středový obrázek

Aktuality

Mám psát o tobě, ó Nepochopitelný ve svém milosrdenství (Den. 6) - zamyšlení nad Deníčkem sv. Faustyny (1) - červenec 2014

Drazí přátelé,
od Roku víry, který v roce 2012 vyhlásil Svatý otec Benedikt XVI., jsme zavedli před poutní mší svatou ve třetí soboty měsíce zamyšlení, ve kterém jsme se snažili skrze Boží milosrdenství podívat na to, co je v kontextu současné situace církve a světa důležité pro náš duchovní život.
Jelikož je kostel ve Slavkovicích zasvěcený Božímu milosrdenství a svaté sestře Faustyně, zdá se vhodné a užitečné se více soustředit v našich zamyšleních na Deníček sestry Faustyny, který je zdrojem informací nejen o ní, ale především o zjeveních souvisejících s úctou k Božímu milosrdenství, a odhaluje nám všem zajímavé pravdy o Bohu a Jeho jednání, o dějinách spásy, boji se satanem, o realitě duchovního života člověka a stavu světa.

Deníček sv. sestry Faustyny, který na příkaz svého zpovědníka Faustyna psala ve Vilně a v Krakově v letech 1934 – 1938, nám přináší možnost jedinečného setkání s milosrdným Pánem a pravdou o Božím milosrdenství. Musím se tady hned zmínit o jedné věcí, která někoho, kdo si Deníček přečte, může dost překvapit. V Deníčku se totiž často můžeme setkat se slovy Pána Ježíše a svaté Faustyny, která se nám mohou zdát dost silná: mluví se tady o hříchu a trestu za hřích, o Boží spravedlností, o pekle, o Božím hněvu. Jak toto všechno spojit s Božím milosrdenstvím? S milujícím Bohem? S Bohem, který je přece náš Otec a ví, že jsme slabí?
Jistý člověk se podělil o svědectví: „Pamatujete si možná slova z desáté kapitoly Zjevení sv. Jana: „Hlas, který jsem slyšel z nebe, opět ke mně promluvil: „Jdi, vezmi tu otevřenou knihu z ruky anděla, který stojí na moři i na zemi.“ Přistoupil jsem tedy k tomu andělu a požádal ho, aby mi tu knihu dal. Řekl mi: „Vezmi ji a sněz; v žaludku ti zhořkne, ačkoli v tvých ústech bude sladká jako med.“ Vzal jsem tu knihu z ruky anděla a snědl ji; v mých ústech byla sladká jako med, ale když jsem ji pozřel, zhořkla mi v žaludku.“ Zdá se mi, že s četbou Deníčku to je opačně: když ho čtu, připadá mi někdy hořký, ale potom jeho slova dokážou osladit můj duchovní život.“ Tento člověk pokračoval: „Občas, když čtu Deníček, cítím v sobě jakýsi neklid a divné napětí, po četbě ale, dřív nebo později, přichází pocit pokoje. Jako by četba Deníčku měla na mě ten nevysvětlitelně očisťující účinek, že ve mně odděluje světlo od tmy a šedé zóny, které ve mně neustále jaksi „vyrábí“ způsob života dnešního světa, mizí a já zůstávám v jasně definované realitě: vím, co se Bohu líbí, a co ne. Navíc získávám také větší a větší důvěru, že v této situaci neustálé volby nikdy nejsem sám, že On je se mnou. A toto je právě Boží milosrdenství: ukázat, kde je cesta a kde nebezpečí, a zároveň v této situaci nenechat, ale neustále doprovázet svou láskou a mocí.
Deníček na každé své stránce přináší velké bohatství. Ne náhodou vznikla v roce 2011 v Krakově na závěr druhého mezinárodního kongresu o Božím milosrdenství snaha prohlásit sv. Faustynu učitelkou církve. Není možné, abychom citovali celý Deníček, proto se budeme v našich zamyšleních snažit spíše „procházet“ Deníčkem, někdy se u některých úryvků zastavíme, o některých se jenom zmíníme. Rád bych také připomněl, že sv. sestra Faustyna psala Deníček v retrospektivě, což znamená, že vzpomínala na některé události, proto není Deníček uspořádán chronologicky. V našich zamyšleních se budeme soustředit na obsah Deníčku a chronologií se budeme zabývat, jen když to bude potřebné k lepšímu pochopení obsahu.
První z šesti sešitů, které tvoří Deníček, otevírá poezie. Faustyna několikrát v Deníčku sahá po poezii, zdá se, že jsou to vždy chvíle, kdy zvláštním způsobem prožívá pravdy o Bohu a jeho milosrdenství a hledá způsob, jak tyto pravdy vyjádřit.

Zajímavé je, že hned první slova Deníčku vedou k obrazu milosrdného Ježíše, který Faustyna dostala za úkol namalovat. S obrazem Pán Ježíš spojil veliké milosti, jejichž plody Faustyna obrazně popisuje takto: „Žehnáš těm, kdo se k tvým paprskům přiblíží, a duše černá ve sníh se promění.“ (Den. 1) Zároveň zdůrazňuje význam obrazu milosrdného Ježíše slovy: „trůn svého milosrdenství jsi zde (to znamená na obrazu) založil, abys hříšnému člověku pomáhal a jej těšil.“ (Den. 1)
Svatá Faustyna není ale osvobozena od nejistoty a strachu, hned po výše citovaných slovech o tom píše v Deníčku (srov. Den. 2). Tyto pocity určitě byly spojené nejen se zjevením obraz namalovat, které obdržela 22. února 1931, ale asi také s tušením, že tímto zjevením začala v jejím životě nová cesta a nové poslání. Nosí to všechno v sobě, přemýšlí o tom a je – můžeme si to aspoň zkusit představit – postavena jaksi mezi nebem a zemí, mezi vůlí Boží a pochopením představených, spolusester a ostatních lidí.
Už tady, doslova na prvních stránkách Deníčku, můžeme najít krásný plod pro náš duchovní život: jakousi „teologii času“, kterou Faustyna popisuje a ve které se zrcadlí důvěra k Bohu. Hned po jejích slovech: „strach mě ochromuje“ se Faustyna ptá: „ale proč se budoucností zabývat?“ a pokračuje: „jen přítomný okamžik drahý mi je.“ Jeho hodnota vyplývá z toho, že budoucnosti – jak píše Faustyna – se vůbec nemusí dočkat, a minulost už není v její moci, tu je nejlepší odevzdat Bohu. Život podle takové „teologie času“ se konkrétně projevuje v tom, že Faustyna jde životem jako malé dítě, s důvěrou v Boží milosrdenství. (srov. Den. 2) Důvěra, která je cílem úcty k Božímu milosrdenství, zaznívá už od prvních řádků Deníčku a prochází celým Deníčkem jako zlatá nit, která spojuje hříšníka s milujícím Bohem. Faustyna několikrát bude zakoušet pochybnosti, ale zároveň v sobě doslova nosí jistotu, že Boží milosrdenství vydá plod. V tomto kontextu v krátké básni, která se nachází hned na druhé stránce rukopisu Deníčku, Faustyna nepoužívá slovo „věřím“, ale „vím“: „Ach, Ježíši můj, z důvěry k Tobě splétám tisíce věnců a vím, že všechny rozkvetou.“ (Den. 4)
Hned potom se dostáváme ke slovům, která sv. Faustyna napsala 28. července 1934 (v pondělí 28. července to bude 80 let, co tato slova Faustyna napsala), hned na začátku prvního sešitu. Jsou to velice jednoduchá a krásná slova, která vypovídají o lidské křehkosti sestry Faustyny, ale zároveň jsou svědectvím její pokory a důvěry Bohu. Faustyna píše: „Mám psát o chvílích setkání mé duše s tebou, ó Bože, když jsi mě mimořádným způsobem navštěvoval. Mám psát o tobě, ó Nepochopitelný ve svém milosrdenství k mé ubohé duši. Tvá svatá vůle je životem mé duše. Ten příkaz mám od toho, který mi tebe, Bože, zde na zemi zastupuje, který mi vysvětluje tvou svatou vůli. Ježíši, vidíš, jak mi psaní jde těžko, jak neumím jasně napsat to, co v duši prožívám. Ach Bože, což může pero napsat to, kde často pro slova není místo? Avšak přikazuješ psát, Bože, to mi stačí.“ (Den. 6)
Na začátku sestra Faustyna píše Deníček na pokyn svého zpovědníka, P. Sopoćka, potom ale několikrát v Deníčku zaznamenává, že ji to také svěřil za úkol Pán Ježíš a že psát Deníček je opravdu Jeho vůle. Faustyna si je vědoma, jak důležitý je to úkol, a zároveň se cítí tak slabá a nepřipravená: v roce 1917, když na jaře ve Fatimě začala zjevení Panny Marie trojici dětí, začala od září Faustyna navštěvovat základní školu, do které chodila necelé tři roky.
Kdo viděl rukopis Deníčku a zná polský jazyk, může snadno najít skoro v každé větě Deníčku pravopisné a stylistické chyby. Někdo tím možná bude překvapen a bude se ptát, proč Bůh nevyvolil pro tak významný úkol - připomenout světu své milosrdenství - někoho, kdo by dokázal krásně, lehce, přitažlivě a velmi plasticky zaznamenat Boží zjevení. To nevíme. Bůh se určitě dívá trošku jinak než my. Kdybychom se ale na rukopis Deníčku, plný chyb, podívali okem víry, možná by to mohly být pro nás krásné exercicie: v tom přece Boží milosrdenství spočívá, že se vpisuje do života plného chyb a proměňuje tento život v poselství o Božím milosrdenství. Mohla by to být také pro nás škola pokory: Bůh opravdu nepotřebuje geniální spisovatele, mimořádně talentované básníky a virtuózy pera, Bohu stačí ubohý nástroj: pokorný, poslušný a věrný vnuknutím Ducha Svatého.
Každý z nás by měl psát svůj Deníček Božího milosrdenství, nikdo se nemůže vymluvit, že není dost dobrý. 

 

P. Wojciech Zubkowicz SAC

logo pěší pouť logo kniha milosrdenství

Aktuální číslo Apoštola

obálka časopisu

po najetí
©2009 pallotini.cz