Aktuality

„Náš Spasitel chce, a je to jeho vroucná touha, probudit dnes v lidstvu nový proud, nový obrat, který by lidstvo zachránil. V čem by měl spočívat? V tom, aby lidstvo poznalo a uznalo, že těžce zbloudilo, že opustilo pramen svého štěstí a pokoje, protože se otočilo zády k Bohu a ke Kristu. Následně, po tomto uznání svého velikého neštěstí a zároveň uznání své viny, aby se lidstvo s hlubokou důvěrou obrátilo k nevyčerpatelnému Božímu milosrdenství s prosbou o záchranu. Tímto širokým a mohutným obratem k Božímu milosrdenství podmiňuje Spasitel osvobození lidstva od dnešního zmatku, který v opačném případě může lidstvo vrhnout do ještě horší katastrofy než té, kterou jsme nedávno prožívali."

Tato slova napsal v roce 1947 P. Josef Andrasz, jezuita, zpovědník sestry Faustyny. P. Andrasz byl ten, kdo posloužil sestře Faustyně poslední zpovědí před její smrtí a přičinil se už v roce 1943 o zavedení pobožností k Božímu milosrdenství v jednom z klášterů sester Kongregace Matky Božího milosrdenství. Pro účel těchto pobožností a pro uvědomění, jak je pro všechny důležité šířit úctu k Božímu milosrdenství, vydal P. Andrasz v roce 1947 knížku, ve které pojednává o úctě k Božímu milosrdenství.

Je příznačné, jak jsou dnes - skoro po 70 letech - aktuální slova P. Andrasze. Opravdu vnímáme zmatek a jakousi únavu jak ve světě, kolem sebe, tak často i v sobě. Čas běží, 70 let není málo, ale z Boží perspektivy je vše stále otevřeno. Šance a pozvání obrátit se a změnit svůj život máme doslova „přede dveřmi". Navíc P. Andrasz napsal svou knížku jaksi „na začátku cesty", po které se musela vydat úcta k Božímu milosrdenství, aby docílila toho, co už dnes máme a čím se jí otevřely dveře do celé církve a světa. Myslím tím schválení zjevení sestry Faustyny, její blahořečení a svatořečení a ustanovení Svátku Božího milosrdenství pro celou církev papežem sv. Janem Pavlem II. v roce 2000.

Dnes vidíme, že tento oheň Božího milosrdenství, který také zapaloval P. Andrasz s přesvědčením, že jedině on dokáže vypálit zlo a zateplit svět uzdravující Boží láskou, se po celém světě šíří, a to nejen v rámci katolické církve. Obraz milosrdného Ježíše lze najít doslova všude, po celém světě, a to na místech, kde by to nikdo nečekal. Podobně Korunku se modlí miliony lidí po celém světě, tolik lidí také děkuje Pánu Ježíši za jeho utrpení v Hodině milosrdenství. Jsou to všechno velmi slibné, povzbuzující a často přehlížené skutečnosti - Bůh působí, oheň Božího milosrdenství hoří. Navíc se rozpaluje víc a více (což možná zrovna my, v Evropě, která po 70 letech vypadá už trochu jinak než v době P. Andrasze, nějak nevnímáme).

Jsme svědky určitého boje. Lidstvo se stále rozpačitě snaží najít pokoj a štěstí, ale je to všechno tak křehké, když je to bez Boha. Tím víc jsou dnes aktuální a do morku kostí pronikají slova Pána Ježíše, která řekl sestře Faustyně v roce 1934 ve Vilně, ve kterém vznikl první obraz Božího milosrdenství: „Lidstvo nenalezne pokoj, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství." (Den. 300) Po třech letech, v roce 1937, vyzývá Pán Ježíš Faustynu: „Řekni bolavému lidstvu, ať se přitulí k mému milosrdnému Srdci, a já je naplním pokojem." (Den. 1074) 

Nemůžu se ubránit: toto smutné Boží volání nebylo, bohužel, v tehdejším světě, který hledal a sledoval jiné cíle, vyslyšeno. Po druhé světové válce se mnozí v kontextu milionů obětí a koncentračních táborů ptali, kde byl Bůh, a to, co člověk rozpoutal, považovali za důkaz Božího nezájmu nebo Boží neexistence. Bůh ale ví, že nic dobrého nelze postavit na strachu a nenávisti, ale jedině na lásce. A láska všechno odpouští. Jenom člověk zbavený viny a hříchů, který všechno svěřil Bohu, byl obdarován a přijal

Boží milosrdenství, je schopen svědčit o lásce, pro kterou byl stvořen.

Proto nejdůležitější formou úcty k Božímu milosrdenství je právě Svátek Božího milosrdenství. Svátek je jádrem, centrem, ke kterému vedou ostatní formy úcty. Je to prostor a místo setkání s milosrdným Bohem. Každý je pozvaný k takovému individuálnímu setkání.

Ve zjeveních sestře Faustyně Pán Ježíš zdůrazňoval, že svátek je pro všechny hříšníky. Doslova vybízel k tomu, ať se nikdo nebojí k němu přiblížit, že ho pálí plameny milosrdenství, které touží vylít na duše, a že i kdyby hříchy člověka byly jako šarlat (srov. Den. 699), všechno Bůh odpustí. Všechno lze řešit. Neexistuje takový hřích, který by Bůh nebyl schopen nebo nechtěl odpustit, pokud člověk stane před Bohem, vyzná svůj hřích, lituje a otevře se pro Boží milosrdenství.

Asi každému se někdy stalo, že se díval na malé miminko. Vnímal čistotu jeho očí a obličeje, bezbrannost a zároveň přitahující sílu, křehkost a radostnou naději života. Možná také vzbudilo ve vás myšlenku na začátek vašeho života. Životní cesty ještě nebyly tak „prošlapané", člověk ještě v mnoha věcech nezestárnul a vnitřně v něm neodumřel duch boje. Všechno bylo úplně nové, čisté, tajemné a krásné. Takové myšlenky, v kontextu dějin života, který více nebo méně, ale nikdy není zbaven chyb, hříchů a toho, za co se stydíme, mohou vést k různým postojům, pocitům, emocím. Ve vztahu k naší minulosti (která přece ovlivňuje naši budoucnost nejen tím, co přinesla, ale také tím, co už dál nemusí nést) jsme ale často bezradní. Jsou situace, chyby, věci, které se bojíme, nechceme nebo nevíme, jak řešit. Říkáme: toto už je zapečetěno, s tímto už nelze nic udělat.

Svátek Božího milosrdenství není jedním z mnoha svátků, během kterých uctíváme pravdu víry, osobu Nejsvětější Trojice, Pannu Marii nebo svaté. Mnohé z těchto svátků také doprovází veliké milosti, ale milost Svátku Božího milosrdenství je výjimečná. Prof. Ignacy Różycki (věnoval se teologii úcty k Božímu milosrdenství a byl hlavním teologem v procesu blahořečení sv. Faustyny) se zabýval milostí, kterou lze získat právě v den Svátku Božího milosrdenství a přirovnává ji k milosti, kterou dostáváme pouze ve svátosti křtu. Tuto milost ve zjevení sestře Faustyně Pán Ježíš spojuje se svatým přijímáním toho dne (srov. Den. 699). Je to, jako bychom v den svátku byli znova pokřtěni.

V tomto kontextu lze říct, že svaté přijímání v den svátku je jako druhý křest. Začíná úplně nový život. Jsme jako to miminko, a vůbec nezáleží na tom, kolik je nám let. Zrcadlí se v nás Boží láska a Boží milosrdenství. Bůh se na nás dívá s láskou jako matka na své nemluvně. Znova se opakuje to, co se stalo u břehu Jordánu, když byl pokřtěn Ježíš: „...a Duch Svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn."" (Lk 3,22). Naše minulost už před Bohem neexistuje. Toto všechno se může odehrát o Svátku Božího milosrdenství. Musíme dávat pozor, abychom tuto šanci nepřehlédli. My se totiž tak často díváme na Boží lásku skrze náš hřích, kdežto Bůh se na náš hřích dívá skrze svou lásku. Tento zázrak Svátku Božího milosrdenství je také doprovázen dekretem Svatého otce Jana Pavla II. ze dne 29. 6. 2002, který navíc připojuje ke Svátku Božího milosrdenství plnomocné odpustky.

Zkusme se zamyslet, čeho budeme nejvíce litovat, až se jednou setkáme s Kristem. Že jsme zhřešili, nebo že jsme nepřijali Boží milosrdenství? Jak tedy získat milost Svátku Božího milosrdenství? Především je tato milost spojená s přijímáním, ke kterému je třeba přistoupit v den svátku. Kromě toho je třeba přistoupit ke svátosti smíření (v den svátku nebo před svátkem), snažit se zachovat postoj důvěry k Bohu a naplňovat přikázání lásky k bližnímu.

Nakonec bych se ještě rád vrátil k P. Andraszovi. Když P. Andrasz vysvětluje obraz milosrdného Ježíše, píše toto: „Co říct o bílém šatu, bez pláště - protože takto se milosrdný Ježíš zjevil Faustyně? Má to být symbol čistoty srdce, kterou lidstvo, nakažené bezbožnictvím a zašpiněné smilstvem, tak velice potřebuje? Ano, může znamenat i toto. Ale přichází i jiná myšlenka: hle, zdravotní sestry a lékaři, když jdou k nemocným, berou na sebe bílé oblečení na znamení, že jsou připraveni pomáhat a léčit. Tedy i bílý šat Ježíše může být symbolem Jeho veliké ochoty nemocné lidstvo léčit svým milosrdenstvím."
Pán Ježíš nejen že je ochoten pomoct, ale prožívá ve svém Srdci velikou radost, že může pomoct. Sestře Faustyně vyznává: „Přeji si, aby mé milosrdenství bylo ctěno, dávám lidstvu poslední prostředek záchrany - utéci se k mému milosrdenství, mé Srdce se z tohoto svátku raduje." (Den. 998) Bůh má radost - je to tedy veliká věc.