Aktuality

Drazí přátelé,

v listopadu 2012 se na slovenských stránkách Radia Vaticana objevila následující zpráva: Kazatel Papežského domu Raniero Cantalamessa v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas reagoval na informace o konci světa, které v posledních dnech přináší média v souvislosti s blížícím se 21. prosincem 2012. Tento den je v mayském kalendáři označovaný za konec jednoho cyklu. Avšak takováto koncepce vyvolávající obavy nemá nic společného s křesťanskou vizí velké naděje, což ve své nedělní promluvě potvrdil také Benedikt XVI. „Je zajímavé, že Ježíš říká, že v daném okamžiku, až přijde, nazvěme to ´konec světa´, o tom nebudou vědět ani nebeští andělé, a přesto se pravidelně objevují proroci nebo věštci, kteří oznamují, a to dokonce s přesným datem – konec světa,“ tvrdí kapucínský kazatel Cantalamessa. A dále vysvětluje, že vize, kterou nabízí Kristus, se podstatně liší od té ateisticko-přírodovědecké, podle které svět nemá Stvořitele, nemá smysl, a když se vyčerpají všechny chemické a fyzikální procesy, skončí ve věčném mraze nebo v kosmickém požáru: „Klíčové poselství těchto eschatologických témat však spočívá v extrémní naději. Říká nám, že směřujeme k ´Tomu´, který se s námi setkává, který k nám každý den přichází v Eucharistii. Takže jak bychom se mohli bát ´Toho´, který je už naším společníkem na cestě?“

Drazí přátelé,

loni touto dobou se mnozí lidé zabývali koncem světa, který měl být v prosinci 2012. Teď se blížíme ke konci Roku víry, který skončí v neděli za týden, o slavnosti Krista Krále. Možná bude zajímavé se chvilku zamyslet nad tím, zda by konec Roku víry neměl být také jakýmsi koncem (nebo začátkem konce) našeho osobního světa, ve kterém žijeme a který nám brání otevřít se Bohu a lidem. Zda by neměl být začátkem nové cesty.

Je pravda, že během Roku víry vzniklo mnoho krásných textů a dokumentů (nyní stačí zmínit se o encyklice Benedikta XVI. a Františka o víře „Světlo víry“), hodně toho bylo napsáno a řečeno, mnozí lidé se shodli na tom, že situace světa a církve, která žije v tomto světě, je poznamenána krizí, že je třeba obnovy, a to na mnoha úrovních a v mnoha oblastech života, a že Rok víry je pozváním a výzvou k hledání způsobu uzdravení a ve výsledku znovunalezení ztracených nebo zapomenutých hodnot.

K tomu všemu, co bylo řečeno a napsáno o víře v Roce víry, je ale třeba říct, že žádná změna a uzdravení nebude možné bez nás a našeho osobního úsilí. Ani ten nejlepší teolog nikdy nevymyslí způsob, jak růst ve víře, aniž bychom se sami pro svou víru osobně angažovali. Proto je třeba zdůraznit, že vše, kromě Boží milosti záleží na mně: to já se musím modlit, já musím žít podle přikázání, já jsem za svou víru zodpovědný. Pokud tedy hledáme odpověď, zda Rok víry splnil svůj úkol pro náš duchovní život, můžeme říct „ano“, pokud jsme si opravdu uvědomili a přiznali, že nejen v Roce víry bychom měli pro svou víru něco dělat, věnovat se jí a opatrovat ji jako ten největší poklad.

Opatrovat, prohlubovat a předávat víru jsou tři důležité prvky, o kterých stojí za to mluvit na konci Roku víry.

Opatrovat víru

Víru si můžeme představit jako plamen svíce, který nám byl předán, ale na který musíme dávat pozor. Začátkem listopadu tohoto roku předseda Papežské rady Cor unum, kard. Robert Sarah, na konferenci charitativních institucí pořádané Evropskými biskupskými konferencemi v italském Terstu řekl: „Dokonce mezi pokřtěnými a Kristovými učedníky dnes existuje jakási »tichá apostaze«, odmítání Boha a křesťanské víry v politice, ekonomice, etice a postmoderní západní kultuře. Nedobrovolně dýcháme oběma plícemi doktríny, které se staví proti člověku a vytvářejí nové politické směry, jejichž důsledkem je pomalá, ale trvalá a agresivní eroze, destrukce a demolice člověka, jeho života, rodiny, práce a mezilidských vztahů. Nemáme už ani čas žít, milovat a adorovat. Je to mimořádná výzva pro církev a charitní pastoraci, protože církev, zdůraznil guinejský kardinál – má také upozorňovat na to, čím člověk strádá.“

Prohlubovat víru

V centru křesťanské víry není sbírka přikázání a pravidel, ale osoba: Ježíš Kristus. Víra před námi otevírá prostor setkání. V tomto prostoru si každý člověk vytváří svůj osobní vztah s Bohem. Prohlubovat víru znamená proto poznávat Boha a přibližovat se k Bohu.

26. května 2007 přijeli do Říma s návštěvou ad limina biskupové z Mosambiku. Zprávu o tom podala také česká sekce Radio vaticana: „Mosambik, který je jednou z nejbohatších zemí na přírodní zdroje a má velké ekonomické možnosti, se přesto nachází ve stavu absolutní chudoby. Zemí zmítá všeobecná korupce a kriminalita, vykořisťování dělníků a žen, obchod s drogami i s lidskými bytostmi, sexuální vykořisťování. Předseda Mozambické biskupské konference poukázal na to, že současný mezinárodní ekonomický řád je určován nadnárodními společnostmi a globalizací. Papež vyzval mozambické biskupy, aby se v této kritické situaci co nejvíce podíleli na životě komunit svých diecézí a věnovali otcovskou pozornost podmínkám lidského i náboženského života, aby byli nablízku svým kněžím svým nasloucháním, vedením a povzbuzováním v jejich často svízelné pastorační službě a aby doceňovali církevní hnutí a nová společenství oživovaná misijním impulsem. Benedikt XVI. doporučil prohlubovat víru prostřednictvím všech dostupných prostředků: katechezí mladých i dospělých, setkáními a liturgií, která vyžaduje inkulturaci. ´Bez této hluboké formace se víra i náboženská praxe stanou povrchními, křehkými a neschopnými odporovat náboženské lhostejnosti, materialismu a novopohanství, fenoménům, které dnes dominují v konzumních společnostech.´“

Nejlepší obranou víry před lhostejností, materialismem a novopohanstvím je prohlubování víry coby svého osobního vztahu ke Kristu. Čím blíž k Bohu, tím více plamen víry hoří! Vzpomeňme si na úryvek evangelia, třeba podle sv. Lukáše (19,26), ve kterém Pán Ježíš říká: „Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Divná slova. Jak tomu rozumět? Není to spravedlivé ani možné, vzít někomu, co nemá… Tady se to právě spojuje s vírou. Kdo víru má, tomu bude dáno ještě víc, víra jakoby sama se přičiní k rozmnožení. Kdo ale víru ztratí, ten přijde o všechno. Víra se netýká jenom některých oblastí našeho života, není přílohou k životu jako zelí k masu, ale je naprosto základní, je alfou a omegou, začátkem a koncem.

Prohlubování víry by mělo být spojeno také s utvrzováním víry. Proto také je dobře si připomenout, že: víra se utvrzuje, když se předává.

Předávat víru

Arcibiskup Henryk Hoser, dlouholetý misionář v Africe a v současné době biskup varšavsko-pražský, také v tom vidí příčinu krize církve. Během misijní neděle v říjnu tohoto roku řekl: „Církev, která přestává být misijní, odumírá. Víra se utvrzuje, když se předává. Víra totiž není darem rezervovaným jen pro některé, ale darovaným s hojností. Všichni by měli mít možnost zakusit radost spásy a to, že jsem milovaný Bohem. Je to dar, který se nesmí držet jenom pro sebe, ale je třeba se o něj rozdělit. Pokud bychom chtěli tento dar zadržet jenom pro sebe, stali bychom se křesťany izolovanými, jalovými a nemocnými.“ Při tom zároveň řekl něco, na co bychom měli pamatovat: „Misijní činnost církve nesouvisí jenom s geografickými oblastmi, často „hranice víry“ nevedou jenom skrze hranice států a lidských tradic, ale také skrze srdce každého člověka. Proto také způsobem realizace misijního povolání je náš život. Skrze svědectví, s láskou nesme tomuto světu naději, kterou nám dává naše víra.“  

Víme, že předávání víry často naráží na nepochopení a problémy. I svědectví víry, přiznání se k víře, může být často problémem a vést k zesměšňování. Musíme ale přitom pamatovat na to, co říká sv. Tomáš Akvinský: „K tomu, aby člověk uvěřil, potřebuje dvě věci. První je připravenost srdce uvěřit, která nepochází z toho, co se slyší, ale je darem milosti. Druha věc je obsah víry, který pochází z toho, co se slyší.“ Znamená to, že předávání víry je vždy spolupráci s Duchem Svatým. Proto také nestačí si připravit slova, ale především je třeba se pomodlit o dar milosti, která jediná je schopná připravit srdce druhého k uvěření.

Drazí přátelé,

ať toto i předchozí zamyšlení, která jsme měli v Roce víry, nám všem připomenou tu důležitou a tak často zapomenutou pravdu: víra je náš největší poklad.

Ten nesmíme ztratit.