Aktuality

V březnu roku 2012 Svatý otec Benedikt XVI. mluvil v rámci katecheze o mlčení Ježíše a významu ticha. Svatý otec mimo jiné řekl: „Vnitřní i vnější ztišení je nezbytné, aby Boží Slovo mohlo být slyšeno. Tento bod je v této době pro nás obzvláště obtížný. Naše doba totiž neusnadňuje usebranost, ba dokonce se někdy zdá, že vládne jakýsi strach odtrhnout se byť jen na okamžik od proudu slov a obrazů, jež pronikají a vyplňují naše dny. Proto jsem v exhortaci Verbum Domini připomněl nezbytnost výchovy k hodnotě ticha: „Znovuobjevit centrální místo Božího Slova v životě církve znamená také znovuobjevit smysl usebrání a vnitřního klidu. Velká patristická tradice nás učí, že Kristova tajemství jsou vázána na ticho a jen v tichu může Slovo nalézt v nás svůj příbytek, jak se stalo v Marii, která je neoddělitelně ženou slova a ticha.“

Drazí přátelé,

za pár dní budeme prožívat Vánoce. Vánoce jsou svátky Slova, které se stalo tělem. Hledalo místo v Betlémě a narodilo se mezi zvířaty z lásky k celému tvorstvu. Vánoce nejsou jenom o tom, vzpomenout si na tuto svatou noc, kdy se Pán Ježíš narodil, nebo také na vánoční svátky, které jsme prožívali jako děti a potom s rodinou. Jádrem Vánoc je hledání místa. Je to němá prosba o přijetí. Toto místo hledá a o přijetí nás prosí Bůh, který je láska a který přichází v Ježíši Kristu.

Vánoce znamenají přijmout Boží lásku a dovolit, aby v nás Bůh našel místo pro sebe.  

Pokud bychom se ve shonu předvánočních příprav na chvíli zastavili, možná bychom s překvapením zjistili, že pro přijetí Krista nepotřebujeme to všechno, co děláme před Vánocemi, ale právě to ticho, které zabíjí naše běhání, připravování a nakupování.

Byli by pastýři vůbec schopni slyšet zpěv andělů a poselství, že se narodil Kristus, pokud by běhali tak jako my? A pokud by uslyšeli a běželi se podívat na Ježíše, byli by schopni v tichu adorovat Slovo, které se stalo tělem, pokud by byli doslova nabití slovy a zvuky jako my?

Na tom, co říká Svatý otec Benedikt XVI., asi opravdu něco je: „Někdy se dokonce zdá, že vládne jakýsi strach odtrhnout se byť jen na okamžik od proudu slov a obrazů, jež pronikají a vyplňují naše dny.“

V lednu skončí pro nás pallotiny jubilejní rok 50. výročí od svatořečení našeho zakladatele sv. Vincence Pallottiho. Nejen proto bych vám rád připomněl slova pátera Foryckého, která si můžete přečíst v knize „V. Pallotti – Mistr spirituality“ a která pojednávají o významu ticha a mlčení. Je tam hodně vzkazů pro nás, pallotiny, pro členy Unie katolického apoštolátu, ale myslím si, že každý si může v tomto textu najít krásné věci, které mohou být receptem na požehnané Vánoce.

Páter Forycki píše o Pallottim: „Soustředění a mlčení je zvláštní kapitola, ve které se Pallotti jeví jako opravdový mistr. Sám sobě v této oblasti nařizuje zvlášť přísnou kázeň. Není to ale jenom obyčejná askeze. Je to opravdová láska k mlčení. Pallotti si uvědomuje, jaké jsou důsledky nesoustředěnosti a nezachovávání mlčení. „Kdo nemiluje mlčení“ – říká – „ten v podstatě nechce navázat intimní vztah s Bohem.“ (OOCC 3,44)

Sv. Vincenc Pallotti přistupuje k mlčení jako k Božímu daru. „Osamělost je zrcadlem duše,“ říká (OOCC 2,25). Zachovávání mlčení je podmínkou zvláštního Božího požehnání. „Mlčení, které se dodržuje pro rozvíjení nejtěsnějšího vztahu s Bohem, je Božím darem.“ „Mlčení nás uschopňuje ke svaté modlitbě a modlitba nás vede k úzkému sjednocení s Bohem.“ (OOCC 3,44). Mlčení umožňuje přesvědčivě mluvit o Bohu a ve jménu Boha (srov. OOCC 2,25). Je také projevem následování Ježíše, jehož život se vyznačoval mlčením od početí až po kříž, a dokonce takovým zůstává i ve slávě (upozorňuje se zvlášť na mlčící přítomnost Pána Ježíše ve svatostánku).

„Vtělené Slovo“ – říká Pallotti – „které je nekonečnou moudrostí, se ve snaze naučit nás všechny, jak zachovávat mlčení, ráčilo narodit pro nás v hlubokém tichu, uprostřed tmavé noci, v tichu chléva.“ Pallotti povzbuzuje všechny, a zvláštním způsobem duchovenstvo, aby si zamilovali mlčení.

Ústy Matky Boží povzbuzuje: „Milujte mlčení a soustředěnost, v duchu víry se vydávejte na poušť, kde můj Syn byl čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nebo do Večeřadla v Jeruzalémě, ve kterém jsem společně s apoštoly očekávala seslání Ducha Svatého. Dělejte to proto, abyste se vnitřně motivovali k tomu, co vás může připravit k přijetí plnosti darů Ducha Svatého.“ (Měsíc máj pro duchovenstvo).

Měli bychom „pečovat o opravdového ducha a neustálé mlčení v praxi.“ (OOCC 2,25). Podle sv. Vincence by se rozhovory měly omezit jen na ty opravdu nutné. „Kromě nutné potřeby, související

s povinností, měli bychom zachovávat mlčení.“

Kdo musí mluvit, měl by mluvit ztišeným hlasem. Rozhovor by se měl týkat nezbytných záležitostí souvisejících s Boží slávou a spásou duší. Přitom jsou taková místa a čas, kdy by se nemělo mluvit vůbec.

Úplné mlčení zavazuje v kapli a v kostele („Vezmi si to k srdci jako stálé pravidlo, že nebudeš nikdy mluvit v kostele, pokud to nebude opravdu nutné,“ zdůrazňuje Pallotti.) a od večerní modlitby do ranní všude (v tu dobu se nemá mluvit ani s představenými).

O schopnost mlčení je třeba se modlit a na mlčení pracovat. „Všechny modlitby Společnosti a Unie katolického apoštolátu je třeba se modlit také s úmyslem vyprosit pro všechny členy dar lásky k mlčení a jeho zachovávání.“ (Reg. Společnosti 46)

Je třeba vědomě vytvářet prostředí ticha a podporovat vše, co mlčení napomáhá. „Je třeba vyhýbat se hlasitému otevírání a zavírání dveří,“ poznamenává dokonce Pallotti.

Nejen tedy v oblasti činného apoštolátu, ale také

v oblasti, která je – jak by se mohlo zdát – specialitou kontemplativních řeholí, nám toho může Pallotti říct tolik, že ho bez nadsázky můžeme považovat za mistra i v této oblasti. On, který chtěl ve svém osobním životě a v Unii katolického apoštolátu realizovat ducha všech řádů, stejně vážně přistoupil i k tomu aspektu duchovního života, kterým je mlčení. V praktikování mlčení předběhl mnoho řeholníků a poustevníků, protože dokázal stvořit pro sebe a pro ostatní to, co dnes Carlo Caretto nazývá „pouští uprostřed města“. Tímto způsobem zároveň ukázal, že i laici se mohou snažit dosáhnout tohoto ideálu.“

Drazí přátelé,

v posledních dnech mě velice oslovila věta Svatého otce Benedikta XVI., který řekl, že Boží Slovo je daleko víc reálné než věci kolem nás. Je to Slovo, které stvořilo celý svět, hmotu, atomy a vše, co dnes je a za sto nebo tisíc let už tady třeba nebude. Slovo Boha přetrvá, protože – jak říká sv. Jan: „to Slovo bylo Bůh“ (J 1,1).

To právě toto Slovo k nám přichází, daleko reálnější než vánoční dárky, jídlo, pití, zábavy a zážitky. Reálnější než naše problémy, starosti, nervozita, spěch, nejistoty. A stejně jako na počátku stvoření světa chce toto Slovo působit v nás: oddělit světlo od tmy, zavést pokoj a pořádek, vrátit člověka jemu samému.

Jedno irské přísloví říká: „Bůh ti dává obličej. Smát se musíš sám.“ Možná bychom se nad tím měli zamyslet tuto noc, která se k nám blíží.

Možná, pokud budeme v tichu, Pán v nás najde svůj příbytek a my se také tuto noc narodíme.