Aktuality

Drazí přátelé,

blíží se Vánoce a my se snažíme na ně připravit především duchovně. Vánoce jsou přece o setkání dvou realit: ducha s tělem a lásky s hříchem. Vánoce proto nelze zažít jenom jaksi na jedné úrovni, lze je prožít, ale ne zažít a zakusit jejich podstatu.

Když byla sestra Faustyna nemocná a ležela v nemocnici, obdržela radostnou zprávu, že na Vánoce se bude moci vrátit do kláštera. Ve svém Deníčku popisuje, jak pro ni přijela spolusestra a s jak velikou radostí jela do kláštera. Sestra Faustyna poznamenává: „Těšila jsem se, že budu v řeholním společenství. Za jízdy městem jsem si představovala, že je to Betlém, vidím, jak všichni lidé pospíchají, napadlo mě, kdo dnes uvažuje o tom nesmírném Tajemství v usebranosti a tichu?“ (Den. 844)

Tato událost, kterou popisuje sestra Faustyna, se odehrála ve třicátých letech, na která možná někdy vzpomínáme s nostalgií a představujeme si tuto dobu tak trochu jako střediskovou vesničku, nad kterou se vznáší melodie z filmu „Slunce, seno, jahody“. Takový letní svět beze spěchu. Láká nás, protože si říkáme: dnešní doba je taková bláznivá, jenom samý spěch, na nic není čas, nějak se vše zrychlilo a my jsme už z této rychlosti unavení.

Takovéto naše povídání o čase není tak úplně pravda. Za prvé proto, že čas je stejný, jako tomu bylo v době Pána Ježíše, ve středověku a ve třicátých letech – den má stále 24 hodin. Jde spíš o to, zamyslet se nad tím, na co je čas, a ne nad tím, na co není. Podle toho, na co mám čas, se ukáže, na co ho nemám a proč. Čemu věnuji svůj čas, jakým věcem, jakým záležitostem? V tom se skrývá často odpověď, jak žijeme a zároveň jak tento náš způsob života ovlivňuje náš další život. Stačí se jenom zamyslet nad slovy: „Na nic není čas.“ Tak potom kde je ten čas? Kam zmizel? Najdeme náš čas u počítače, u televize, u kávy, u nakupování, a někdy i u nějakých záležitostí, které jsou jinak dobré a užitečné, ale nenahradí všechno, proto všeho s mírou.

Kazatel ve Starém Zákoně to krásně vyjadřuje slovy: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“ (Eccl 3, 1-8)

Kdo ví, možná, že se opravdu bojíme setkat v pravdě a udělat si takovou „časovou inventuru“, protože by se mohlo ukázat, že nikdy člověk neměl tolik času, jako máme my dnes, ale také nikdy svůj čas tak špatně nevyužíval. Možná proto nosíme v sobě barevné představy o třicátých letech nebo jiné krásné, idylické době, ve které lidé nespěchají, abychom tím ospravedlnili své špatné hospodaření s časem.

Francouzský filozof a politik Charles Maurice de Talleyrand sice řekl, že nepoznal opravdovou sladkost života ten, kdo se narodil po roce 1789, (čímž myslel francouzskou revoluci), ale v úryvku z Deníčku sestry Faustyny, který jsme před chvílí přečetli, můžeme jaksi jejíma očima nahlédnout do tehdejšího světa a zjistit, jak „všichni lidé pospíchají“. Je totiž naivní si myslet, že existovala někdy doba beze spěchu, a ani o to nejde, aby spěch neexistoval. Konec konců o spěchu se také mluví v Evangeliu: Marie spěchala navštívit Alžbětu (srov. Lk 1,39); pastýři spěchali do Betléma, apoštolové spěchali, a především Bůh spěchá k nám.

Důležitější by bylo zeptat se, pro jaké věci spěcháme? Kam spěcháme? Proč spěcháme? Je spěch dobrý, užitečný, je spěch sám o sobě jaksi neutrální, a je také ten ke zlým, špatným věcem.

Vánoce nám připomínají, že v každé době existuje prostor a místo, do kterého spěchá Bůh z lásky k nám a do kterého bychom také měli spěchat my, ale ve kterém už spěchat nemáme a nemusíme. Toto místo je právě Betlém.

Vraťme se ještě jednou ke slovům sestry Faustyny, která se dívá na svět třicátých let a ptá se: „Kdo dnes uvažuje o tom nesmírném Tajemství v usebranosti a tichu?“ (Den. 844)        

Bratři a sestry,

ať to je pro nás takové malé pozvání a povzbuzení k setkání s naším časem a s naším spěchem. Čas i spěch lze využít, a to nejen o Vánocích, k dobrému.

Řekli jsme ale na začátku tohoto zamyšlení, že Vánoce jsou přece také o setkání dvou realit: ducha s tělem a lásky s hříchem. Bůh nám vychází vstříc, ale my také něco musíme udělat. Proto před Vánocemi lze zaznamenat celosvětový zázrak nárůstu počtu svátostí smíření. Kněží zpovídají víc a ke zpovědi před Vánocemi přijdou i ti, kteří pravidelně ke zpovědi nechodí.

Během našich zamyšlení procházíme Deníčkem sestry Faustyny a jsem rád, že zrovna v tuto dobu můžeme v našem pokračování najít v Deníčku několik poznámek sv. Faustyny týkajících se zpovědí. Věřím, že všem, kdo ještě před Vánocemi (nebo v době Vánoc) budou přistupovat ke svátosti smíření, budou užitečnou pomůckou v jejich „cestě do Betléma“.

Těch několik poznámek týkajících se zpovědi, můžeme v Deníčku sestry Faustyny najít v bodech: 112 a 113.

Nejdřív se sestra Faustyna věnuje významu a úkolům zpovědníků. Z jejích slov (pamatujme na to, že sestra Faustyna nebyla „obyčejnou kajícnicí“, ale měla zjevení, což bylo pro mnohé zpovědníky dost náročnou situací) můžeme vyvést následující závěr: pro dobrou zpověď je důležitý zpovědník, který bude veden Božím světlem. A hned u toho se zdá na místě položit si otázku: modlím se před zpovědí za dobrou zpověď a modlím se před zpovědí také za zpovědníka? Ať mu Pán udělí světlo a schopnost mě pochopit a sdělit mi Boží vůli. Modlitba za zpověď a za zpovědníka – zkusme se nad tím opravdu zamyslet.  

Následně sv. Faustyna zdůrazňuje význam třech prvků a píše toto: „První: úplná upřímnost a otevřenost. Nejsvětější a nejmoudřejší zpovědník nemůže násilím do duše vpravit to, co si přeje, nebude-li duše upřímná a otevřená. Neupřímná, uzavřená duše se v duchovním životě vystavuje velikému nebezpečí, ani sám Pán Ježíš se vyšším způsobem také duši neudílí, neboť ví, že ona by z těch zvláštních milostí nezískala prospěch. Druhé: pokora. Duše nemá ze svátosti zpovědi patřičný užitek, není-li pokorná. Pýcha udržuje duši v temnotě. Ona nezná a pořádně nechce proniknout do hloubi své ubohosti, nasazuje si masku a uhýbá přede vším, co ji má vyléčit. Třetí je poslušnost. Neposlušná duše nikdy nezvítězí, i kdyby ji zpovídal přímo sám Pán Ježíš. Nejzkušenější zpovědník takové duši nic nepomůže. Neposlušná duše se vystavuje velikým neštěstím a v dokonalosti vůbec nepokročí a duchovní život jí nepůjde. Bůh zahrnuje duši milostmi přehojně, ale poslušnou duši.“ (Den. 113)

Na jiném místě (Den. 225) nám sv. Faustyna prozrazuje svá předsevzetí související se zpovědí: „Budu vybírat to, co mě nejvíce pokořuje a stojí. Nejednou drobnost stojí víc než něco většího. Při každé zpovědi si připomenout utrpení Pána Ježíše a skrze to vzbudím zkroušenost srdce. Nakolik je to možné – s Boží milostí – stále se cvičit v dokonalé lítosti. Té zkroušenosti věnuji delší chvíli. Dříve než přistoupím k mřížce, vstoupím do otevřeného a nejmilosrdnějšího Spasitelova Srdce. Když od mřížky odejdu, vzbudím ve své duši velikou vděčnost k Nejsvětější Trojici za ten zázračný a nepochopitelný zázrak milosrdenství, který se odehrává v duši, a čím je má duše bídnější, cítím, že moře Božího milosrdenství mě pohlcuje a dává mi sílu a velkou moc.“

Drazí bratři a sestry,

ať nás přímluva sv. Faustyny doprovází v této předvánoční době, abychom se dobře připravili na setkání s Pánem a aby se Vánoce staly pro nás všechny zdrojem požehnání a pramenem milostí, které nám všem milosrdný Bůh posílá v Ježíši Kristu.