Aktuality

Ti, kteří otevřeli okno Božímu milosrdenství - sv. Jan Pavel II. a sv. Jan XXIII.

 Pro nás křesťany neexistuje slovo náhoda. My víme a pevně věříme, že Bůh je skutečně ten, podle jehož vůle se vše děje. Vše je řízeno Boží prozřetelností, i když člověk má svobodnou vůli a může Bohu vstupovat do procesů života, přesto Bůh přivede vše k dobrému konci, protože je všemohoucí a moudrost sama.

Říkám na začátku tato slova proto, abychom si uvědomili, že všude můžeme vnímat Boží rukopis, jen je potřeba se ho naučit číst.

Téma, které mi bylo dáno, je úžasné. Je dnes den svatořečení dvou velikých světců, papežů, kteří se stali nástroji Božími v díle, které Bůh koná pro lidstvo, pro člověka. Vůbec není náhoda, že byli oni dva právě dnes svatořečeni. A také není náhoda, že je to právě teď v roce 2014.

My žijeme ve velmi vážné době dějin, která trvá 100 let. V letošním roce si připomínáme sto let od začátku první světové války. Tato válka nejenže překreslila mapu střední Evropy, ale především otřásla tradičním hodnotovým systémem většiny jejich obyvatel. Její dopady se promítly na celé století nejprve v Evropě, ale postupně do celého světa.

V KT v únoru byl rozhovor s prof. Ivanem Šedivým (přednáší na FF UK) o příčinách výbuchu první světové války. Mimo jiné řekl, že první světová válka odstartovala nástup totalitních hnutí: komunismu a nacismu. Otevřely se stavidla zla a satan začal svoji ofenzívu. My se nacházíme v jejím vrcholu. Kam to dospělo, můžeme definovat pojmy: relativizace hodnot, likvidace člověka a života různými metodami, holocaust, likvidace méněcenných, potraty, eutanazie, genderová ideologie (člověk si chce určovat sám své pohlaví, hormonálně, chirurgicky, homosexuální sňatky atd).

To je stav světa, ve kterém se nacházíme, který se postupně budoval v posledních sto letech. A právě do tohoto stavu lidstva, který se začal rozvíjet od roku 1914, až do dnešních dnů vstupuje Bůh svou starostlivou a láskyplnou péčí o člověka. Přichází nejen varování – Fatima, kdy Bůh posílá Pannu Marii, aby předpověděla konec první světové války, ale když nepřestanou lidé urážet Boha, přijde druhá světová válka, bude krutější. Dává pomoc, aby skrze její neposkvrněné Srdce, mohli lidé dojít míru a pokoje. Bohužel, lidé neposlechli a neobrátili se.

Před vypuknutím druhé světové války přichází další veliká Boží nabídka. Sám Ježíš skrze polskou sestru sv. Faustynu nabízí své nekonečné milosrdenství. Snad známe podrobně všechny ty skutečnosti a události. Na tomto místě zazněly v různých přednáškách. Připomínám přednášku z loňského roku – říjen 2013, otce palottina W. Zubkovicze. Dvě srdce – zjevení ve Fatimě a úcta k Božímu milosrdenství. Podrobně zde sledoval všechny události, zasvěcení světa P. Marii sv. Janem Pavlem II. a také papežem Františkem, návštěvy ve Fatimě, smrt vizionářky Lucie, mnoho dalšího. Nebudu nic opakovat, co zde už zaznělo.

Nás především dnes zajímají ti dva dnešní svatí Jan XXIII. a Jan Pavel II. To co vyzařuje z jejich pontifikátu je právě MILOSRDENSTVÍ. Jde skutečně o to, že bez jejich působení by se moc ve světě nedělo. Bez těchto papežů, jejich promulgace, to je jejich autority a moci, kterou mají od Krista, by se všechno nedalo do pohybu. Oni mají moc vyhlásit závazně v církvi svátky milosrdenství, oni mají moc vydávat encykliky, vyhlašovat svaté. Oni dva se stali nástroji Božími, kteří doslova otevřeli okno milosrdenství.

Jsou to právě tito dva, kteří dali ten Boží proces do pohybu. Jak? To je to, co nás dnes zajímá. Pokusím se nyní říci to srozumitelně, jednoduše. Církev byla v té době značně strnulá, příliš rigorózní, přísná, lpělo se na zbytečných předpisech, latinských obřadech, jakoby Církev byla jen společnost kleriků a řeholníků.

Byla potřeba reforma, bylo potřeba vyvětrat dům církve a více zpřístupnit dary milosti lidem. A zde přichází papež Jan XXIII. On svolává Druhý vatikánský koncil.

Zaměřme se na toho prvního velikého papeže, kterého Bůh poslal, aby otevřel okno v církvi a vyvětral tu strnulost a zatuchlinu. Z toho množství jeho velikých činů si ukažme jednu momentku, která ukazuje, jak začal měnit staré řády. 

Církev navázala nové vztahy s Tureckem, po dobách, kdy mezi křesťany a Turky teklo mnoho krve. Poprvé vstoupil na půdu Vatikánu vyslanec Turecka. Odpoledne v tom velmi nabitém dnu se stalo, že přijal návštěvu z USA. Návštěva chtěla soukromě mluvit s papežem. Všechny ostatní věci jsou ihned odloženy. V malém trůním sálu, očekává návštěvu. Monsignor, který má na starost diplomatický protokol, hlasitě oznámil: „Kateřina.“

Papež byl u vchodu, vztahoval ruce ke Kateřině a zpříma na ni pohlédl. Měla osm let a byla odsouzena k smrti. Ve svém rodném městě Oklahama City, onemocněla leukémií. Jedním z jejich posledních přání bylo vidět papeže, toho otce Jana, o němž hovořila také celá Amerika. Její matka, Mary Marlene, byla chudá žena, která při autonehodě ztratila manžela. Žila z malého platu, musela dokonce prodat nějaký nábytek z vlastního bytu, aby mohla zaplatit cestu do Říma. Teď zde stála v černém a postrkovala holčičku, která byla oblečena do bílých šatů od prvního sv. přijímání.

Otec Jan vzal ručku dívenky do své velké dlaně a společně kráčeli ke stolu. Oba byli oblečeni do bílého. Sedli si a rozprávěli. Není známo, co si říkali. Holčička mluvila hodně a papež jí naslouchal. Byla na samém prahu věčnosti, stále u samé brány Věčné pravdy. Nikdo si nevšímal, že čas běží. Je obyčejem, že soukromým rozhovorům s hlavou státu se vymezuje dvacet minut. S Kateřinou však papež rozprávět čtyřicet minut. Pak ji odvedl zase k ženě v černém. Bylo slyšet jeho poslední slova: „Kateřino, modli se za mne.“ Pak se brána zavřela a holčička v bílých šatech zmizela, jako kdyby již nyní patřila k jinému světu.

Vzpomínka na holčičku v bílých šatech se Janovi řadu dní vracela. Hovořil o ní se svými preláty a vícekrát ono setkání zmínil také před poutníky. Svým přátelům se svěřil: „Rozprávění s Kateřinou mělo andělskou povahu.“ Nemocný anděl slíbil, že mu bude psát. Od té doby se pak papež každého dne, když dorazila pošta, ptal: „A není tam něco od Kateřiny?“

Tato událost, a není jediná, ukazuje, jak se začal měnit pontifikát papežů, jak se církev otevřela světu, jak se skutečně otevírají okna milosrdenství. Před tím bylo vše moc klerikální a obřadnické. Svět potřebuje soucit a lásku, potřebuje milosrdenství. To je jediný lék jak mu pomoci. 

Tento muž posunul pontifikát, papežství do nového rozměru, on ho zlidštil. Když čteme z nového životopisu Papež Jan XXIII. od Domenica Agassa, jsme fascinováni. „Uzdravovat, ne vzbuzovat strach. A pávě takový svět měl Roncalli oslovovat…. Od kazatelů žádal, aby při vysvětlování pravd víry projevovali srdečnost, protože tyto pravdy jsou snáze přijatelné, když je provází úsměv, než když jsou spojeny s hrůzou a strachem.

Další novinkou ve Vatikánu bylo, že papež se o své vlastní vůli vydával ven z Vatikánu, po audiencích se znenadání objevoval venku, aniž by to bylo nějak předem připraveno či plánováno. Chodil v Římě navštěvovat nemocné a staré, navštěvoval také řeholní komunity, jednotlivé farnosti. Jednoho dne zazněl také pomyslný alarm, protože nikdo nevěděl, kde papeže hledat…zjistilo se, že je právě v domově pro seniory.“

Okolnosti, které provázely rozhodnutí svolat koncil. Nový životopis sv. Jana XXIII. má kapitolku, kterou autor nazval „Přání z jiného světa“. Papež Jan vůbec neměl úmysl řídit koncil, který bude nějaká zbožná revoluce proti tradiční víře. Autor říká, že je to Boží dílo, je vždycky tajemné a Boží prozřetelnost si nenechá nikým něco předpisovat.

A nyní ty okolnosti. Nedlouho před papežovými osmdesátinami, které slavil 25. listopadu 1961, se stalo něco neuvěřitelného. Ze Sovětského svazu, který neměl s Vatikánem žádné kontakty, přišel telegram od Nikity Chruščeva, představitele komunistického světa, který zaslal papeži upřímné blahopřání k jeho osmdesátinám a přání zdraví, úspěchů k dosahování řešení mezinárodních problémů. Zpráva v té době působila jako nefalšovaná informační bomba.

Následně o Vánocích 1961 podepsal papež bulu, kterou oficielně vyhlásil svolání koncilu. Říkalo se, co ten stařec (a ukázalo dál, že je nemocný a moc života mu nezbývá) co chce docílit. Bůh však skrze něj vykonal veliké dílo, papež pohnul světem, rozhýbal církev, i když sám koncil nedokončil.

Vydal však encykliku, která vešla do dějin. Na Zelený čtvrtek roku 1963 vydal encykliku Pacem i terris. Byla určena pro celý svět. Nešlo jen o obvyklá povzbuzení k míru, protože papež chtěl nabídnout prostředky k tomu, jak by se měl mír utvářet ve světě jaderných zbraní, počítačů a kosmických lodí. Jeden z otců budoucí Evropy Maurice Schuman řekl ve Francii: „Všechny složky lidské společnosti rozpoznávají v jeho slovech ozvěnu svých tísní i nadějí.“ Tím je řečeno úplně všechno, jak veliký počin to byl od sv. Jana XXIII. A znovu si musíme podtrhnout, ON je nástrojem Božím, otevírá cestu Božího milosrdenství a Boží pomoci.

Papež udělal mnoho nových změn, otevřel skutečně okno milosrdenství a vyvětral v církvi. Především tím, že svolal koncil a církev se tak otevírá světu. Umírá však brzy, kdy koncil není dokončen. Po něm skvělý papež Pavel VI. všechno přivede k dobrému závěru.

Po krátké době, pontifikátu Jana Pavla I. nastupuje ten nejlepší, co byl mezi posledními papeži. Dnes svatořečený Jan Pavel II. nejenom svou osobností, ale i svými dokumenty, encyklikami, on, který dobře znal proces svatořečení Faustyny, který znal zjevení Ježíšovo o nesmírném milosrdenství, který mezi prvními dokumenty vydal encykliku o Božím milosrdenství – ten rozevřel naplno okno Božího milosrdenství světu.

Poslechněme si slova současného papeže Františka, která pronesl v březnu letošního roku ke kněžím římské diecéze.

„V celé církvi je doba milosrdenství. Toto je intuice bl. Jana Pavla II. On měl „čich“ pro dobu milosrdenství. Vzpomeňme na beatifikaci a kanonizaci sestry Faustýny Kowalské. Potom zavedl svátek milosrdenství. Pozvolna se v tom pokračovalo a postoupilo vpřed.

V homilii při kanonizaci r. 2000 zdůraznil, že poselství Ježíše Krista sestře Faustyně spadá mezi dvě světové války a těsně se pojí k dějinám dvacátého století. A s pohledem do budoucna řekl: „Co nám přinesou roky, které jsou před námi? Jaká bude budoucnost člověka na zemi? Není nám dáno to vědět. Je jisté, že vedle nových pokroků, bohužel, nechybějí bolestné zkušenosti. Avšak světlo božského milosrdenství, které Pán chtěl jakoby odevzdat světu skrze charisma sestry Faustýny, bude osvěcovat putování lidí třetího tisíciletí.“ To je jasné. Tady to říká výslovně, ale v jeho srdci to zrálo dlouho. Ve svojí modlitbě měl tuto intuici. (Tolik papež František.)

Malé intermezzo 

Učiním zde malé přerušení tématu a připomenu skutečnost, které některé lidi dráždí a dopouští se přehmatů. Podsouvají papežům a někdy i jiným osobnostem mylné vysvětlení, že jsou nástrojem antikrista. Tuto skutečnost si prožil i sám Pán Ježíš, když jeho moc a divy označili, že je koná ve jménu Belzebuba, ďábla. To je nehorázná sprostota. Jana XXIII. označili za modernitu a současného papeže v různých „varováních“, které se dnes šíří, ještě hůře.

V MONITORU č. 5/2014 je článek Kardinální omyl.  Autor mluví o popularitě papeže v dnešním světě. Pro mnoho kněží je papežova popularita záhadou. Vždyť i oni bývají pokorní, radostní, otevření, sví – a přece neshromažďují zástupy. Neshromažďoval je ovšem ani Jorge Bergoglio, dřív než se stal papežem. Františkova popularita se nedá vysvětlit bez onoho zvláštního charismatu, který náleží výlučně Petrovým nástupcům. Měl ho každý z jeho předchůdců i Benedikt XVI. nebo Pius XII. Je nutné mít na paměti, že přitahovat a získávat je darem od Boha, nikoliv plodem kompromisů se světem. Tolik autor.

My víme, že zvláště veliký dar měl sv. Jan Pavel II. Z toho můžeme jasně poznat, že za tím dílem stojí Boží prozřetelnost, sám Bůh. Šířit nějaké jiné omyly je nebezpečné.

Připomeňme si fakta z dějin papežů.

Papež Lev XIII. (1878 – 1903) Byla to zlá doba, působení volnomyšlenkářů. Rok 1889 byl skutečně krizový. Za všeobecného nadšení všech vyznavačů „volné myšlenky“, na italských náměstích zaznívala hesla „Smrt Lvu XIII.!“ a „Smrt Duchu Svatému.“, papež byl demonstrativně oběšen. Lev XIII. chtěl odejít z Říma, ale nakonec zůstal.

Jistě každý víme, že stále probíhá boj mezi dobrem a zlem. Odpůrce Boží, ďábel, ten neustále v celých dějinách bojuje proti Kristu. A právě v těch posledních sto letech dostal větší prostor. A papežové to věděli. Připomínám, co snad víte. Jistě znáte modlitbu zavedenou papežem Lvem XIII., kterou se modlili kněží a modlí mnozí dodnes po mši svaté. „Svatý archanděle Michaele, opatruj nás v boji…“  Papež měl zjevení a bylo mu sděleno, že ďábel dostane sto let, aby silně působil. Lev XIII. to slyšel 1884 a za dva roky 1886 rozeslal modlitbu všem biskupům pro celý svět. To více méně odpovídá době, o které mluvíme. (K tomu si uvědomme, že sv. Jan Pavel II. nastoupil 1987, rovných sto let po Lvu XIII. A v roce 1981 na něj byl spáchán atentát.

Pius X. (1903-1914). Po Lvu XIII. nastupuje papež Pius X. a dočítáme se, že po něm chtěl rakouský velvyslanec, aby požehnal rakousko-uherskému vojsku před útokem na neutrální Belgii. On odpověděl: „Já žehnám míru.“  Byl nešťastný z nadcházející první světové války. Na prahu těchto událostí mu puká srdce bolestí a umírá.

Benedikt XV. (1914-1922). Je dalším, který nastoupil. Zde nás zaujme jméno Benedikt. Dále pak probíhaly dějiny první světovou válkou a druhá světová válka. Vystřídali se další papežové.

(Citováno z knihy Příběhy papežů, dějiny a tajemství, Claudio Rendina, česky vyšlo 2005)

A právě v těch sto letech přišla veliká zjevení. Velká varování, velké nabídky Boží lásky, Božího milosrdenství. 

Fatima – Panna Maria, silné volání k pokání! 

Polsko – sám Ježíš skrze sv. Faustynu Kowalskou nabízí milosrdenství.

Od Lva XIII. – po sto letech působení ďábla, nastupuje papež sv. Jan Pavel II. ( 1978- 2005) a ten rozevírá okno Božímu milosrdenství.

Po něm přichází opět Benedikt XVI.

Není to zvláštní znamení? Jak je vše zarámováno i jmény: Lev XIII. Benedikt XV. sv. Jan XXIII. Pavel V. a pak sv. Jan Pavel II. a zase Benedikt XVI. Ti mužové si vybírali jména a myslím si, že jim nedocházelo, že v každém tom jménu jsou znamení. Chtěli pokračovat v díle Božím ne v tom svém, protože dobře vnímali, že jsou jen nástroje Boží. O tom vypovídá i závěť Jana Pavla II.

Odkaz z duchovní závěti Jana Pavla II.

„Doba, v níž žijeme je nevýslovně těžká a neklidná. Rovněž cesta církve se stala obtížnou a napjatou – co je typická zkouška naší doby, a to jak pro věřící, tak pro pastýře. V některých zemích je církev natolik pronásledována, že si to nezadá s prvními staletími po Kristu, ba dokonce současná pronásledování bývají i horší, pokud jde o intenzitu krutosti a nenávisti. Krev mučedníků je semenem nových křesťanů.  A navíc jsme svědky toho, že mnozí nevinní prostě zmizí; dokonce i v zemi, v níž žijeme…

Toužím se ještě jednou naprosto svěřit Pánově milosti. On sám rozhodne, kdy a jak mám zakončit svůj pozemský život a svou pastýřskou službu. V životě a smrti jsou Totus Tuus prostřednictvím Neposkvrněné. Už nyní přijímám svou smrt a doufám, že Kristus mi dá svou milost pro mé poslední přejití, tedy pro (moji) Paschu. 

Doufám, že on způsobí, aby přinesla užitek také pro nejdůležitější záležitosti, jíž se pokouším sloužit – a tou je spása lidí a záchrany lidské rodiny, a v jejím rámci všech lidí a národů (zvláštním způsobem myslím i na svoji pozemskou vlast). Doufám, že přinese užitek také lidem, které mi Pán zvláštním způsobem svěřil, a rovněž celé církvi, ke slávě samého Boha.“

Připomeňme si, když umíral sv. Jan Pavel II., celý svět sledoval v TV ty poslední okamžiky. To bylo to poslední největší svědectví. Podtržení pravdivosti jeho poslání, byl nástrojem Božím, pokorným a trpícím. Právem proto věříme je svatý. 

Závěr: Vzývejme Boží milosrdenství!

Ve jménu Ježíš Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého… pozvedáme svůj hlas v prosbě, aby se i v tomto období dějin znovu projevila láska, která je v Otci, aby se skrze Syna a Ducha Svatého znovu ukázalo, že je přítomná v dnešním světě a že je silnější než jakékoliv zlo.

Prosíme o to na přímluvu té, která nepřestává hlásat jeho milosrdenství od pokolení do pokolení, a také na přímluvu všech, na nichž se už naplnila slova horského kázání: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou.“ (Z encykliky o Božím milosrdenství, čl. 15)

Slavkovice, 27. dubna 2014