středový obrázek

Aktuality

Když jsi mě neviděla ani necítila moji přítomnost, byl jsem s tebou hlouběji sjednocen - zamyšlení nad Deníčkem sv. Faustyny (13) - srpen 2015

Vidět a cítit Boha. U toho bych se rád zastavil a tomu věnoval dnešní zamyšlení, protože je to častý problém našeho duchovního života.

Jsme totiž tak trochu „nakažení" potřebou vychutnávat život, ochutnávat jídla a nápoje, prožívat pozitivní a příjemné pocity a emoce a dělat vše pro to, abychom mohli plout životem po hladině blaha, aniž bychom museli prožívat něco, co je náročné, nepříjemné a bolestné. Logika takového způsobu života vyrůstá z logiky současného světa. Svět k tomu zároveň nabízí - jak se zdá - veškeré potřebné prostředky a vymoženosti a prostřednictvím reklam slíbí, že díky nim budeme šťastní. 

Sice je vidět, zvlášť v evropských zemích, že přes vysokou úroveň života často stoupá únava a deprese, ale vypracovávají se různorodé terapie, techniky a teorie, které mají pomoci najít v životě rovnováhu a zdraví a otevřít ho pro štěstí, zbavit depresí, pocitu únavy, strachu, nejistoty a toho všeho, co kazí nebo znemožňuje radost ze života. Tyto snahy jsou často účinné a dobré. Jenomže stále se pohybujeme ve stejném systému, který má zajistit štěstí, ale přitom často vytváří pocit prázdnoty.

„Naprogramování" k prožívání toho, co je dobré, krásné a příjemné, není samo o sobě špatné. Souvisí přece s Boží vůlí stvořit člověka z lásky a pro štěstí. Nicméně intenzita, míra očekávání a postoj, že by vše mělo být příjemné teď, hned a pořád, se už stává problémem.

Podobný způsob očekávání se často přenáší na úroveň duchovního života. Jakým způsobem totiž žijeme náš život „fyzický" a „světský", podobným způsobem bychom také rádi prožívali život duchovní. Chceme cítit a prožívat duchovní zážitky podobně jako zážitky příjemné a sytící naše tělo, které můžeme najít ve světě. Rád bych se po modlitbě cítil duchovně tak občerstven, jako kdybych si v žáru slunce dal orosenou sklenku piva nebo koly. Vždyť v tom mém životě je také někdy dost velké sucho a vedro od vztahů, problémů atd. A když přistoupím k přijímání nebo se vyzpovídám, rád bych pocítil dotek a objetí, jako když jsem třeba v náručí někoho, kdo mě miluje a koho i já miluji. A ono to tak není. Nebo není to tak vždy. Duchovní život má svá pravidla, své vlastní cíle, prostředky, svou rychlost a cesty. Současný člověk se může cítit zmaten: není dost toho, že jej duchovní věci nenaplňují nebo přestaly naplňovat, že necítí Boží přítomnost, ještě se dokonce zdá, že jeho vnitřní klid a pohoda jsou jakoby „rozbořené". Může to vést ke znechucení a k otázce nad smyslem duchovních praktik vůbec. Mnozí lidé se na cestě zastaví, protože „ono by to mělo fungovat, a nefunguje". Přitom ale opak je pravdou. Vše má svůj důvod. A právě proto, že „ono to funguje", začíná v nás často tento duchovní náboj pracovat a burcovat a oprošťovat nás od všeho, co nevede přímo k Bohu, co není schopné nám zajistit to největší štěstí, radost a pokoj.

V Deníčku se sestra Faustyna mnohokrát zmiňuje o Boží přítomnosti (např.: Den. 96, 137, 235, 318, 411, 709, 861, 1109, 1710). Někdy přímo, někdy nepřímo (jako by to pro ni byla samozřejmost) mluví o tom, že byla naplněná Boží přítomností, Boží radostí, Božím pokojem a že někdy tento stav trval i několik dní.

Přitom ale můžeme v Deníčku najít také její slova, kde popisuje i jiné stavy svéhoduchovního života: Bůh zmizel, jako by nebyl, cítí duchovní prázdnotu, necítí Boží přítomnost (srov. Den. 655, 1181).

Rád bych ale tady uvedl jeden úryvek z Deníčku, který jaksi odhaluje, jak vše v takových situacích vypadá z Božího pohledu. V roce 1937 Faustyna napsala: „Po svatém přijímání jsem uviděla Pána Ježíše ve velikém majestátě a Ježíš mi řekl: Má dcero, v těch týdnech, kdy jsi mě neviděla ani necítila moji přítomnost, jsem byl s tebou hlouběji sjednocen než ve chvílích nadšení. A pronikla ke mně věrnost a vůně tvé modlitby." (Den. 1246)

Pamatuji si kázání pátera Pawlukiewicze, který upozorňoval na vztah Pána Ježíše se sv. Janem Křtitelem. Jana Křtitele bychom mohli nazvat nejvěrnějším „vojákem" Pána Ježíše. Neustále mu připravoval cestu, neustále byl v pozadí a plnil své poslání. Setkali se při křtu v Jordánu, jinak ještě před narozením, když Panna Maria navštívila sv. Alžbětu. Nikde ale v Evangeliu není zmínka o tom, že by se často setkávali, že by Ježíš ukázal na sv. Jana, veřejně ho chválil. Řekl o něm, že je to největší z těch, co se narodili ze ženy, ale v Evangeliu chybí zmínky o tom, že by se jejich vztah nějak navenek projevoval. Naopak, zdálo se, jako by žili vedle sebe, jako by si Pán Ježíš Jana Křtitele příliš nevšímal. Ale potom, když Jan Křtitel zemřel mučednickou smrtí a Pán Ježíš o tom dostal zprávu, řekl, že chce být sám. Mezi nimi byl hluboký vztah. Páter Pawlukiewicz pokračoval potom příkladem, kterým vysvětloval, proč se nám někdy zdá, že náš duchovní život je takový „tvrdý", že málo cítíme Pána Boha, a přitom bychom tuto jeho blízkost pocítit chtěli: „Chlapec s dívkou vystupovali společně na jednu horu. Chlapec visel na lanu první, pod ním dívka. Když tak viseli a zároveň pokračovali v cestě nahoru, chlapec oslovil dívku: „Tak co?" Dívka mu odpověděla: „Tak ráda bych tě objala." Chlapec odpověděl: „Až vylezeme na vrchol, budeme se objímat."

Nesmíme zapomenout, že duchovní život je cesta. Zdá se to tak jednoduché, a přitom tak často na to zapomínáme. Máme tendenci se v našem duchovním životě zabydlet, „postavit si stan", zvlášť tam, kde je nám dobře. Bůh nás neustále vede na vrchol, k tomu štěstí, pro které jsme byli stvořeni. To učí pokoře: vše znovu a znovu opouštět a zase pokračovat, jít dál, vrhnout se do další etapy, i když tušíme, že přijdeme o to, co teď máme, že tento další krok v nás něco rozvíří, že nás zneklidní. Že je pro nás zase novou výzvou.

Boží přítomnost je spojena s naší pokorou. Sestra Faustyna ve svém Deníčku píše: „Čím více jsem se pokořovala, tím více mě prostupovala Boží přítomnost." (Den. 1605) Je potřeba poznamenat, že když Faustyna píše o Boží přítomnosti, mnohokrát také zdůrazňuje, že neustále - i když necítí a nevidí Pána Boha - se její život odehrává před Božíma očima.

Někdy se může stát, že se v našem duchovním životě objeví větší krize, pocit osamocení, pochybnosti. Noc ducha a tma. Mnozí lidé byli překvapeni, když se po smrti Matky Terezie z Kalkaty ukázalo, že mnoho let necítila Boží přítomnost a její duchovní život byl ponořen do tmy. Ona sama napsala svému zpovědníkovi: „Drahý otče, poprvé od 11 let jsem začala tuto tmu milovat, protože teď věřím tomu, že je součástí - velmi, velmi nepatrnou součástí - tmy a bolesti Ježíše, které snášel na zemi. Dnes jsem opravdu pocítila hlubokou radost, že Ježíš nemůže už prožívat agonii, ale chce ji prožívat skrze mě."

Slova Matky Terezie z Kalkaty jsou svědectvím velké víry a důvěry Bohu. Kéž nás víra a důvěra doprovází také na cestách našeho duchovního života zvlášť v těch okamžicích, které jsou náročné, ale o to víc duchovně plodné a požehnané.

Všichni bychom měli přece pamatovat na to, že smysl cesty spočívá v cíli, ke kterému vede, nikoliv v prožitcích a pocitech, které během cesty prožíváme.P

P. Wojciech Zubkowicz SAC

logo pěší pouť logo kniha milosrdenství

Aktuální číslo Apoštola

obálka časopisu

po najetí
©2009 pallotini.cz