Aktuality

Drazí přátelé,

předchozí zamyšlení nad Deníčkem sestry Faustyny jsme ukončili v okamžiku, kdy sestra Faustyna překonala pokušení opustit řád a na základě zjevení Pána Ježíše, které popsala ve svém Deníčku (srov. Den. 19), se rozhodla zůstat v Kongregaci Sester Matky Božího milosrdenství.

Utrpení

Kdo bude pokračovat v četbě „Deníčku“, určitě si všimne na následujících stánkách, že první měsíce a léta sestry Faustyny v řádu byly naplněné duchovním utrpením, jakoby ji Pán Ježíš tímto připravoval k přijetí poselství o Božím milosrdenství už od prvních chvil v řádu a její poměrně krátký život v řádu (žila v Kongregaci jenom 13 let) tak učinil nezměrně plodným.

Sestra Faustyna věděla, jak bude muset trpět, ve chvíli, kdy oblékala řeholní hábit.

Bylo to v pátek 30. dubna roku 1926. Máme o této události dvě zprávy: sestry Klementy Buczek a sestry Faustyny. Sestra Klementa byla zahradnice a v Kongregaci vždy oblékala kandidátky do hábitu. Sestra Klementa vzpomínala: „V dubnu roku 1926 mi byla přidělena Helenka Kowalská, abych ji oblékla. Když kandidátka dostala u oltáře hábit, říkám jí: Helenko, rychle, oblékáme hábit. Helenka omdlela. Běžela jsem pro kolínskou vodu, abych ji probrala… Později jsem ji zlobila, že až tak litovala odchodu ze světa. Teprve po její smrti jsem se dozvěděla, že neomdlela ze smutku po světě, ale kvůli něčemu jinému.“ Kvůli čemu omdlela sestra Faustyna ve chvíli, kdy jí byl dán hábit, o tom se můžeme dozvědět z jejího „Deníčku“: „Při obláčce mi dal Bůh poznat, jak mnoho budu trpět. Jasně jsem viděla, k čemu se zavazuji. Byla to minuta toho utrpení. Bůh mou duši znovu zahrnul velkými útěchami.“ (Den. 22)

Sestra Faustyna přijala spolu s hábitem svoji řeholní cestu se vším, co s ní bylo spojené. Ve svém Deníčku hned potom Faustyna píše: „Ke konci prvního roku noviciátu se mi v duši začalo stmívat.“ (Den. 23) Faustyna nemá radost z modlitby, nejde jí rozjímání, necítí radost ze života, začíná mít strach. Takový stav trvá a prohlubuje se, blíží se druhý rok noviciátu, Faustyna stále bojuje a nemůže najít pokoj v duchovním životě. „Zdá se mi, že se má modlitba Bohu nelíbí. Když přijímám svátosti, mám dojem, že tím ještě více Boha urážím,“ píše ve svém Deníčku (Den. 23). Tento stav se neustále prohlubuje až k myšlence, že je Bohem zavržená. Pro Faustynu to bylo tak veliké utrpení, že v Deníčku poznamenává: „V té bolesti má duše začala umírat.“ (Den. 23) Faustyna se neustále modlí a prosí Boha o pomoc, vyznává Bohu důvěru, ale ani na chvíli nenachází úlevu. Zdá se, že ji Bůh neslyší nebo nechce odpovědět, ale ve skutečnosti je to jinak.

Bůh jedná

Tady je třeba říct důležitou věc: utrpení sice nekončí, ale Bůh jí pomáhá, doprovází a jedná v jejím životě skrze představené, spolusestry, zpovědníka a dokonce i skrze Matku Boží.

Už na začátku tohoto „tmavého období“, kdy Faustyna měla pocit, že Boha uráží přistupováním ke svatému přijímání, poznamenává, že přesto jí zpovědník nedovolil vynechat ani jedno svaté přijímání. Také matka novicmistrová (s. Maria Josefa Brzoza) pomáhala sestře Faustyně v tomto náročném období. Když jednou sestra Faustyna měla pokušení rezignovat v boji o ctnosti, protože se jí zdálo, že je to všechno Bohu nemilé, matka jí řekla: „Je to znamení, že vás Bůh chce mít v nebi velmi blízko sebe.“ (Den. 23) Vyzvala také sestru Faustynu k velké důvěře.

Často se možná i my ocitneme v situaci utrpení a duchovního boje, voláme k Bohu, ať nám pomůže, a očekáváme Boží zásah. Problém nemizí a my ztrácíme trpělivost, motivaci, rezignujeme a unavení se ptáme, kde je Bůh. Přehlížíme ale, že Bůh neustále jedná skrze lidi, okolnosti, události. Často se může stát, že to, co je pro nás velikým problémem a zkouškou, je zároveň nástrojem v Božích rukou. Bůh jedná s velikou silou své milosti, ale jinak než to očekváváme.

Tato veliká síla Boží milosti se krásně projevila v životě Faustyny ve chvíli, kdy se jí jednoho dne  zmocnil pocit zoufalství. Faustyna na to vzpomíná takto: „Bojovala jsem, jak to bylo možné, až do poledne. V odpoledních hodinách se mě začal zmocňovat opravdu smrtelný strach, tělesné síly mě začaly opouštět. Cítím, jak mě úplně opouštějí tělesné síly, padám na zem, zoufalství ovládlo celou mou duši, skutečně prožívám pekelná muka, která se ničím od pekelných muk neliší. V tomto stavu jsem zůstala tři čtvrtě hodiny. Chtěla jsem jít za novicmistrovou – neměla jsem sílu. Chtěla jsem volat – nemohla jsem vydat ani hlásek, ale naštěstí vešla do cely jedna sestra. Když uviděla, že se se mnou něco děje, hned o tom dala vědět novicmistrové. Matka přišla hned. Jakmile vstoupila do cely, pověděla tato slova: Ve jménu svaté poslušnosti prosím, vstaňte ze země. Okamžitě mě jakási síla zdvihla ze země a postavila jsem se vedle drahé novicmistrové. V srdečném rozhovoru mě poučovala, že je to Boží zkouška. Mějte, sestro, velkou důvěru, Bůh je vždy Otcem, i když podrobuje zkoušce.“ (Den. 24) 

Také Matka Boží, kterou Faustyna viděla ve zjevení, ji povzbuzovala k tomu, aby snášela utrpení: „Vím, jak trpíš, ale neboj se, cítím a vždycky budu cítit s tebou.“ (Den. 25) Stavy utrpení prožívá Faustyna do konce noviciátu a ještě půl roku po prvních slibech, které měla v dubnu roku 1928. Po tomto období ve svém Deníčku píše: „Při modlitbě Ježíš prostoupil celou mou duši. Temnota zmizela. Uslyšela jsem v duši tato slova: Tys mou radostí, tys rozkoší mého Srdce. Od té chvíle jsme pocítila v srdci Nejsvětější Trojici. Vnímatelným způsobem jsem se cítila zalita Božím světlem. Od té chvíle se má duše stýká s Bohem jako dítě se svým milovaným otcem.“ (Den. 27)

„Noc víry“, kterou Faustyna prožívá, vydává svůj plod: toto všechno mělo svůj smysl, připravilo její srdce, očistilo ji a přizpůsobilo přijmout Boha a své povolání. O několik stránek dál se v Deníčku nachází zvláštní popis zjevení posledního soudu. Sestra Faustyna píše: „Ježíš se mě zeptal: Kdo jsi? Odpověděla jsem: Tvá služebnice, Pane. – Zasloužíš si jeden den očistcového ohně. Hned jsem se chtěla vrhnout do plamenů očistcového ohně, ale Ježíš mě zadržel a řekl: Co chceš, trpět nyní jeden den, nebo krátkou dobu na zemi? Odpověděla jsem: - Ježíši, chci trpět v očistci a chci trpět na zemi největší muka třebas do konce světa. Ježíš řekl: Jedno stačí. Sestoupíš na zem a budeš mnoho trpět, ale krátce, a splníš mou vůli a má přání. Nyní si polož hlavu na mou hruď, na mé Srdce a načerpej z něj sílu a moc ke všem utrpením, neboť nikde jinde nenajdeš úlevu, pomoc ani útěchu. Pamatuj, že budeš mnoho, mnoho trpět, ale ať tě to neděsí, já jsem s tebou.“ (Den. 36)

Tato slova jsou jakýmsi shrnutím řeholního povolání sestry Faustyny a její cesty. Bůh ji skrze utrpení připravoval k úkolu, který pro ni stanovil, a zároveň ji připodobňoval k sobě. Na této cestě byla důležitá poslušnost.

Poslušnost

Význam poslušnosti dává Pán Ježíš najevo sestře Faustyně v mnoha situacích a několikrát ji sám vede k poslušnosti. Sestra Faustyna vzpomíná, jak jí jednou Pán Ježíš řekl, ať jde k představené a poprosí ji, aby mohla nosit kající pás. Když sestra představená nesouhlasila, Pán Ježíš se hned po tomto rozhovoru zjevil a řekl Faustyně, že žádá poslušnost, ne umrtvování.

Sestra Klementa Buczek, která oblékala sestru Faustynu do hábitu, vzpomínala v roce 1944 na sestru Faustynu: „Od dubna do září byla v zahradě. Měla jsem z ní velikou radost. Pozorovala jsem její klid, vyrovnanost, často jsem ji viděla usmívat se. Toužila jsem ji následovat. Mě hodně věcí rozčilovalo, ona pracovala pokojně. Vždy zdůrazňovala poslušnost, já chudobu. Poslušnost byla její hlavní ctností. Z poslušnosti jela po slibech do Vilna, kde měla být zahradnicí, i když o vedení zahrady neměla ponětí. „Pán Ježíš mě požehná, i když neumím“ – říkala, a opravdu, bratr misionář, zahradník, ji poučil a potom velmi dobře vedla zahradu se skleníkem, který sama založila. Bylo na ní vidět hluboké sjednocení s Pánem Ježíšem, její srdce běželo k němu.“ 

Zdá se, že toto sjednocení s Pánem se dokonávalo právě skrze utrpení. „Tato utrpení zapalovala mou duši ohněm lásky k Bohu a k nesmrtelným duším,“ (Den. 46) napsala sestra Faustyna v roce 1930.