středový obrázek

Aktuality

Znát velikost daru - zamyšlení nad Deníčkem sv. Faustyny (10) - květen 2015

„Dnes jsem Pána Ježíše viděla ukřižovaného. Z rány jeho Srdce se sypaly drahocenné perly a brilianty. Viděla jsem, jak množství duší sbíralo tyto dary, ale byla tam duše, která je jeho Srdci nejblíže, a ta bohatě sbírala nejen pro sebe, ale také pro jiné, neboť znala velikost daru. Spasitel mi řekl. - Hle, poklady milostí, které na duše splývají, avšak ne všechny duše umějí z mé štědrosti čerpat." (Den. 1687)

Blížíme se ke konci velikonoční doby a jsme zrovna v tom jejím okamžiku, kdy vzpomínáme na Pánovo nanebevstoupení. Pán odchází do nebe a apoštolové se musí naučit, že od této chvíle bude s nimi sice navždy, ale bude přítomen jiným způsobem. Nebude mezi nimi viditelně, ale bude reálně a konkrétně působit v jejich životě a také skrze ně v životě ostatních skrze Ducha Svatého. 

Duch Svatý povede učedníky Ježíše Krista nejen v prvních dnech po té, co Pán odejde do nebe, ale bude doprovázet církev po všechny dny, dokud se Pán nevrátí. Jeho přítomnost je pro církev nezbytná: Duch Svatý nejen vede, ale dává život a posvěcuje, je zdrojem síly a lásky, je pramenem jednoty, apoštolské horlivosti a odvahy. Dveře Večeřadla, které apoštolové sami zavřeli se strachu před Židy, byli schopni potom otevřít právě silou a mocí Ducha Svatého, který když na ně sestoupil, naplnil je odvahou a radostí a dal jim schopnost vidět věci jinak.

Před námi je slavnost seslání Ducha Svatého. Uvědomujeme si, že abychom Ducha Svatého přijali, musíme se pro to otevřít, ale také - a to v první řadě, musíme Ducha Svatého očekávat. Abychom Ducha Svatého očekávali, musíme vědět, proč Ducha Svatého potřebujeme. Rád bych se v tomto kontextu zmínil o jedné události, která se odehrála v životě apoštolů. V úterý šestého velikonočního týdne se četlo Evangelium podle sv. Jana, které nám přináší slova Pána Ježíše apoštolům: „Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: Kam jdeš? Ale že jsem k vám tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce." (J 16, 5-6) Apoštolové jsou smutní z toho, že Pán Ježíš odchází.

Tak jako je předtím strach uzavřel ve Večeřadle, tak teď jim smutek uzavřel pohled na věc: neptají se, proč Pán odchází a kam odchází, ale zůstávají uzavření ve svých citech a emocích. Z lidského hlediska je tato jejich reakce pro nás pochopitelná: není to přece tak dávno, co byl Pán Ježíš zabit a oni přišli o svého Mistra. Potom od chvíle, kdy se jim zjevil a ukázal své rány, prošli určitou cestou, o které se v Evangeliu podle sv. Lukáše (srov. Lk 24,41) říká, že „pro samou radost nemohli uvěřit". Tato radost tehdy u nich vystřídala smutek ze smrti Pána Ježíše. A teď, po několika týdnech, se jejich Pán chystá znovu odejít. Není to důvod k smutku? A možná že nejenom k smutku, ale také k únavě, k rezignaci a k nejistotě? Co teď bude?

Postoj apoštolů jsme schopni pochopit nejen z tohoto pohledu, ale můžeme se s ním ztotožnit také proto, že sami se často uzavíráme do smutku v situaci, kdy vnímáme, že Pán a to „Boží" nějak „odchází". Tehdy v sobě často nemáme odvahu zeptat se: „Pane, kam jdeš a proč odcházíš?"

Je dobře si uvědomit, jak velikonoční poselství ovlivňovalo život učedníků. Setkání se zmrtvýchvstalým Pánem Ježíšem a následně přijetí Ducha Svatého je převedlo od strachu k odvaze a potom také od smutku k radosti.

To právě Duch Svatý nás učí duchovnímu pohledu na život a na všechno, co se v našem duchovním životě odehrává. Neustále nám pomáhá, abychom se neuzavřeli do sebe a svých představ, ale byli otevření pro to, co Bůh chce s námi, pro nás a skrze nás udělat.

V době očekávání Ducha Svatého pokračujeme v zamyšlení nad Deníčkem sv. Faustyny, ze kterého jsem použil krátký úryvek v úvodu dnešního zamyšlení. Zdá se mi totiž důležité, abychom si uvědomili, že to, kolik můžeme získat Božích darů a Božích milostí, záleží ve velké míře na tom, nakolik známe velikost daru. Myslím teď nejen dary Ducha Svatého, ale také dar jubilejního Roku milosrdenství, který začne v prosinci tohoto roku.

Myslím si, že už teď bychom měli prosit Ducha Svatého, aby nám všem otevřel oči, abychom nepřehlédli dary, které nám náš milosrdný Otec během tohoto Roku milosrdenství připravil.

Jedním z důležitých symbolů svatého Roku milosrdenství budou dveře. Dveře mohou být zavřené nebo otevřené. Dveřmi může někdo projít ven, ale také jimi může někdo přijít dovnitř. V kontextu Roku milosrdenství jsou dveře krásným symbolem a znamením komunikace a propojení Božího milosrdenství se světem, s hříšníkem, s námi. O Roku milosrdenství se asi bude ještě hodně mluvit a psát, ale myslím si, že by bylo dobré zachovat v sobě tento obraz Ježíšova srdce, o kterém píše sv. Faustyna, že se z něj „sypaly drahocenné perly a brilianty".

Tyto drahocenné dary a zároveň plody Ježíšova umučení, které jsou konkrétním projevem neustávajícího milosrdenství našeho Otce, můžeme získat nejen pro sebe, ale také pro ostatní. Zdůrazňuje nám to text v logu Roku milosrdenství, který zní: „Milosrdní jako Otec." Papež František v bule Misericordiae Vultus, kterou vyhlašuje Rok milosrdenství, také připomíná: „Ježíš prohlašuje, že milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem k pochopení, kdo jsou jeho pravé děti. Jsme zkrátka povoláni žít milosrdenství, protože nejprve bylo prokázáno nám." 

Zkusme se na Rok milosrdenství podívat i tak, že se otevírá veliká šance nejen pro mě, ale také pro ty, kterým se Božího milosrdenství může dostat skrze mě. „Znát velikost daru" - toto vědomí vede k uznání potřeby stát se svědkem milosrdenství skrze přijetí a předávání Božího milosrdenství.

Během exercicií v roce 1937, které prožívala sv. Faustyna krátce po ukončení jubilejního Roku vykoupení, napsala ve svém Deníčku modlitbu, na začátku které vyznává: „Toužím se celá proměnit v tvé milosrdenství a být tvým živým odleskem, Pane, kéž ta největší Boží vlastnost, čili jeho nekonečné milosrdenství, pronikne skrze mé srdce a mou duši na bližní." (srov. Den. 163) A následně konkrétně prosí, aby byly milosrdné její oči, sluch, jazyk, ruce, nohy, srdce. Svou modlitbu končí slovy: „Sám mi nařizuješ, abych se cvičila ve třech stupních milosrdenství: první: skutek milosrdenství - jakéhokoli druhu; druhý: milosrdné slovo - nebudu-li moci pomáhat skutkem, tak slovem; třetí je modlitba. Nebudu-li moci prokázat milosrdenství skutkem nebo slovem, modlitbou mohu vždycky." (Den. 163)   

V touze zprostředkovávat milosrdenství je sv. Faustyna sjednocená s Pánem Ježíšem, který jí ukazuje konkrétní způsoby prokazování Božího milosrdenství lidem. Pán Ježíš říká: „Vzývej mé milosrdenství pro hříšníky, toužím po jejich spáse. Když se tuto modlitbu se zkroušeným srdcem a vírou pomodlíš za některého hříšníka, dám mu milost obrácení. Je to tato modlitbička: Ó Krvi a Vodo, která jsi vytryskla ze srdce Ježíšova jako zdroj milosrdenství pro nás - důvěřuji Ti." (Den. 186)

Touto modlitbou, kterou asi všichni známe, ukončím dnešní zamyšlení. Zkusme se ji modlit nejen během Roku milosrdenství, a svěřovat tímto způsobem Božímu milosrdenství ty naše bratry a sestry, které Boží milosrdenství nejvíce potřebují.

Ať nás k tomu vede Duch Svatý.

P. Wojciech Zubkowicz SAC

logo pěší pouť logo kniha milosrdenství

Aktuální číslo Apoštola

obálka časopisu

po najetí
©2009 pallotini.cz