Aktuality

Rok milosrdenství, který se k nám blíží, určitě přinese hodně zajímavých pastoračních projektů, budeme osloveni bohatou nabídkou, jak Rok milosrdenství prožívat tak, aby to co nejvíce prospělo našemu duchovnímu životu. Hlavním cílem Roku milosrdenství ale je, abychom se nechali políbit milosrdným Otcem a zakusili Boží milosrdenství. Cesta k tomuto setkání vždy vede skrze uznání pravdy o sobě, své ubohosti, bídy a hříchu.

Ke konci šestého a zároveň posledního sešitu zápisů sestry Faustyny, kterým končí také její Deníček, věnuje sv. Faustyna několik posledních vět jevu, který asi také známe ze svého duchovního života.  Jedná se o okamžik, kdy si člověk uvědomuje svou slabost a hříšnost před Bohem, který je svatý.  

Faustyna píše: „Jistého dne při mši svaté mi Pán dal hlouběji poznat svou svatost a majestát a současně jsem poznala svou ubohost." (Den. 1800) Na základě zkušeností ze svého duchovního života můžeme asi říct, že je to smutný a někdo velmi bolestný pocit, kdy vnímáme rozdíl mezi svou hříšností a Bohem, který je dokonalou láskou, dobrem a krásou. Sv. Faustyna ale překvapivě u toho vyznává: „Radovala jsem se z toho poznání a má duše se celá utápěla v jeho milosrdenství; cítím se nesmírně šťastná."

Zajímavé je toto vyznání sv. Faustyny. Vědomí vlastní slabosti a hříšnosti v ní probouzí radost a štěstí! Jak je to možné? Odpověď asi najdeme v jejích slovech, že se celá „utápěla v jeho milosrdenství". Boží milosrdenství se stává prostorem setkání hříšníka s Láskou. Je to prostor, který není prostorem odsouzení, ale naplňuje radostí z odpuštění.

Lidské prožívání viny a hříchu připomíná totiž někdy člověka, který na chodbě v budově soudu očekává vstup do soudní síně. Ano, stále je to spíše setkání se spravedlností než s milosrdenstvím. Boží milosrdenství nám nabízí jiný pohled: že můžeme vstoupit do místnosti, ve které nás očekává lékař. Ten nás ošetří, zbaví bolestí a uzdraví. Mění to také náš pohled na hřích a zlo - není to jenom přestupek, vina, škoda, za které musíme zaplatit a přijmout třeba trest. Vede nás to k dospívání v chápání, že zlo a hřích poškozuje a ničí nás a skrze nás potom také působí ve světě.

Bude dobře připomenout si u toho také to, co napsal Tomáš Merton (1915 - 1968), trapistický mnich a teolog. Říká, že Boží milosrdenství není jenom odpouštění hříchů (a do této úrovně často - možná nevědomě - Boží milosrdenství zužujeme), ale je to také život. Je to zjevení skryté pravdy a spasitelné lásky Boha k člověku. Je to zjevení Boha jako lásky. Merton zdůrazňuje, že pokaždé, když obdržíme milosrdenství a zároveň je prokazujeme, účastníme se díla nového stvoření a vykoupení. Podle Mertona máme tímto podíl na eschatologickém naplnění díla Kristova a na budování Božího království. Dílem Božího milosrdenství není tak „jenom" odpuštění hříchů, ale nové stvoření, nový svět, nové tvorstvo. Milosrdenství se neprojevuje „jenom" tím, že zbavuje hříchů a vysvobozuje od zla, ale stává se silou, která tvoří nové a požehnané.

V tomto kontextu píše Tomáš Merton o klimatu milosrdenství. Klima evangelia je podle něj právě klimatem milosrdenství a života, odpuštění a tvoření. „Noříme se do tohoto klimatu a dýcháme jeho čistý vzduch skrze víru." - píše Merton.

Kdybychom chtěli krátce vyjádřit, proč přijímáme Boží milosrdenství, mohli bychom říct, že to děláme nejen proto, aby nás Bůh osvobodil od hříchu, ale proto, aby nás znova stvořil, aby nás proměnil v sebe a abychom tímto mohli spolutvořit nový svět a nové tvorstvo.

Tomáš Merton dále píše asi to, čemu dobře rozuměla sv. Faustyna, která přece zažila mnoho mystických chvil, které jí umožnily vnímat působení Boží lásky ve světě hříchu a zla: „Atmosféra milosrdenství, - píše Merton - která určuje klima nového stvoření, záleží na vizi toho, že od doby, kdy se Slovo stalo tělem, bydlelo mezi námi, zemřelo za nás na kříži, vstalo z mrtvých a zasedlo na trůnu ve slávě Boží v lidském těle, v našem lidství, všichni lidé jsou Bohu milí. Proto jediné, co člověk potřebuje, aby byl milý Bohu a stal se předmětem jeho milosrdenství, je to, aby byl člověkem a hříšníkem („nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky - Mt 9,13; Řím 5,8). My nemáme žádné právo klást větší nároky než Bůh. Tedy kdo je milý Jemu, je milý také nám a je to zároveň kritérium naší víry a naší poslušnosti víře (J 15, 12.17.; 13, 34-35), našeho stávání se v určité míře schopnými být milosrdní vůči bližním, jako je Bůh milosrdný vůči nám. Nedokážeme nikdy pochopit tajemství milosrdenství, dokud se budeme usilovně snažit určit, kdo je dlužník, a kdo věřitel. Atmosféra milosrdenství se stává tvůrčí a životodárná ve chvíli, kdy lidé pochopí, že všichni jsou dlužníci a že tento svůj dluh nejsou schopni zaplatit."

Rozjímání Mertona nám může připomenout velikonoční chvalozpěv Exultet, který zaznívá na Bílou sobotu a ve kterém slyšíme:

„Nic by nám neprospělo, že jsme se narodili, 

kdybychom nebyli vykoupeni. 

Ó, jak obdivuhodně se sklání k nám tvá otcovská dobrota! 

Jak nedocenitelný to projev tvé lásky: 

Syna jsi vydal, abys vykoupil služebníka! 
Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův, který Kristus zahladil svou smrtí. 
Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!"

V tomto poetickém vyjádření existuje pojem „felix culpa" (šťastná vina). Tato vina je důvodem, proč přišel Vykupitel a obšťastňující setkání s tímto Vykupitelem se dokonává právě v prostoru milosrdenství. Je to zkušenost, kterou určitě prožívala sv. Faustyna a kterou my také prožíváme, když odcházíme třeba po rozhřešení ze zpovědnice.  

Zkušenost, o které se zmiňuje sv. Faustyna na posledních stránkách svého Deníčku, ale pokračuje. I do jejího života přichází to, co my také často zakoušíme: pokušení proti důvěře v Boží milosrdenství. Druhý den po tom, co sv. Faustyna napíše, jak velikou radost a štěstí prožívá, ve svém Deníčku zaznamenává: „Zřetelně cítím slova: Vidíš, Bůh je tak svatý, a ty jsi hříšná." (Den. 1802) Satan se snaží odvést Faustynu od přijímání a Faustyna ve všem vidí hřích a jak je hříšná a nehodná. Nevynechává ale přijímání, jde ke zpovědi tak, jak to měla naplánované, a potom napíše: „Poznala jsem, že mi satan chce narušit můj pokoj tím, že mi dává přemrštěné myšlenky."

Asi ani my nebudeme ušetřeni od tohoto pokušení, zvlášť v Roku milosrdenství. Tehdy pamatujme na zkušenost sv. Faustyny a na její slova, která napsala, když si jednou před přijímáním všimla, že nemá nic, co by mohla Bohu obětovat: „Nechť mě Tvá milost, která na mě splývá z tvého slitovného Srdce, posilní k boji a utrpení, abych Ti zůstala věrná, a třebaže jsem takovou ubohostí, nebojím se Tě, protože dobře znám Tvé milosrdenství." (Den. 1803)

K tomu ještě připojme vyznání Faustyny, které ať nás doprovází pokaždé, když budeme zakoušet chvíle pravdy o sobě a vnímat svou slabost a hříšnost: „Cítím, že mě jakási moc brání a ochraňuje proti střelám nepřítele. Střeží a brání mě, převelice dobře to cítím, jsem chráněna, jakoby stínem jeho křídel."  (Den. 1799)