Aktuality

Drazí přátelé,

v květnu jsme prožívali ve Slavkovicích a v Novém Městě na Moravě II. národní kongres o Božím milosrdenství. Heslem kongresu byla slova Pána Ježíše sestře Faustyně: „Ty jsi svědek mého milosrdenství.“ Toto heslo bylo zvoleno proto, abychom si uvědomili a připomněli, že jsme všichni svědky Božího milosrdenství už tím, že z Božího milosrdenství každý z nás žije. Zároveň jsme se ale chtěli zamyslet, co a jak můžeme a měli bychom udělat, abychom ostatním vydávali svědectví o Božím milosrdenství svým životem, a tak se stali jakýmsi prodloužením paprsků Božího milosrdenství do života konkrétních lidí všude tam, kde žijeme.

Lze říct, že to, co v dnešní době lidem chybí (a co také zdůrazňoval Svatý otec Benedikt XVI.), je naděje, cíl a smysl života. V únoru 2008 se Benedikt XVI. setkal s biskupy ze Salvadoru a během tohoto setkání řekl: „Vzhledem k chudobě velkého množství lidí bývá pociťována jako nezbytná nutnost vylepšit ekonomické struktury a podmínky, aby se všem dostala možnost vést důstojný život. Nelze přitom však zapomínat, že člověk není jen výtvorem materiálních či sociálních podmínek svého života. Potřebuje více. Touží po něčem větším, než mu může dát věda či jakákoli lidská iniciativa. Pociťuje obrovskou touhu po Bohu. Lidé v hloubi srdce touží po Bohu. On je jediný, kdo může uspokojit jejich touhu po plnosti života. Jenom On totiž může dát jistotu bezpodmínečné lásky, která je silnější než smrt. Člověk má potřebu Boha. Jinak mu chybí naděje.“

Zdá se, jako by člověku dnešní doby byl „odcizen“ smysl života a cíl, pro který byl stvořen, přesahující tento život. A spolu s tím také naděje. Člověk je redukován do „tady a teď“, zbaven prvku věčnosti. 

Možná, že situace mnoha dnešních lidí připomíná situaci člověka, který na nádraží čeká na vlak, aby mohl jet a setkat se se svou láskou. Najednou se ale něco stane, někdo přijde nebo někdo řekne (třeba i skrze reproduktory na nádraží, takže to může mít i oficiální, mediální váhu) a člověk dostává zprávu: nikam nepojedeš, protože kromě nádraží neexistuje nic, ani vlak, ani cíl tvé cesty.

Co by to s tímto člověkem udělalo, kdyby tomu uvěřil? Možná, že po několika letech by žil ze dne na den a smysl života viděl v tom, že si může naplno užívat vše, co je součástí nádraží: může sedět a pozorovat svět kolem sebe, může nakupovat, jíst a pít, může si přečíst něco, co si koupí ve stánku s novinami atd. A pokud by takových lidí bylo víc, po nějaké době by se vytvořil svět poutníků bez cíle. Mohli bychom vidět fronty u všech obchůdků na nádraží, kromě přepážek, kde si člověk může koupit jízdenku. Proč by přece kupoval jízdenku, když všichni kolem říkají, že vlak neexistuje a nepřijede (a i kdyby přijel, není ke komu jet).

Možná na tom něco je. Možná proto často můžeme dnes pozorovat poloprázdné nebo úplně prázdné kostely a zároveň fronty v obchodních centrech. Lež, které podlehli mnozí lidé, že život věčný neexistuje a na sklonku jejich života na ně nikdo nečeká, nenabízí (protože není schopná nabídnout) nic místo toho. Teda kromě toho, co si člověk může najít a získat na tomto světě. To je ale málo, to nestačí. Člověk potřebuje více.

Možná, že toto přirovnání nám pomůže pochopit, jaký úkol má svědek Božího milosrdenství pro dnešní svět. Je jako cestující, který najednou přijde na toto nádraží, o kterém tady přemýšlíme, koupí jízdenku a s radostí očekává vlak (mezitím třeba také ukazuje fotku osoby, kterou miluje a ke které jede). Už svou přítomností, tím že koupil jízdenku a s radostí očekává setkání s láskou, se stává pro mnohé svědkem naděje, i když může vzbuzovat různé emoce (ne vždy pozitivní: někoho může dokonce rozladit, někomu bude vadit).

Bůh sleduje dějiny lidstva a zasahuje do dějin mimo jiné skrze zjevení a skrze konkrétní lidi nejen přímo ve chvíli, kdy je toho nejvíce potřeba. Mnozí teologové zdůrazňují, že Boží jednání často předchází určitým situacím a problémům, ve kterých se člověk nebo lidstvo může ocitnout. Když se blížil čas umučení a smrti, Pán Ježíš připravoval své učedníky a předpovídal, co se s ním stane, aby až se to stane, zachovali víru. Sv. Jan Pavel II. upozorňoval, že poselství o Božím milosrdenství na základě zjevení sv. sestry Faustyny přišlo před druhou světovou válkou a před naší dobou, tak slabou na naději.

P. Bronislav Bozowski říkával: „Neexistují náhody, jenom znamení.“ Věřím tomu, že takovým znamením pro dnešní dobu je poselství o Božím milosrdenství, které má v sobě velikou sílu naděje, a každý člověk, který se Božímu milosrdenství otevírá, Boží milosrdenství přijímá a o Božím milosrdenství se snaží svědčit svým životem a skutky, se stává svědkem a pramenem naděje pro druhé.

Co je to ale naděje? Svatý otec František v říjnu 2013 řekl: „Naděje není optimismus, není to schopnost dívat se na věci s dobrou náladou a jít vpřed. Nikoli, to je optimismus, nikoli naděje. Naděje není ani pozitivní přístup k věcem, jaký mají pozitivní, průzrační lidé. To je ovšem dobré! Není to však naděje. Můžeme si ji trochu přiblížit, řekneme-li nejprve, že naděje je určitý risk, je to riskantní ctnost. Jak říká sv. Pavel „nedočkavé očekávání toho, až se zjeví Boží Syn“. Není to iluze.“

Drazí přátelé,

zdá se, že „nedočkavé očekávání“ chybí na „nádraží dnešního světa“. Ne náhodou také ve třetím roce svého pontifikátu Benedikt XVI. vydal encykliku o naději „Spe salvi“. V závěru této encykliky Svatý otec napsal: „Lidský život je cesta. K jakému cíli? Jak k němu najdeme cestu? Život je jako cesta na často potemnělém a bouřlivém moři dějin, cesta, při níž sledujeme hvězdy, které nám ukazují směr. Pravými hvězdami našeho života jsou osoby, které dovedly žít správně. Ony jsou světly naděje. Ježíš Kristus je zajisté skutečným světlem, sluncem stojícím nad všemi temnotami dějin. Abychom však dospěli až k Němu, potřebujeme také bližší světla, osoby, které dávají světlo tím, že předávají jeho světlo, a nabízejí tak orientaci našemu putování.“ Benedikt XVI. potom na prvním místě mluví o Panně Marii, víme ale, že – Bohu díky – těchto hvězd je víc a rodí se i v naší době.

Začátkem června tohoto roku Radio Vaticana přineslo radostnou zprávu, že 31. května „byla v Itálii blahořečena španělská řeholnice a zakladatelka dvou kongregací, známá pod jménem Madre Speranza, Matka naděje.

Za nezměrných obtíží v šedesátých letech minulého století vznikalo poutní místo Milosrdné Boží lásky, dnes nazývané “italské Lurdy” (Collevalenza). Velkolepý komplex zahrnuje svatyni, poutnické ubytovny, domy pro nemocné a kněze. Jak již napovídá jméno blahoslavené řeholnice, ztotožňovala se plně s křesťanskou ctností naděje. Jejím dalším důležitým poselstvím je víra v Boží prozřetelnost, která napomůže, pokud se člověk přičiní. Matka naděje až do konce svého života neúnavně pracovala. Stejně jako množství světců dvou minulých století se Madre Speranza zapojila do služby chudým, nemocným a opuštěným lidem. K uskutečnění svých projektů potřebovala zázemí, na které však z lidského hlediska neměla majetek. Přesto se svými spolusestrami vybudovala neuvěřitelné dílo, protože se upnula k Boží prozřetelnosti. Ta z nás ovšem nesnímá povinnost naší vlastní předvídavosti, tedy iniciativu a práci. A toto spojení prozřetelnosti s prozíravostí působilo zázraky. Předtím zcela neznámá Collevalenza dnes přitahuje množství poutníků, kteří sem po kladném úsudku církevní autority (po dlouholetém rozlišování v letech 1960-1979) přicházejí léčit duchovní a tělesné rány. V listopadu roku 1981 poutní místo navštívil sv. Jan Pavel II. Byla to první apoštolská cesta papeže po atentátu v témže roce (13. 5.).“

Drazí přátelé,

Mahátma Gándhí jednou řekl: „Když se vytratila veškerá naděje, když nikdo nepřichází na pomoc a krásy života vyprchaly, zjišťuji, že pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud.“ Naše pomoc a naděje je ve jménu Páně, proto také jeho prosme, ať skrze Boží milosrdenství je náš život světlem naděje pro druhé.