středový obrázek

Aktuality

Setkala se Láska a hřích - zamyšlení - únor 2014

Drazí přátelé,

před námi je ještě pár dnů a potom začátkem března si posypeme hlavu popelem a začneme postní dobu.

Co je to postní doba, to všichni víme, nebo se nám zdá, že víme. Přinejmenším jsme schopni říct, že je to doba, která předchází Velikonocům. Někteří by možná nevycházeli z liturgického kalendáře, ale z duchovní úrovně, a popsali by tento čas jako čas obrácení, proměny, očišťování, oproštění, pokání. 

 

Když jednou v Polsku udělali anketu a zeptali se mladých, co se jim vybaví, když se řekne „postní doba“, dotázaní říkali mimo jiné: „půst od masa“, „zákaz zábav a alkoholu“, „smutná doba pokání“, „čas, kdy se plní určitá předsevzetí“, „čas odříkání příjemností“. Neobjevilo se tam slovo „Bůh“ a „modlitba“. Nejsem si jistý, zda proto, že je to samozřejmost. 

 

Z toho důvodu si myslím, že hned na začátku je dobře si připomenout, že pokud nevnímáme postní dobu jenom jako čas pro očišťování těla a štíhlou linii, ale také jako čas pro očišťování duše, potom bychom měli náš půst spojovat s modlitbou.

 

Modlitba nás vede k osobnímu setkání s Bohem. Vytváří a udržuje v nás vědomí toho, že postní doba je také prostor setkání. Jakýmsi způsobem personalizuje tento čas. Už tam není jenom: „já a maso, které nebudu jíst“, „já a zábava, které se nezúčastním“, „já a příjemnost, kterou si odepřu“, „já a moje předsevzetí“, ale především „já a Bůh“. Mezi mnou a Bohem je můj život, na který se společně s Bohem díváme, a já potom v duchu lásky, pod vlivem světla Ducha Svatého, vidím, co bych měl udělat, aby tento můj život, tento prostor mezi mnou a Bohem, nebyl zdí, ale víc a více se stával cestou.    

 

Lze říct, že skrze postní úsilí zase získáváme sami sebe, oprošťujeme se od toho, co není podstatné a někdy škodí našemu duchovnímu životu, bojujeme s tím, co se na nás jaksi „nalepilo“ a co nás spoutává. A modlitba nejen pomáhá v tomto boji, ale také v nás posvěcuje ten prostor, který skrze půst znovu získáváme.

 

Jakýmsi způsobem bychom tento prostor v nás, vybojovaný postem a modlitbou, mohli vnímat jako „návrat k dětství“, k jednoduchosti a čistotě víry. Návrat k tomu světu, který v naší paměti žije, po kterém toužíme a o kterém se říká ve Zjevení podle sv. Jana, že je to „první láska“ (srov. Zj 2,4).

 

K tomu „znovu získávání“ a „osvobozování“ sebe sama vede určitě mnoho cest a způsobů. My se dnes chceme zamyslet nad Božím milosrdenstvím, proto bych rád připomněl slova, která napsal v encyklice „Dives in Misericorida“ Jan Pavel II. Mluví tam totiž o určitém problému ve vztahu k Božímu milosrdenství, který souvisí se způsobem myšlení. Svatý otec píše: Zdá se, že současné myšlení se snad ještě více než v dřívější době staví proti milosrdnému Bohu a pokouší se i pouhý pojem "milosrdenství" odstranit ze života i ze srdce člověka. Samo slovo a výraz - milosrdenství - jako by přivádělo do úzkých člověka, který se ještě více než jindy v historii cítí být pánem a díky nesmírnému a dosud nepoznanému rozvoji vědy a techniky si podmanil zemi.“ (Dives in Misericordia, 2)

 

Bratři a sestry,

chtěl bych se tady zastavit u slov „současné myšlení“. O postní době se právem říká, že je to doba obrácení. A obrátit se, znamená změnit své smýšlení – to se vyjadřuje řeckým pojmem „metanoia“ (z řec. metá, »změna«, a noein, »myslet«, čili »změna smýšlení«). Je to biblický pojem, který označuje situaci, kdy se člověk vrací k Bohu.

Tento návrat k Bohu začíná změnou smýšlení. Potom následuje změna chování a změna života. Platí to ale také opačně: i odchod od Boha začíná změnou smýšlení. Proto je dobré se během postní doby modlit k Duchu Svatému a prosit o světlo, abychom byli schopni se otevřít Božímu Slovu, které v nás působí, způsobuje změnu smýšlení a vede k návratu k Bohu.

 

Tento úryvek z encykliky o Božím milosrdenství nám ale především připomíná, že žijeme ve světě, který neuvažuje ve shodě s Bohem. Podstatným prvkem dnešního způsobu myšlení je předpoklad, že to člověk, nikoliv Bůh, je pánem, že to člověk je nejdůležitější: jeho štěstí, jeho svoboda, jeho práva. Hlavní problém spočívá v tom, že si to všechno člověk chce zařídit sám, pomocí vědy a techniky, bez Boha. Člověk, který žije podle současného myšlení, nepotřebuje milosrdenství. Zdá se mu, že je soběstačným partnerem, nikoliv dítětem odkázaným na své rodiče. Z toho důvodu má také veliký problém s důvěrou. A proto potom často zůstává sám, s celým „svým světem“ na zádech.

 

Slovo „milosrdenství“, o kterém Svatý otec píše, že „jako by přivádělo do úzkých člověka“, se paradoxně stává pastorační šancí, důležitou pro člověka dnešní doby, protože zneklidňuje a může být podnětem ke změně myšlení. 

 

Přes všechny přínosy vědy a techniky člověk stejně nedokáže zodpovědět všechny otázky. A tou největší otázkou a tajemstvím je on sám (často také sám pro sebe). Zdá se, že ne náhodou jedna z forem úcty k Božímu milosrdenství (Hodina milosrdenství) zdůrazňuje potřebu rozjímat Boží umučení pomocí křížové cesty. Toto je velmi účinný prostředek, který „detoxikuje“ a posvěcuje naše myšlení.

 

Ve svém „Deníčku“ sestra Faustyna vyznává: „Když se nořím do Pánova utrpení, často vidím Pána Ježíše při adoraci v této podobě: Po zbičování vzali kati Pána a sňali z něho jeho šat, který už přischl k ranám; při snímání šatu se jeho rány obnovily, tu Pánu přehodili červený plášť, špinavý a roztrhaný, na čerstvě otevřené rány. Místy plášť sahal sotva ke kolenům a přikázali Pánu, aby si sedl na kus trámu, pak upletli korunu z trní a nasadili ji na svatou hlavu a podali mu do ruky třtinu a vysmívali se mu, klaníce se mu jako králi, plivali na jeho tvář a ostatní se chápali třtiny a bili ho po hlavě a jiní mu působili bolest pěstmi a jiní mu zakryli jeho tvář a bili ho pěstmi; Ježíš to snášel tiše. Kdo ho pochopí – jeho bolest? Ježíš měl oči sklopené k zemi, vycítila jsem, co se tehdy dělo v Ježíšově nejsladším Srdci. Ať každá duše rozjímá o tom, jak Ježíš v té chvíli trpěl. Předháněli se, aby Pána uráželi. Přemýšlela jsem, kde se bere v lidech taková zloba, a přece jen to působí hřích – setkala se Láska a hřích.“ (Den. 408)

 

Bratři a sestry,

tato slova: „setkala se Láska a hřích“, mohou být programem pro postní dobu. Nejdříve prosit o světlo Ducha Svatého, modlit se, rozjímat o utrpení Pána Ježíše a dovolit, aby se Pán mohl setkat s naším hříchem.

 

Ať nakonec k nám všem promluví sám Pán. Tato jeho slova, které nám předává sestra Faustyna, ať jsou pro nás vzkazem, povzbuzením a pozváním na čas postní doby: „Jediná hodina rozjímání mého bolestného utrpení je záslužnější než celý rok se bičovat až do krve; rozjímání o mých bolestných ranách je pro tebe velmi užitečné a mně působí velikou radost.“ (Den. 369)

 

Jan Pavel II. se každý den, do konce svého života, modlil pobožnost křížové cesty. Pamatujme na křížovou cestu během postní doby aspoň v pátek, a pokud možno se ji zkusme pomodlit v Hodině milosrdenství.

 

P. Wojciech Zubkowicz SAC

logo pěší pouť logo kniha milosrdenství

Aktuální číslo Apoštola

obálka časopisu

po najetí
©2009 pallotini.cz