Aktuality

Bratři a sestry,

obohaceni velikonočním poselstvím a vším, co se odehrálo ve Slavkovicích na Svátek Božího milosrdenství, pokračujeme v našem zamyšlení nad Deníčkem sv. Faustyny.

Velikonoční poselství vlastně Kristus sám. Kdo přijímá velikonoční poselství o tom, že Kristus žije, ten by se měl zamyslet, kde vlastně Kristus teď je. Věříme, že náš Pán k nám neustále přichází, neustále se k nám touží připojit na naších cestách životem, a pokud mu to dovolíme, neustále se dokonává setkání, které nás skrze Boží Slovo vede ke společenství s Pánem u stolu při lámání chleba.

Jedním z nejkrásnějších a zároveň velmi konkrétních způsobů, jak k nám dnes přichází živý Ježíš, je tajemství Eucharistie. Máme velikou radost, že letos, o pouti na Svátek Božího milosrdenství, bylo uděleno ve Slavkovicích kolem 2 000 přijímání. Je to nejen důvod k radosti, ale také vzkaz pro nás všechny, že lidé přichází do Slavkovic, aby se zde setkali s živým Kristem. Tady hledají živého Krista. Je velmi důležité to pochopit. Jsou z různých častí republiky, v rozdílném věku, mají různé vzdělání a životní situaci. Spojuje je ale, že ke všem se náš Pán chce připojit, chce je vyslechnout, touží po tom, dotknout se jich svou láskou, svými ránami, přivinout ke svému Srdci. A mnozí lidé cítí, že by se tohle všechno mohlo stát právě tady, ve stínu nebo spíše možná ve světle Božího milosrdenství.

Při pokračování v četbě Deníčku sv. Faustyny můžeme najít následující slova: „Jednou jsem velice toužila přistoupit ke svatému přijímání, ale měla jsem jistou pochybnost a nepřistoupila jsem. Strašně jsem pro to trpěla. Zdálo se mi, že mi srdce pukne bolestí. Když jsem se dala do práce, plná hořkosti v srdci, stanul náhle u mě Ježíš a řekl mi: Má dcero, svaté přijímání vynechávej jedině tehdy, když dobře víš, žes těžce pochybila, kromě toho ať ti žádné pochybnosti nezabraňují, aby ses se mnou spojovala v mém tajemství lásky. Tvé malé chybičky se ztratí v mé lásce jako stéblo slámy hozené do sálajícího ohně. Věz, že mi působíš veliký smutek, když mě ve svatém přijímání opouštíš." (Den. 156)

Doba prvních přijímání, kterou teď prožíváme, je dobrou příležitostí vzpomenout si na naše první přijímání a zamyslet se nad naším vztahem ke Kristu z hlediska našeho vztahu ke svatému přijímání. Možná, že bude zajímavé podívat se z toho hlediska také na život sestry Faustyny. Jaký byl její vztah ke svatému přijímání, a co o svatém přijímání můžeme v jejím Deníčku najít.

O svatém přijímání sv. Faustyna píše velmi často. Bez nadsázky můžeme říct, že svaté přijímání je středem jejího duchovního života. Velebí Boha za jeho milosrdenství, které se projevuje ve svatém přijímání a děkuje za tento nezbytný pokrm, kterým je Kristus sám.

O vztahu sv. Faustyny ke svatému přijímání by bylo možné psát hodně a krásné věci, já bych se ale chtěl zmínit o těch, o kterých sv. Faustyna často píše ve svém Deníčku.

Na prvním místě je význam svatého přijímání. Sv. Faustyna vnímá vliv svatého přijímání pro duchovní život, ale také pro každodenní život. Říka: „Bojím se dne, kdy nemám svaté přijímání. Ten Chléb silných mi dává všechnu potřebnou sílu." (Den. 91) Na jiném místě to v Deníčku vyjadřuje takto: „Všechna má síla je v tobě, živý Chlebe. Byl by to těžký den, kdybych nebyla u svatého přijímání. On je mým štítem, bez tebe, Ježíši, neumím žít." (Den. 814) Na posledních stránkách Deníčku sv. Faustyna znovu opakuje: „Opravdu, bojím se dne, kdy bych nepřijala svaté přijímání. Má duše čerpá ze svatého přijímání zvláštní moc." (Den. 1826).

Asi nám chybí toto vědomí, které doprovázelo sv. Faustynu v jejím vztahu ke svatému přijímání, že svaté přijímání je nezbytné, že není odměnou za dobrý život, ale pomocí nezbytnou k dobrému životu. Nikdy si svaté přijímání nemůžeme jaksi zasloužit dobrým životem, vždy to bude dar Boží lásky a Božího milosrdenství, kterým je v Ježíši Kristu Bůh sám. Stojí za to popřemýšlet i nad tím, nakolik vnímám potřebu a nezbytnost přijímání pro můj život a nakolik si uvědomuji jeho vliv pro můj každodenní boj.

Ani pro sv. Faustynu, která se přece tak hluboce  ponořovala do života s Bohem, ne vždy bylo snadné toto vědomí nezbytnosti sv. přijímání zachovat. Občas se jí stalo, že nepřistoupila ke svatému přijímání, protože se necítila dost čistá, připravená, svatá, hodná. Kdo by přečetl její Deníček celý, může si ale všimnout, jak ji Bůh skrze zpovědníka a představené doprovázel a bděl, aby svaté přijímání nevynechávala. Faustyna o tom píše několikrát (srov. Den. 23, 105) a postupně se učí zacházet se situací, kdy ve chvíli přijímání vnímá svou slabost a hříšnost. U konce života napíše: „Stává se, že mě obklopuje tak živá Boží přítomnost a Pán mi dává poznat svou svatost a tehdy vidím nejjemnější prášek na své duši a přála bych si před každým svatým přijímáním svou duši očistit. Zeptala jsem se zpovědníka, odpověděl - že není třeba se před každým svatým přijímáním zpovídat. Ty drobnosti maže svaté přijímání a je to pokušení ve chvíli svatého přijímání myslet na zpověď." (Den. 1611) Samozřejmě pokud někdo spáchá těžký hřích, měl by pokaždé jít ke zpovědi. Lehké hříchy odpouští úkon kajícnosti, který je na začátku každé mše svaté. Jedná se ale o to, aby člověk udělal vše pro přijetí svatého přijímání. Aby byl skrze pravidelnou zpověď a modlitbu vždy připraven k přijetí přijímání.

Dalším, velmi důležitým prvkem duchovního života sv. Faustyny je díkůvzdání po svatém přijímání. Dost často si také v Deníčku můžeme všimnout, že během díkůvzdání po svatém přijímání měla sv. Faustyna vize. Myslím si, že tady bychom si mohli a měli také položit otázku, jak my prožíváme díkůvzdání po svatém přijímání?

Necelý rok před svou smrtí, 19. 11. 1937, sestra Faustyna zapsala ve svém Deníčku: „Dnes po svatém přijímání mi Ježíš řekl, jak velice touží přicházet do srdcí lidí. - Toužím se sjednocovat s dušemi lidí; je mým potěšením spojovat se s dušemi. Věz, má dcero, když přicházím ve svatém přijímání do srdce člověka, mám plnou náruč rozmanitých milostí a toužím je duši dát, ale duše si mě ani nevšimnou, nechávají mě samotného a zabývají se něčím jiným. Jak je mi smutno, že duše nepoznaly lásku. Jednají se mnou jako s čímsi mrtvým." (Den. 1385) Na jiném místě Deníčku sv. Faustyna zaznamenává podobná slova Pána Ježíše plná smutku: „Ach, jak mě bolí, že se duše se mnou tak málo spojují ve svatém přijímání. Čekám na duše, a ony jsou ke mně lhostejné. Tak něžně a upřímně je miluji, a ony mi nevěří. Chci je zahrnout milostmi - ony je nechtějí přijmout. Jednají se mnou jako s čímsi mrtvým, a přece mám Srdce plné lásky a milosrdenství." (Den. 1447)

Pro sv. Faustynu je přijímání zdrojem Božího milosrdenství. Vyjadřuje to slovy: „Toužím se přiblížit ke svatému přijímání jako k prameni milosrdenství a celá se ponořit do toho oceánu lásky." (Den. 1817)

I sv. Faustyna, i naše přijímání je velikým tajemstvím působení Božího milosrdenství a zázrakem lásky, která k nám ve svátém přijímání přichází a dává se nám. Toto nelze pochopit, lze to jenom přijmout s pokornou vděčností. Rozuměla tomu sv. Faustyna, když psala krásná slova, které ať uzavřou dnešní zamyšlení a probouzí v nás vděčnost Bohu za možnost svatého přijímání: „Můj milosrdný Pane, v mém srdci jsou tajemství, o kterých kromě tebe nikdo neví a vědět nebude. Přikryl jsi mě pláštěm svého milosrdenství a vždy jsi mi odpustil hříchy. Ani jednou jsi mi odpuštění neodmítl. Ježíši, je ještě jedno tajemství v mém životě - nejhlubší, ale i nejsrdečnější - tím jsi ty sám pod způsobou chleba, když přicházíš do mého srdce. Toto je celé tajemství mé svatosti. Zde se mé srdce spojené s tvým stávají jedno." (Den. 1489)