Aktuality

Bratři a sestry,

letní měsíce nás víc vedou k setkání s přírodou. Nemusíme vůbec jezdit daleko, třeba někam do cizích zemí. Příroda kolem nás je schopna k nám promluvit i v tom prostředí, ve kterém se každodenně pohybujeme. Dokonce i naše zahrada může být pro nás „cizí" a „exotickou" zemí, do které stojí za to se vydat a otevřít se pro její příběh.

Co nám řekne? O čem nám bude vyprávět? Dokáže nás vůbec oslovit? Překoná její tichý hlas přehlušující zvuky a obrazy světa, ve kterém žijeme a do kterého se ponořujeme?

V konfrontaci s mediální atraktivitou mnoha zpráv se příběh přírody nezdá příliš zajímavý. Může být příběh stromu zajímavější než seriál v televizi? Dokáže nás příběh brouka na zahradě zaujmout víc než video z druhého konce světa? Příroda je mediální amatér. Nebo možná lépe řečeno: mediální analfabet. Přitom je ale vtipné, že příroda má to, co se mediální svět snaží co nejlépe zprostředkovat: opravdový, reálný život s jeho emocemi a veškerým děním, život probíhající tady a teď.  

Ani ty nejlepší filmové a televizní scénáře nejsou schopné zahrnout ve svém dění nespočetné množství příběhů, které se odehrávají v jediné minutě na naší zahradě. Bohatství, různorodost, krása a moudrost těchto příběhů jsou pro člověka jako něžné ťukání prstem do ruky se slovy: „Hele, podívej se, sleduj, neříká ti to něco?"

Co by nám tedy mohla příroda říct? Svatý otec František vydal v posledních dnech svou encykliku „Laudato si" věnovanou přírodě a ekologii. V této encyklice, v bodu č. 86, Svatý otec píše: „Celek veškerenstva a jeho rozmanité vztahy lépe ukazují nevyčerpatelné bohatství Boha. Svatý Tomáš Akvinský moudře zdůraznil, že mnohost a různost pocházejí „z úmyslu prvního hybatele", který chtěl, aby „to, co každé věci chybí k tomu, aby mohla reprezentovat božskou dobrotu, doplňovaly ostatní věci," protože jeho dobrota „nemůže být náležitě reprezentována jediným tvorem". Proto potřebujeme chápat rozmanitost věcí v množství jejich vztahů. Důležitost a smysl jakéhokoli tvora lze tedy chápat lépe, pokud je nazírán v celkovém plánu Božím. To učí Katechismus: „Vzájemná závislost tvorů je Boží záměr. Slunce a měsíc, cedr i malý květ, orel i vrabec: pohled na jejich nesčetné rozmanitosti a nerovnosti nám říká, že žádný tvor si sám nestačí, že tvorové existují jen ve vzájemné závislosti, aby se navzájem doplňovali a sloužili jeden druhému."

Jsou to krásná slova, zvlášť pro nás, ctitele Božího milosrdenství, kteří si zvlášť silně uvědomujeme potřebu propojení tvora se Stvořitelem poutem lásky a důvěry. Sv. Faustyna vyzývá celé tvorstvo, ať zpívá s úžasem píseň milosrdenství. Tuto píseň jsme schopni zpívat jen s důvěrou, v postoji odevzdání se Bohu. K tomu také sv. Faustynu vybízí Pán Ježíš, když jí říká: „Toužím po důvěře svých tvorů, povzbuzuj duše k velké důvěře v mé bezedné milosrdenství." (Den. 1059)

Sv. Faustyna ve svém Deníčku mnohokrát používá slova „tvor", „tvorstvo". Ne vždy tím míní stvořený svět a přírodu, často tímto pojmem popisuje také člověka. Lidé jsou tvorové, kteří jako celá příroda mohou vypovídat o velikosti a kráse Boha, ale mohou být také překážkou na cestě sjednocení s Bohem. Děje se tak, pokud člověk na místo Stvořitele umístí věci nebo tvory jím stvořené a začne po nich toužit víc než po jejich Stvořiteli. To je ten okamžik, kdy člověk začíná sledovat menší dobro, je to jakoby „duchovní uklouznutí" z cesty pro člověka zamýšlené.

Svatý otec František ve své encyklice vyznává, že jejím cílem je probudit v člověku jakési „souznění" s přírodou a světem, který Bůh stvořil, připomenout, že člověk je součástí tvorstva. Není to ovšem cíl první a jediný. Není cílem encykliky věnovat se jenom ekologii - v situaci, kdy je ve světě a v církvi tolik různých problémů. Jejím cílem je obnova vztahu člověka s Bohem a tato obnova se může dokonat také skrze „evangelium tvorstva", které promlouvá k člověku a svědčí o Boží lásce, moudrosti, kráse a milosrdenství.

Sv. Faustyna nám v roce 1936 ve svém Deníčku připomíná, že jenom Bůh je zdrojem štěstí pro celé tvorstvo: „Dnes jsem duchem byla v nebi a hleděla na tu nesmírnou krásu a štěstí, které nás po smrti čekají. Viděla jsem, jak všechno stvoření neustále vzdává čest a chválu Bohu; viděla jsem, jak veliké je v Bohu štěstí, které se rozlévá na všechny tvory, činíc je šťastnými, a všechna chvála a čest z obšťastnění se vracejí do Zdroje a vcházejí do hlubin Boha, kontemplují vnitřní život Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého, jehož nikdy neobsáhnou ani neproniknou. Ten zdroj štěstí je ve své podstatě neměnný, ale vždy nový, tryskající obšťastnění pro všechno tvorstvo." (Den. 777)

Když potom v říjnu roku 1937 byla sv. Faustyna na exerciciích, poznamenala: „Vím, k čemu jsem stvořena, všichni tvorové dohromady mi nenahradí Stvořitele, vím, že mým konečným cílem je Bůh." (Den. 1329)

Tato jednoduchá slova stručně a krásně vyjadřují podstatu vztahu člověka k celému tvorstvu: tvorstvo je cestou ke Stvořiteli, Stvořitele ale nenahradí. Tato slova jsou pro nás zároveň podnětem ke zpytování svědomí, protože často máme problém zaujmout zdravý postoj ke stvořeným věcem, k přírodě, ke tvorům.
S Bohem, Stvořitelem, se můžeme setkat už teď. Bůh, který stvořil svět svým slovem, se z lásky ke svým tvorům narodil z Panny Marie. Slovo se stalo tělem a zůstává mezi námi ve svátosti eucharistie. Bude dobré si uvědomit, že ekologie našeho duchovního prostředí je možná jen s pomocí toho, který nás neustále udržuje při životě a očišťuje svým milosrdenstvím.

Nakonec dovolte, abych vám předal několik slov modlitby sv. Faustyny, která krásně doplňuje dnešní zamyšlení: „Velebím Tě, Stvořiteli a Pane, skrytý v Nejsvětější svátosti. Velebím Tě za všechna Tvá díla, v nichž nacházím tolik moudrosti, dobroty a milosrdenství. Pane, rozesel jsi tolik krásy po zemi a ona nám vypráví o Tvé kráse, přestože je pouze Tvým slabým odleskem, Kráso nevýstižná. Ačkoli ses schoval a ukryl a ukryl jsi svou krásu, můj zrak osvícený vírou tě vidí a má duše poznává svého Stvořitele, své nejvyšší dobro, a mé srdce je zcela uchváceno modlitbou chvály. Tvé milosrdenství působí, že mezi námi mizí propast dělící Stvořitele od stvoření. V tobě nacházím všechno, po čem mé srdce může zatoužit." (Den. 1692)
Svatý otec František ve své encyklice „Laudato si" (87) píše: „Uvědoměním si odlesku Boha ve všem, co existuje, zakouší srdce touhu klanět se Pánu za všechno tvorstvo a spolu s ním, jak to ukazuje nádherný chvalozpěv svatého Františka z Assisi: „Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil..."
Zkusme využít letní dny, najít chvíli času, vydat se do přírody a v tomto prostředí poděkovat Bohu za jeho nevýslovné milosrdenství ke všem tvorům.