Aktuality

Drazí přátelé,

dnes v Brně vrcholí oslavy Národního eucharistického kongresu. Heslo kongresu zní: „Smlouva nová a věčná". Už slovo kongres lze krásně spojit s eucharistií. „Congregare" znamená totiž shromažďovat, sdružovat. To chce také Bůh v eucharistii, která je symbolem sjednocení toho, co rozdělil hřích. Jako mnoho zrn je spojeno v jeden chléb, který přinášíme v darech a který potom Duch Svatý promění v Tělo Páně, podobně Bůh touží shromáždit nás všechny v jedno v Kristu. Proměnit nás a spojit v jedno Tělo oslavené a svaté.

Smlouva nová a věčná vyrůstá především z Božího milosrdenství. A proto je dobře, že se Národní eucharistický kongres uskutečnil před zahájením Roku milosrdenství. To nám pomáhá uvědomit si, že toto Boží milosrdenství, které k nám přichází, je velmi konkrétní. O tom také říká papež František: „Boží milosrdenství zkrátka není nějaká abstraktní idea, nýbrž konkrétní skutečnost, která zjevuje jeho lásku, podobně jako otec a matka jsou dojati svým dítětem až do hloubi svého nitra. Je opravdu na místě říci, že jde o „niternou" lásku. Pramení v nitru jako hluboké přirozené cítění tvořené něhou, soucitem, shovívavostí a odpuštěním." (Misericordiae Vultus, 6)

Toto „hluboké přirozené cítění, tvořené něhou, soucitem, shovívavostí a odpuštěním", o kterém mluví Svatý otec, nezůstalo nečinné a nezůstalo jenom vnitřní zkušeností Boha.

To nám, lidem, se často stává, že naším srdcem pohne něco nebo někdo. Nějaká událost v nás vyvolává soucit, pohled na plačící dítě nám dokáže třeba vtlačit slzy do očí. Prožíváme emoce, ale jakmile odezní, vše končí. Není „pokračování". Jako by bylo početí, ale chybí narození. Vnitřní nepřešlo ve vnější. Neprojevilo se konkrétním skutkem a jednáním. Jak se často říká: „vyšumí to".

U Boha tomu tak není. Toto Boží „hluboké, přirozené cítění" s Jeho dětmi, které žijí v otroctví hříchu, se zviditelnilo v Ježíši Kristu a stalo se konkrétním tělem a krví.  Díky tomu, že se Boží milosrdenství vtělilo v Ježíši Kristu do světa, Ježíš Kristus nás spasil svou krví a svým tělem a toto tajemství spásy se neustále uskutečňuje ve svátosti eucharistie v životě lidí.

Eucharistie je nevyčerpatelné tajemství a téma. Kongres, který dnes v Brně končí, přinese určitě mnoho podnětů a nových impulsů obohacujících naši víru a náš vztah k eucharistii. Já bych dnes rád využil toto téma, abych se krátce zastavil u toho, co je podstatné jak pro eucharistii, tak pro blížící se Rok milosrdenství. Rád bych se krátce zamyslel nad Boží vůlí.

Eucharistie vyrůstá nejen z Božího milosrdenství, ale také z Boží vůle. Bůh je milosrdný a chce. Toto je podstatné: Bůh je milosrdný a chce. Boží vůle je spojená s milosrdenstvím a konkretizuje se v Ježíši Kristu. Ve Svatém písmu nám sv. Jan o tom v evangeliu přináší slova Pána Ježíše, který říká: „Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den." (J 6,40).

Také Pán Ježíš několikrát zdůrazňuje, že nepřišel plnit svou vůli, ale vůli svého Otce, a že s plněním Otcovy vůle přímo souvisí život věčný (srov.: Mt 7,21; Mt 12,50). Jedním z nejdramatičtějších okamžiků, o kterých nám vypráví evangelium, je dialog Pána Ježíše s Otcem v Getsemanské zahradě před umučením. Právě tam zaznívá Ježíšovo úplné „ano" Bohu: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle." (Mt 26,42).

Možná někdo z vás řekne, že by se spíš mělo mluvit o Ježíšově modlitbě než dialogu. Bůh přece neodpovídá. Bůh mlčí. Já tomu ale schválně říkám dialog, abychom si uvědomili, že Bůh promlouvá také skrze mlčení. A nejen to - hned po tom, co Ježíš řekne Bohu, ať se děje jeho vůle, čteme: „Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly." (Mt 26,43). Bůh tedy promlouvá také skrze skutky: dává sílu a pomáhá svou vůli uskutečnit.

Eucharistie je smlouva nová a věčná: pramení z neustálého ztotožnění vůle Otce a Syna, z toho „ano", které vyrůstá z lásky a milosrdenství. Pokaždé, když se slouží mše svatá, a pokaždé, když se nám všem Pán Ježíš dává ve svátosti přijímání, uskutečňuje se vůle Otce.

Rok milosrdenství, který se blíží, je pro nás všechny připomenutím a povzbuzením. Připomíná, jaká je vůle Otce: aby všichni byli zachráněni. A povzbuzuje, abychom se nebáli vrátit do domu Otce. Zároveň nám ale připomíná, že nás Bůh chce doprovázet a vést. Svou vůlí nás Bůh nechce omezovat, naopak, jeho vůle je projevem lásky a milosrdenství. Je to to nejlepší pro nás, je konkretizovanou Boží touhou po tom, abychom byli šťastní.

Myslím si, že pro dobré prožití Roku milosrdenství je toto vědomí důležité: nejen se vrátit k Otci a zakusit jeho milosrdenství, ale také svěřit se Otci, nechat se Otcem vést, důvěřovat Otci a snažit se hledat a souznít s Otcovou vůlí.

Byl jsem překvapený, jak často se sestra Faustyna ve svém „Deníčku" zmiňuje o Boží vůli. Více než čtyřistakrát. Dnešní zamyšlení neumožňuje zastavit se u mnoha aspektů a témat, kterým se v souvislosti s Boží vůlí sv. Faustyna věnuje, rád bych vám ale předložil několik myšlenek, které - jak věřím - mohou být podnětné pro náš duchovní život, zvlášť v situacích, které jsou náročné a důležité.

Především je potřeba říct, že sv. Faustyna nechápe Boží vůli jenom ve vztahu k doprovázení a vedení. Ve svém „Deníčku" vyznává, že Boží vůle je základem a podstatou: je životem její duše, jejím pokrmem a cílem její existence (srov. Den. 6; Den. 136, 195).

Překážkou k poznání Boží vůle a jejímu uskutečňování je naše vůle. V roce 1935 během exercicií vyzývá Pán Ježíš sestru Faustynu k tomu, aby „zcela škrtla vlastní vůli". Tehdy se na ní zcela bude moci splnit vůle Boží (srov. Den. 372). Faustyna na nové stránce Deníčku napíše, přesně podle přání Pána Ježíše: „Ode dneška ve mně neexistuje vlastní vůle." A s datem 4. 2. 1935 škrtne tato slova. Můžeme to vidět i v českém vydání „Deníčku" na str. č. 193. Podaří se to Faustyně naplnit?

Sv. Faustyna se snaží ze všech sil plnit Boží vůli, i když ji to někdy stojí hodně. Musí bojovat se svou přirozeností, podstoupit fyzické a duchovní utrpení. Všechny tyto zkušenosti jí ale pomáhají duchovně zrát a dojít k přesvědčení, že nejde o náš výkon a úspěšnost, ale o ochotu, pokoru a otevřenost vůči Boží vůli. Vyjadřuje to na jednom místě ve svém „Deníčku" takto: „Ježíši, Ty neodměňuješ za zdar skutku, ale za upřímnou vůli, za vynaloženou námahu, proto jsem zcela klidná, i kdyby všechna má činnost a úsilí přišly vniveč. V mém svědomí bydlí Boží vůle." (Den. 952)

Teď bych se ještě nakonec vrátil k Roku milosrdenství. Když se začátkem října ve Slavkovicích konala pouť ke sv. Faustyně, přednesl jsem zamyšlení nad Rokem milosrdenství, které jsem pojmenoval: „Jaký rok to bude?"

Nejen my máme svou představu o tomto roku, má ji také Bůh. Jaká je ta naše představa? Možná, že se vyzpovídáme, smíříme se s Bohem, projdeme jubilejní bránou, získáme odpustky. Třeba si také něco víc o Božím milosrdenství přečteme a dozvíme. Toto vše je dobře. Dobré by ale také bylo položit si otázku: bude Rok milosrdenství pro mě také novým začátkem?

Jako inspiraci k zamyšlení vám na závěr přečtu několik řádků z buly „Misericordiae Vultus", kterou Svatý otec František vyhlásil Rok milosrdenství: „V Bibli se častokrát zmiňuje božská spravedlnost a Bůh jako soudce. Ta se obvykle chápe jako celistvé dodržování Zákona a jednání každého dobrého Izraelity jako odpovídající přikázáním, která dal Bůh. Tato vize nicméně nejednou vedla k upadnutí do legalismu, zastírala původní význam a zatemňovala hluboký smysl spravedlnosti. Pro překonání legalistické mentality je třeba zmínit, že v Písmu svatém je spravedlnost v podstatě chápána jako důvěrné sebeodevzdání Boží vůli. (MV 20)

Drazí přátelé,

přeji nám všem, ať nás Rok milosrdenství naučí takové spravedlnosti.