Aktuality

Drazí přátelé,

pokud si někdo myslí, že svatí neprožívali ve svém duchovním životě problémy, nezakoušeli pokušení proti Bohu a nepociťovali v sobě hříšné myšlenky a touhy, může být překvapen vyznáním sestry Faustyny, které lze najít v Deníčku. Jedno – protože nebylo jediné - z takových období zažila sestra Faustyna před svým setkáním s páterem Sopoćkem, který jí pomohl namalovat první obraz milosrdného Ježíše.

O tomto období sestra Faustyna píše: „Má mysl byla podivně zatemněna, žádná pravda se mi nezdála jasná. Když mi říkali o Bohu, měla jsem srdce jako kámen. Kdykoliv jsem vešla do kaple na nějaké cvičení, zakoušela jsem stále větší muka a pokušení. Mnohokrát jsem po celou mši svatou bojovala s rouhavými myšlenkami, které se mi draly z úst. Pociťovala jsem odpor ke svatým svátostem.“ (Den. 77)

Faustyna ale nepřestává přistupovat ke svátostem, i když – jak sama přiznává – to dělala jedině z poslušnosti zpovědníkovi. Zpovědník ji povzbuzoval a vysvětloval jí, jak se má chovat v podobných pokušeních: „V tom stavu, v jakém jsi, nejen že Boha neurážíš, ale jsi mu velmi milá, je to znamení, že tě Bůh nesmírně miluje a že ti velmi důvěřuje, když tě navštěvuje takovými zkouškami.“ (Den. 77)

Faustyna je poslušná, přistupuje ke svátostem a předává nám svou zkušenost, která byla pro ni zajímavá. Popisuje, že ji udivovalo to, že jedině v okamžiku zpovědi necítila tlak a utrpení, že když klečela u mřížek zpovědnice, vše utichlo a začalo to znova, když od zpovědnice odcházela. Tehdy šla jednou Faustyna před Nejsvětější svátost a vyřkla slova plná opravdovosti, bolesti, ale také krásy: „I kdybys mě zabil, budu ti důvěřovat.“ (Den. 77) Duchovní boj ale pokračoval.

Jak celá tato situace skončila? Tento stav velkého duchovního utrpení a temnot duše přivádí Faustynu k modlitbě odevzdání se Pánu Ježíši: „Ježíši, dělej se mnou, co se ti líbí. Já tě budu velebit všude. A ať se ve mně stane zcela tvá vůle, ó Pane a Bože můj, a já budu oslavovat tvé nekonečné milosrdenství.“ (Den. 78) Hned potom Faustyna píše, že skrze tento úkon podrobení se zmizelo strašné utrpení. Je vždy důležité pozorovat duchovní dění v našem životě a snažit se odpovědět, co znamená v konkrétní situaci podlehnout pokušení a v čem spočívá vítězství nad pokušením. Zkušenost sv. Faustyny může být obohacením i pro náš duchovní život: ve zkušenosti utrpení a pokušení se nesmíme nad sebou pohoršovat, zlobit se na sebe nebo zoufat, ale především s pokorou se podrobit Boží vůli a odevzdat se Pánu se vším, co v sobě nacházíme a co prožíváme.

Největší síla pokušení spočívá totiž často ve strachu z naší zkaženosti a v myšlenkách, že nás Bůh zavrhuje.

Na dalších stránkách Deníčku můžeme najít slova Pána Ježíše týkající se zjevení kříže na nebi krátce před posledním dnem. (srov. Den. 83) Pro mě osobně je to jeden z těch úryvků Deníčku, které dokazují, že sestra Faustyna není autorem vizí, ale jen předává to, co Bůh chce sdělit nám všem. Při čtení tohoto úryvku můžeme mít totiž dojem, že moc nezapadá do kontextu, je tak trochu „cizí“, jakoby sv. Faustyna nevěděla, kam tento text umístit a co u toho napsat víc nebo jak to komentovat. Je to o to divnější, když si uvědomíme, že se vize týká tak důležité, zajímavé a nevšední události, jako je zjevení kříže na nebi před světem. Pokud by tato vize nepocházela od Boha, ale od sestry Faustyny, myslím si, že by jen těžko autorka nepodlehla pokušení víc se tomuto tématu věnovat. A Faustyna jen krátce odpovídá slovy modlitby: „Ó Krvi a Vodo, která jsi vytryskla z Ježíšova srdce jako zdroj milosrdenství pro nás, důvěřuji Ti.“ (Den. 84) Když se nad tím zamyslíme a představíme si, že by se tato vize uskutečnila před námi, asi souhlasíme se svatou Faustynou: nejlepší, co v takové situaci může člověk udělat, je obrátit se v modlitbě k Božímu milosrdenství.

V další části Deníčku, pod datem 2. srpna 1934, sestra Faustyna píše o svém zpovědníkovi. I když ho nejmenuje, předpokládá se, že se jedná o pátera Michala Sopoćka, se kterým se setkala ve Vilně.

Páter Sopoćko se přičinil o vznik prvního obrazu milosrdného Ježíše. Takto vzpomíná na tyto události: „Sestru Faustynu jsem poznal v létě roku 1933, když ke mně přišla ke zpovědi. Sestra Faustyna mívala zjevení už několik let. V obavě, aby nešlo o nějaké halucinace nebo psychické poruchy, obrátil jsem se na její představenou, matku Irenu, aby mi řekla, kdo je sestra Faustyna, jakou má pověst v kongregaci u sester a představených, a požádal jsem ji o vyšetření jejího psychického a fyzického zdraví. I poté, když jsem dostal odpověď, která byla pro sestru Faustynu po všech stránkách dobrá, jsem ještě určitou dobu vyčkával. Částečně jsem nedůvěřoval, rozjímal jsem, modlil se a snažil jsem se celou věc vyšetřovat, radil jsem se také s několika moudrými kněžími, co bych měl dělat, neříkajíc přitom, o co a o koho jde. A tehdy šlo o uskutečnění prý rozhodného přání Pána Ježíše namalovat obraz, který sestra vidí ve zjeveních. Nakonec, motivován spíše zvědavostí, jak by ten obraz měl vypadat, než vírou ve zjevení sestry Faustyny, jsem se rozhodl zajistit namalování takového obrazu. Spojil jsem se s uměleckým malířem bydlícím se mnou v jednom domě, Eugeniuszem Kazimirowskim, který za určitou finanční odměnu souhlasil s namalováním obrazu, a s matkou představenou, která dovolila sestře Faustyně dvakrát týdně přicházet k malíři, aby mu řekla, jak má obraz vypadat. Práce trvala několik měsíců, až konečně v červnu nebo v červenci roku 1934 byl obraz dokončen.“ 

Tak vznikl ve Vilně, skoro tři a půl roku od zjevení, první obraz nazývaný potom obraz milosrdného Ježíše nebo obraz Božího milosrdenství. Byl červen nebo červenec roku 1934, když sv. Faustyna poprvé uviděla obraz milosrdného Ježíše. V srpnu píše o páteru Sopoćkovi: „Když jsem uviděla svého zpovědníka, kolik má trpět kvůli tomu dílu, které Bůh skrze něho činí, zachvěla jsem se chvíli a řekla jsem Pánu: Ježíši, vždyť je to tvá záležitost, proč s ním tak nakládáš, zdá se, jako bys mu to ztěžoval, ale vždyť žádáš, aby jednal.“ (Den. 86) A hned potom Faustyna přináší v Deníčku odpověď Pána Ježíše, která může být povzbuzením také pro nás: „Napiš, že ve dne v noci na něm spočívá můj zrak a to, že ta protivenství na něho dopouštím, je proto, abych rozmnožil jeho zásluhy. Neodměňuji za zdařilý výsledek, ale za trpělivost a námahu pro mě podstoupenou.“ (Den. 86)

V pátek 26. října sestra Faustyna viděla Pána Ježíše nad kaplí řeholního domu, když se vracela do domu společně s chovankami. Bylo 17.50 hodin. Sestra Faustyna uviděla Pána Ježíše jako na obraze a dva paprsky, které dopadaly na kapli, město a celý svět.

Během adorace připomněl Pán Ježíš sestře Faustyně: „Chci, aby o první neděli po Velikonocích byl ten obraz veřejně vystaven. Tato neděle je svátkem milosrdenství.“ (Den. 88) Tedy znovu se objevuje téma svátku milosrdenství ve vztahu k nedávno namalovanému obrazu. Všimněme si, že Pán Ježíš říká: „je svátkem milosrdenství“, nikoliv: „ať  se stane svátkem milosrdenství“. Bude asi dobré si uvědomit, že svátek milosrdenství „vyrůstá“ z Boží vůle, z Božího ustanovení, a z nitra Božího milosrdenství.

„Podivuhodně to vyšlo“ – píše sestra Faustyna, „stalo se, jak si Pán přál, že poprvé byla tomuto obrazu vzdána úcta od zástupů o první neděli po Velikonocích.“ (Den. 89) Obraz byl totiž vystaven v době přípravného tridua na zakončení Jubilea vykoupení světa ve dnech 26. – 28. dubna roku 1935, takže ani ne celý rok po namalování. Byl umístěn vysoko v okně Ostre Bramy ve Vilně, kde se nachází poutní místo Panny Marie, Matky milosrdenství.

Sestra Faustyna u toho poznamenává: „Nyní vidím, že dílo vykoupení je spojeno s dílem milosrdenství, které si Pán přeje.“ (Den. 89)