatý otec stanul před sochou Madonny a pronesl následující modlitbu:

„Blahoslavená Panno Maria Fatimská, s novou vděčností za tvoji mateřskou účast spojujeme svůj hlas s hlasem všech pokolení, která tě blahoslaví.

Oslavujeme v tobě veliké skutky Boha, který se nikdy neunaví a sklání se milosrdně k lidstvu, souženému zlem a zraněnému hříchem, aby jej uzdravil a zachránil.

Přijmi s mateřskou laskavostí úkon zasvěcení, který dnes s důvěrou konáme před touto nám tak drahou soškou.

Jsme si jisti, že každý z nás je v tvých očích cenný a že ti není cizí nic z toho, co je v našich srdcích.

Necháváme se obsáhnout tvým něžným pohledem a dostává se nám útěšného pohlazení tvého úsměvu.

Střež náš život ve svých rukou: požehnej a posil každou touhu po dobru; oživuj a syť víru; podporuj a osvěcuj naději; vzbuzuj a vdechuj lásku; veď nás všechny cestou svatosti.

Nauč nás své přednostní lásce vůči maličkým a chudým, vyloučeným a trpícím, vůči hříšníkům a zbloudilým srdcím: všechny shromáždi pod svoji ochranu a všechny přiveď ke svému milovanému Synu Ježíši, našemu Pánu.“

Mluví se tady o Bohu, který se nikdy neunaví a sklání se milosrdně k lidstvu souženému zlem a hříchem. Bůh se k nám sklání a potom se vše odehrává před jeho obličejem. Dokáže pohnout srdcem člověka, osvobodit od zla a svou milostí stvořit všechno nové.

Kéž bychom všichni uvěřili v sílu Boží milosti! Nebyl by to krásný plod Roku víry?