Aktuality

Drazí přátelé,

pokračujeme v našem zamyšlení nad Deníčkem sestry Faustyny Kowalské. Dnešní zamyšlení bude věnováno povolání a tomu, jak Bůh člověka vede svou milostí a jak tato Boží milost působí v srdci.

Ve Varšavě vstoupila dne 1. srpna 1925 sestra Faustyna do kláštera sester Kongregace Matky Božího milosrdenství. Tento vstup ale předcházely zajímavé události, které ve svém Deníčku popisuje sestra Faustyna. Nejdříve poznamenává, že milost povolání pociťovala od sedmi let: „V sedmi letech jsem poprvé uslyšela v duši Boží hlas – pozvání k dokonalejšímu životu, ale ne vždy jsem byla poslušná hlasu milosti.“ (Den. 7) Když bylo Faustyně 18 let, poprosila rodiče, aby mohla vstoupit do kláštera. Když rodiče odmítli (v té době musela dívka při vstupu do kláštera přinést určitý majetkový podíl), Faustyna – jak sama píše – „jsem začala žít naprázdno, bez ohledu na hlas milosti, i když má duše nikde nenacházela klid. Neustálé volání milosti pro mě bylo velkým utrpením, avšak snažila jsem se je přehlušit zábavou. Vnitřně jsem před Bohem utíkala a celou duší jsem se otevírala tvorům. Boží milost však v duši zvítězila.“ (Den. 8)

Bude dobré si tady připomenout to, co se týká povolání a co jednoduchým způsobem připomíná ve svém článku „Na cestách povolání“ jáhen Petr Roszak v polském časopisu „Neděle“: „Pedagogie Božího povolání je rozepsaná na konkrétní životní úkoly. Svatost se má uskutečňovat v konkrétní každodennosti, ve způsobu života, který si člověk volí za svůj. Možná proto dějiny každého povolání – jak to často zdůrazňoval Jan Pavel II. – jsou dějinami zvláštního dialogu Boha s člověkem. Na začátku toho je slovo Boha, který povolává. Aby je člověk plně slyšel a nespletl ho s mnohými jinými hlasy – které zní překvapivě podobně – je třeba se pevně zaposlouchat do Božího poselství, je potřebná citlivost srdce a rozumu, abychom toto poselství neopominuli a přečetli ho jako určené přímo nám. Povolání, jak o tom výmluvně svědčí biblické příběhy povolání mnoha proroků, je také spojené s riskem, který je nutné podstoupit, s náročnou misí, které je třeba se ujmout. Tento vnitřní imperativ se často stává tak hlubokou zkušeností povolaného člověka, že člověk jej ze sebe nedokáže odstranit, i kdyby chtěl. V historii každého povolání a také povolání ke svatosti je centrálním bodem okamžik, kdy si člověk uvědomuje, že tato konkrétní mise, toto konkrétní poslání, je určené přímo jemu. V tomto okamžiku přestává být jenom krásnou teorií a krásnými slovy a stává se obsahem jeho života. Tímto způsobem stojí celá církev před světem jako společenství „svatých“, bohatá milostí a charizmaty, které jí Bůh udělil. Povolání ke svatosti, která ve své podstatě znamená poslušnost lásce a jejím požadavkům, se pro křesťana realizuje na čtyřech cestách. Jsou to povolání k zasvěcenému životu, ke kněžství, k manželství a k samotě. Jsou to noty jedné polyfonie rozepsané na čtyři díly. Všechny jsou potřebné, každý zní jinak, ale je nenahraditelný pro celek. Je dobře si toto všechno uvědomit, když se zamyslíme nad cestami povolání.“

Tento pro cestu povolání důležitý okamžik, kdy se člověk osobně setkává s pravdou, že se to týká přímo jeho, zažila také sestra Faustyna tak silným způsobem, že to byl zlom na cestě jejího povolání. Ve svém Deníčku tak vzpomíná na tuto událost: „Jednou jsem byla se svou sestrou na taneční zábavě. Když se všichni kolem výborně bavili, zakoušela má duše vnitřní utrpení. Ve chvíli, kdy jsem začal tančit, jsem vedle sebe náhle uviděla Ježíše, ztýraného Ježíše, svlečeného ze šatů, celého pokrytého ranami, který mi řekl tato slova: „Jak dlouho tě mám snášet a jak dlouho mě budeš klamat? V té chvíli umlkla příjemná hudba, společnost, ve které jsem se nacházela, mi zmizela z očí, zůstal jen Ježíš a já. Sedla jsem si vedle své drahé sestry a to, co se mi stalo v duši, jsem maskovala předstíranou bolestí hlavy. Za chvíli jsem tajně opustila společnost i sestru a šla jsem do katedrály sv. Stanislava Kostky. Už se stmívalo, lidí bylo v katedrále málo, nevšímala jsem si ničeho, co se kolem děje, padla jsem ve tvaru kříže před Nejsvětější svátostí a prosila jsem Pána, aby mi laskavě dal poznat, co mám dál dělat. Tu jsem uslyšela tato slova: „Jeď ihned do Varšavy, tam vstoupíš do kláštera.“ Povstala jsem, přišla domů a zařídila nutné věci. Nakolik to bylo možné, jsem se svěřila sestře s tím, co se odehrálo v mé duši, nechala jsem pozdravovat rodiče a jen tak, v jedněch šatech, bez ničeho, jsem přijela do Varšavy.“ (Den. 10)

Je tady vidět, že Faustyny udělala krok víry: s důvěrou nastoupila cestu povolání. Tu důvěru krásně vystihla její slova: „v jedněch šatech, bez ničeho“. Cesta, kterou se vydala, není zbavená strachu a nejistoty, ale zároveň na této cestě víry a plnění Božího povolání člověk není sám. Faustyna, když přijela do Varšavy, popisuje, že měla strach, ale obrátila se v modlitbě k Panně Marii: „A řekla jsem Matce Boží: „Maria, provázej mě, veď mě.“ (Den. 11) Ihned Faustyna slyší slova Matky Boží, kam má jet, aby našla nocleh, je poslušná k tomuto hlasu, jede tam a opravdu nachází vše, co potřebuje.  Zastavme se trošku u slova „ihned“. Je to slovo, které rádi používáme, když něco chceme po Bohu, ale zároveň máme s tímto slovem problém, když Bůh něco potřebuje po nás. Apoštolové ihned nechali sítě a šli za Ježíšem (srov. Mk 1, 18). Člověk není tak věrný jako Bůh. Přesto že říká „ano“, „půjdu“, často se na cestě zastavuje, couvá, ztrácí směr. Ne vždy je schopen rychlé odpovědi. Bůh odpovídá ihned. Z Boží strany není problém. Bůh nám neodpovídá pokaždé, když se ptáme, ale odpovídá vždy, když to potřebujeme. Boží odpověď přichází vždy, a vždy včas, v situaci, kdy je to potřeba – ihned.

Vnitřní hlas řekl Faustyně, aby šla do kostela sv. Jakuba a šla za knězem, který zrovna sloužil mši, že jí pomůže. Kněz ji poslal k paní Lipszycové. U Lipszyců Faustyna pracovala a hlídala děti a mezitím hledala klášter. Jak sama říká, klepala u dveří mnoha klášterů, ale nikde nebyla přijata. Nakonec popisuje, jaké bylo její první setkání s Kongregací Matky Božího milosrdenství: „Když za mnou přišla matka představená, posílá mě po krátkém rozhovoru, abych šla k Pánovi domu a zeptala se, zda mě přijímá. Hned jsem pochopila, že se mám zeptat Pána Ježíše. Šla jsem s velkou radostí do kaple a zeptala jsem se Ježíše: Pane tohoto domu, přijímáš mne? A hned jsem uslyšela tuto odpověď: Přijímám, jsi v mém Srdci. Když jsem se vrátila z kaple, zeptala se nejprve matka představená: Tak co, přijal tě Pán? Odpověděla jsem, že ano. – Když tě Pán přijal, tak i já tě přijmu. Takové bylo moje přijetí.“ (Den. 13)

Po tomto rozhovoru Faustyna ještě rok pracovala v domu Lipszyců. V Deníčku Faustyna naznačuje, že když se paní Lipszycová dozvěděla, že chce Faustyna vstoupit do kláštera, začala její život plánovat jinak. Faustyna píše, že to byla zbožná paní, ale nechápala štěstí řeholního života. Prozrazuje u toho ale důležitou věc: po kroku víry, který Faustyna udělala, milost Božího povolání začala v ní silně působit a Faustyna přiznala v Deníčku to, s čím ve svém intimním duchovním životě před Bohem musela nakonec souhlasit: „jsem pocítila, že mám tak veliké srdce, že je nic nedokáže naplnit.“ (Den. 15)

Svůj duchovní život, jako nový byt, Faustyna pomalu zařizuje a přizpůsobuje Ježíši Kristu. Nejdříve složí vlastními slovy slib čistoty, což ji vede k většímu důvěrnému vztahu s Kristem, a potom prozrazuje: „Od té chvíle jsem si v srdci udělala komůrku, ve které jsem neustále přebývala s Ježíšem.“ (Den. 16)

Konečně přišel den – 1. 8. 1925, kdy Faustyna vstoupila do kláštera sester Kongregace Matky Božího milosrdenství ve Varšavě. Jak sama píše, vstoupila s děkovnou modlitbou a pocitem, že vstupuje do ráje.

Jenomže po třech týdnech přišly pochybnosti: je tady tolik práce a tak málo času pro modlitbu, bylo by lepší najít nějaký kontemplativní řád, nějaký přísnější… Faustyna píše: „Tato myšlenka mi v duši velice zesílila. Jednoho dne jsem si předsevzala, že se ohlásím matce představené a rázně vystoupím. Ale Bůh tak řídil okolnosti, že jsem se k matce představené nemohla dostat.“ (Den. 18). Nicméně ve Faustyně přetrvávalo neustále silné přesvědčení, že by měla odejít. Až jednou v noci se jí zjevil Pán Ježíš: „Na závěsu jsem uviděla velice trpící tvář Pána Ježíše. Všude po tváři měl čerstvé rány a veliké slzy padaly na přehoz na mém lůžku. Nevěděla jsem, co má toto všechno znamenat, a zeptala jsem se Ježíše: Ježíši, kdo ti způsobil takovou bolest? A Ježíš odpověděl: Ty mi způsobíš takovou bolest, vystoupíš-li z tohoto řádu. Sem jsem tě povolal, a ne někam jinam, a připravil pro tebe mnoho milostí.“ (Den. 19) Faustyna změnila své rozhodnutí a zůstala v řádu.