Aktuality

Drazí přátelé,

už se pomalu postní dobra „rozběhla“, Boží milost působí a my se otevíráme pro toto Boží působení: více modlitby, postu, almužny, naslouchání Bohu, ztišení. Toto všechno jsou naši „spojenci“, kteří nám pomáhají osvobozovat se z otroctví hříchu, jenž neustále a často neviditelně proniká do našeho života. Je to zrádné nebezpečí, protože je skryté tak že mnozí lidé mu dnes nevěří, i když žijí v otroctví hříchu. Je ale zároveň důležité si připomenout, že Boží milost je silnější než hřích, pokud se člověk Bohu otevírá.

Je to ale pokaždé boj. Arcibiskup Fulton Sheen jednou vzpomínal na takový boj, který se odehrál a na základě kterého je vidět, že nesmíme podceňovat a zlehčovat působení hříchu v našem životě. Že o svůj duchovní život musí člověk pečovat po celý svůj život, aby nebyl vystaven velkému boji ve své poslední hodině.

Arcibiskup vyprávěl: „Jistá žena mně napsala o svém bratru. Nepřistupoval ke svátostem asi od třiceti let a teď umíral v nemocnici. Řekla, že nejen že vedl špatný život, ale také byl zlým člověkem. Schválně demoralizoval mladé lidi a šířil mezi nimi materiály, které měly zničit jejich víru a morálku. Jeho sestra mě napsala, že ho již navštívilo kolem dvaceti kněží a on všechny vyhodil ze svého nemocničního pokoje.

„Nechtěl byste, otče biskupe, navštívit mého bratra?“ – zeptala se mně. Vtělil jsem se do role poslední záchranné desky, navštívil jsem jej v noci a byl jsem schopen zůstat v jeho pokoji asi nějakých pět vteřin. Nebyl jsem schopen toho udělat víc, než ostatní.    

Ale namísto toho, abych ho navštívil jednou, navštívil jsem ho čtyřicetkrát. Po čtyřicet dalších večerů jsem šel navštívit toho člověka. Podruhé jsem už s ním byl 10, nebo 15 vteřin. Každé noci jsem svou návštěvu prodlužoval o dalších několik vteřin. Po měsíci jsem už s ním byl 10 – 15 minut.

Nikdy jsem se s ním nebavil o jeho duši, teprve čtyřicátého večera. Tehdy večer, jsem přinesl Nejsvětější Svátost a svaté oleje, a řekl jsem mu: „Wiliame, tuto noc zemřeš.“ Odpověděl: „Vím“. „Jsem přesvědčen, že se chceš dnes večer smířit s Bohem.“ Odřekl: „Ne chci! Odejdi odtud!“ Řekl jsem mu: „Nejsem tady sám.“ „Kdo je s tebou?“ „Přinesl jsem Krista. Jeho chceš také vyhodit?“ Nic neodpověděl. Pokleknul jsem u jeho postele, a tak jsem setrval asi patnáct minut, protože jsem u sebe měl Nejsvětější Svátost. Po modlitbě jsem zase řekl: „Wiliame, jsem si jistý, že se chceš smířit s Bohem, než zemřeš.“ Odmítl a začal volat zdravotní sestru. Abych ho uklidnil, jsem odešel směrem ke dveřím, jako kdybych chtěl odejít. Rychle jsem se ale vrátil, položil jsem svou hlavu na polštář vedle jeho obličeje, a řekl jsem: „Mám jenom jednu prosbu, Wiliame. Slib mi, že než dnes v noci zemřeš, vyslovíš slova: Ježíši, smiluj se nade mnou!“ „Neřeknu, běž odtud!“

Musel jsem odejít. Řekl jsem zdravotní sestře, že pokud by mě tuto noc ještě vzýval, mohu se vrátit do nemocnice. Kolem čtvrté nad ránem mi zdravotní sestra zavolala a řekla, že právě zemřel. Zeptal jsem se jí, jak vypadala jeho smrt. „Asi minutu po tom, co jste od něj odešel, začal opakovat: „Ježíši můj, smiluj se nade mnou“ a nepřestal tato slova opakovat až do smrti.“

Arcibiskup Sheen dodává: „Nic ze mě nemělo na něj vliv, byla to božská invaze na někoho, kdo měl kdysi víru, a potom o ni přišel.“

Bratři a sestry,

tento příběh nám připomíná, že existuje nejen Boží království, ale také království hříchu. Toto království hříchu má své struktury a způsoby, jak obklopit život člověka. „Vrůstá“ do života člověka, a pomalu celý jeho život dokáže podřídit sobě. Tento příběh nás také upozorňuje, že přesto všechno zůstává v člověku hlad po Bohu.

Arcibiskup Sheen vysvětloval: „Kdykoliv se máme postit od pokrmů, velmi snadno vymýšlíme důvody a vymlouváme se, abychom to nemuseli dělat. Nabízíme alternativní „posty“, jako třeba nehněvat se, nezávidět, půst od pýchy, od pomlouvání atd. Nechci diskreditovat ideu takových „půstů“, ale dovolím si je nazvat „zázračnou dietou“. O takových čteme každý den. Půst od pokrmů není jenom fyzickým cvičením. Církev nařizuje půst od pokrmů mimo jiné proto, abychom mohli, alespoň přibližně zakusit to, co zakusil Kristus, když čtyřicet dní postil na poušti. 

Půst je také prostředkem, který nám připomíná náš hlad po Bohu.

Modlitba, zpověď a půst jsou s sebou propojené, protože společně tvoří zadostiučinění za naše hříchy. Tímto způsobem nás připravují k přijetí nejdůležitějšího pokrmu: Těla a Krve Krista. 

Arcibiskup Sheen dodává: „Zadržet se závistí, pýchy a pomlouvání by mělo být naší doživotní dietou, a ne takovou, kterou používáme jenom v postní době.“ 

Hlad po Bohu se může člověk snažit utišit nejen Bohem, ale tím vším, co je součástí stvořeného světa. A víme, že často to tak člověk dělá. Hledá způsob, jak nasytit hlad po Bohu ne Bohem. Věnuje tomu tolik sil a času, a přesto to nedokáže. Přes všechny vymoženosti techniky a gastronomie, cítí v sobě jakousi prázdnotu, takové „duchovní křeče v břiše“.

Jak krásně tady zaznívají slova Pána Ježíše: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (J 6,35). Bůh je ten, kdo v nás probouzí hlad po sobě, a zároveň ten, kdo nám dává sám sebe na pokrm. Je dobré si uvědomit, že hlad, z fyziologického hlediska, je potřebný a dobrý, protože nám vzkazuje, že tělo potřebuje živiny. Hlad po Bohu je také dobrý, protože nás vede k Bohu. Problém začíná, když člověk buď hlad popírá, nebo se snaží utišit nesprávným způsobem. Zkusme se jenom zamyslet, kolik lidí dnes přijímá kvalitní duchovní stravu?

Na první postní neděli, 9. března 2014, Svatý otec František připomněl, jak se Ježíš stavěl proti pokušení: především se satanem nediskutoval. Odpovídal Božím Slovem. Svatý otec říká: „Pán nám ve svých odpovědích za použití Božího Slova především připomíná, že „nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4; srov. Dt 8,3). To nám dává sílu a podporuje nás v boji proti světské mentalitě, která snižuje člověka na úroveň primárních potřeb a odnímá mu hlad po tom, co je pravé, dobré a krásné, hlad po Bohu a Jeho lásce. Kromě toho připomíná, že „je psáno: »Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit«.“(Mt 4,10). Musíme se tedy zbavit idolů a marností a stavět svůj život na tom, co je podstatné.“

V „Deníčku“ sestra Faustyna píše: „Tu jsem uslyšela tato slova: Má dcero, představ si, že jsi vládkyní celé země a můžeš rozhodovat o všem, jak chceš, máš veškeré možnosti dělat dobro, jak chceš, a tu na tvé dveře klepe malé dítě, celé se chvěje, se slzami v očích, ale s velikou důvěrou ve tvou dobrotu, a prosí o kousek chleba, aby nezemřelo hlady, jak bys s tím dítětem naložila? Odpověz mi, má dcero. – Řekla jsem: Ježíši, dala bych mu všechno to, o co mě prosí, ale ještě tisíckrát víc. A Pán mi řekl: „Stejně nakládám já s tvou duší.“ (Den. 229)

Bratři a sestry,

hlad po Bohu může být naším průvodcem a šancí, nejen v postní době. Ať bude pro nás postní doba dobou nasycení Bohem, abychom měli v sobě sílu přemáhat království hříchu Boží mocí.