Aktuality

Drazí přátelé,

ještě nám zní v uších zpěv andělů v Betlému a možná také honosný a teologicky vznešený text ze začátku Evangelia podle sv. Jana, který během vánoční doby slyšíme několikrát: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“ (J 1,1)

Toto Slovo, o kterém mluví sv. Jan, píšeme velkým písmenem, protože „to Slovo bylo Bůh.“ Skrze toto Slovo všechno vzniklo, bylo stvořeno (čili uděláno z ničeho). Všechno, čemu říkáme vesmír, svět, tvorstvo. Nejspíš si při pohledu na svět příliš často neuvědomujeme, že i my i všechno kolem nás je plodem Slova. Tvorstvo je plod jakéhosi „vtělení“ Slova do materie, které nejen že se jednou uskutečnilo, ale děje se stále.

Svatý Atanáš to krásně vysvětluje slovy: „Bůh, který svým vlastním věčným Slovem všechno učinil a svému stvoření propůjčil jsoucnost, nedopustil, aby bylo vlastní přirozeností unášeno a zmítáno; vždyť tak by mohlo opět propadnout v nebytí. Ale protože je dobrý, celé stvoření svým Slovem řídí a udržuje, Slovem, které je sám Bůh, takže stvoření osvícené vedením, prozřetelností a správou Slova může pevně setrvávat ve svém bytí. Stvoření totiž musí mít podíl na Otcově Slovu, které opravdu je, a toto Slovo všemu stvoření pomáhá, aby i ono mohlo být a nepřestalo existovat. To by se mu totiž přihodilo, kdyby je neudržovalo Slovo, které je obrazem neviditelného Boha, prvorozené ze všeho stvoření. Protože skrze ně a v něm má své bytí všechno, to, co je viditelné i co je neviditelné.“

Zkusme si někdy vzít do ruky Bibli a přečíst si popis stvoření z první kapitoly knihy Genesis. Tam je teprve zaznamenaná síla Slova! Bůh řekl – a bylo to! Bůh řekl – a bylo to!

Opravdu, na počátku bylo Slovo, ale když se chvíli zamyslíme nad touto první větou z Janova Evangelia, můžeme si uvědomit, že nejen v dějinách světa, ale také našeho života je slovo spojeno s počátkem a s počátky.

Nejdříve, samozřejmě, toto Slovo psáno s velkým „S“, ale potom také slovo psáno s malým „s“ – slovo lidské, slovo naše. Naše, lidské slovo má totiž také schopnost dotvářet realitu a měnit realitu. Někdy k dobrému a lepšímu, ale také někdy – bohužel, ke zlému a horšímu. Slovo může být nosičem požehnání, ale také prokletí. Může oživovat, pozvedat, naplňovat nadějí a radostí. Může ale také deptat, zbavovat naděje, může být jedem, který zabíjí.  

Rád bych se v dnešním zamyšlení pozastavil nad naším slovem a tím, co se slovem souvisí: nad jazykem a mlčením. Přivedl mě k tomu nejen vánoční čas, ve kterém často zaznívalo poselství o tom, že se Slovo stalo tělem, ale také naše pokračování v zamyšlení nad Deníčkem sv. Faustyny.

V předchozím zamyšlení jsme se věnovali tomu, co Faustyna napsala ve svém Deníčku o zpovědi. Po těchto jejích úvahách můžeme najít v Deníčku dva následující body (118 a 119), ve kterých Faustyna pojednává o jazyku a mlčení.

JAZYK

Ve svém „Deníčku“ se Faustyna o jazyku zmiňuje několikrát, vždy s bázní a s vědomím zodpovědnosti za slovo. Na jednom místě (119) se v Deníčku ptá: „Ó Ježíši, milosrdenství, chvěji se, když si uvědomím, že mám skládat účty z jazyka, jazyk obsahuje život, ale i smrt, a nejednou jazykem zabíjíme, pácháme skutečnou vraždu, a toto bychom ještě měly považovat za drobnost?“

Tento postoj Faustyny vůči jazyku souzní s tím, co ve třetí kapitole svého dopisu napsal apoštol Jakub, který toho, kdo nechybuje slovem, považuje za dokonalého muže, jenž dovede „držet na uzdě celé své tělo. (Jk 3,2)“ Připomeňme si jeho slova: „Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, můžeme tak řídit celé jejich tělo. Nebo si představte lodě: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce. Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les!

I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratři moji.“ (Jk 3, 3-10)

Sestra Faustyna také vnímá potřebu ovládat jazyk. Dne 8. února 1935, během osmidenních exercicií ve Vilně, zaznamenává ve svém „Deníčku“ jedno z předsevzetí: „Zapření jazyka. Nedám mu sebemenší svobodu, v jediném případě mu ji dám naprosto – v hlásání Boží slávy. Kdykoli přijímám svaté přijímání, tolikrát prosím, aby Ježíš laskavě posílil a očistil můj jazyk, abych jím neranila bližní. A také regule, která mluví o mlčení, si vysoce cením.“ (Den. 375)

MLČENÍ

O mlčení se ve svém „Deníčku“ Faustyna zmiňuje víc než 80 krát. Asi je to také důsledek a plod jejího chápání významu mlčení jako prostředku, který je nezbytný v duchovním životě a duchovním boji. V září 1935 Faustyna píše: „Mlčení je v duchovním boji mečem; upovídaná duše nikdy svatosti nedosáhne. Všechno to, co by se chtělo na duši přichytit, ten meč mlčení utne. Jsme na mluvení citliví a citliví chceme hned odpovídat a nedbáme na to, zda je to Boží vůle, abychom hovořili. Duše, která mlčí, je silná, pokud vytrvá v mlčení, žádná protivenství jí neuškodí. Mlčící duše je schopna nejhlubšího sjednocení s Bohem, žije takřka neustále vedena vnuknutími Ducha Svatého. Bůh v mlčící duši působí bez překážek.“ (Den. 477)

Zároveň si je ale Faustyna jistá, že o mlčení se musí také bojovat, a to uprostřed každodenních záležitostí nebo i situací, které jinak mají za cíl naše posvěcení, např. exercicií a modlitby (srov. Den. 171).

Faustyna nevnímá mlčení jenom jako absenci mluvy, jako „nic nedělání“, pasivní část života, ale také jako aktivní prvek duchovního života. Často si totiž můžeme v „Deníčku“ všimnout, že když Faustyna zakouší určitou duchovní realitu, spojenou se zjevením, svou slabost nebo velikost Boha, a nedokáže pro to najít slova, modlí se mlčením. (srov. Den. 39) Krásně o tom vypovídají následující slova: „Když cítím, že utrpení převyšuje mé síly, tehdy se utíkám k Pánu v Nejsvětější svátosti a hovořím k Pánu svým hlubokým mlčením.“ (Den. 73)

Nakonec bych se ještě rád zmínil o dvou věcech, o kterých se také zmiňuje Faustyna v souvislosti s mlčením. Nejdříve situace, kdy člověk mlčí, i když by neměl (např. měl by reagovat, napomenout). Faustyna o takové situaci říká, že „když se má mluvit, je nedokonalostí a nejednou dokonce i hříchem mlčet.“ (Den. 553)

Někdy mlčení může uškodit a dobré slovo, které léčí a uzdravuje, může bolet i toho, kdo ho pronáší, i toho, pro koho je určeno. Každý si asi můžeme vzpomenout na takové situace, kdy bylo snadnější mlčet, než mluvit.

Co když ale nechceme říct pravdu, máme pro to dobrý důvod, ale zároveň nechceme druhého urazit a nechceme lhát? V roce 1935 Faustyna pomáhala zdobit obraz milosrdného Ježíše, který měl být poprvé veřejně vystaven. Vše ale muselo být zahaleno tajemstvím, protože to souviselo se zjeveními, která církev ještě neschválila. Sestra Faustyna vzpomíná, jak některé ženy, když viděly přípravy a Faustynu, „se druhý den ptaly sester, co je to za obraz, takový pěkný, a co má znamenat. Určitě to budete vědět, vždyť jej včera jedna z vás zdobila. Sestry se hrozně divily, protože o tom nic nevěděly, každá jej chtěla vidět a hned padlo podezření na mě a říkaly: Sestra Faustyna určitě o tom dobře ví.“ Následně Faustyna popisuje, co v této situaci udělala: „Když se mě začaly ptát, mlčela jsem, protože pravdu jsem říci nemohla. Mé mlčení bylo příčinou jejich ještě větší zvědavosti; znásobila jsem svou bdělost, abych nezalhala ani neřekla pravdu, protože nemám dovolení.“ (Den. 421) Sestry nebyly, podle dalších slov Faustyny, spokojené s jejím postojem. A s podobnou reakcí musíme někdy počítat i my.

Nicméně u toho Faustyna také poznamenává, že do její duše vstupovala tehdy zvláštní síla. A s touto Boží pomocí můžeme počítat i my.