Aktuality

Drazí přátelé,

tento týden bylo možné najít ve středeční Modlitbě se čtením kázání sv. Augustina. Sv. Augustin se v tomto kázání zabývá radostí spravedlivého, který se bude radovat v Hospodinu a doufat v něho.

Sv. Augustin ve svém kázání pokládá otázku: „Jenže jak se můžeme radovat v Pánu, když je od nás daleko?" A hned odpovídá: „Ale on by přece neměl být daleko! Je-li daleko, je to tvá vina. Miluj, a přiblíží se ti, miluj, a učiní si v tobě příbytek. Pán je blízko. O nic nemějte starost. Chceš vědět, jak je ti blízko, když miluješ? Bůh je láska.

Můžeš se mě zeptat: »Ale co je podle tebe láska?« Láska je to, čím milujeme. A co milujeme? Nevýslovné dobro, štědře rozdávající dobro, dobro, které je Původcem všeho dobra. Ten, od něhož máš všechno, co tě těší, jistě potěší i tebe. Nemluvím tu o hříchu, neboť hřích je jediná věc, kterou nemáš od něho. Ale všechno ostatní, co máš, kromě hříchu, máš od něho."

Před námi je Svatý rok milosrdenství, který všichni určitě chceme prožít dobře. I v tomto roce bude před námi láska a hřích. Věnujme se svým problémům, minulosti a hříchům natolik, nakolik nám překáží v lásce k Bohu a k člověku. Především zkusme hledat milosrdného Otce, ne jeho majetek. Slova sv. Augustina ať nás povzbudí a připomenou nám, že všechno, kromě hříchu, máme od Otce a „Ten, od něhož máš všechno, co tě těší, jistě potěší i tebe."

Bylo by asi zajímavé, a vůbec nemusí být snadné, zamyslet se nad tím, co je hlavním cílem Svatého roku milosrdenství a co je mým cílem. Co já očekávám od toho času, který - jak se říká a je to pravda - je omilostněný. Duchovní amnestie? Vygumování toho, co bylo v mé minulosti? Takový ten „duchovní restart", při kterém se odinstaluje zbytečné a škodlivé a provede se tak celkové obnovení systému mého života? Budu „nový", spravedlivý, čistý - to by bylo přece krásné!

Možná, že se to podaří, a určitě by to bylo krásné. Svatý otec František ale zdůrazňuje, že bychom neměli během toho Svatého roku milosrdenství zapomenout na to, co je podstatné: setkat se s Otcem.

Setkat se s Otcem znamená víc, než přijmout odpuštění, ospravedlnění. Takové to „poklepání po zádech" se slovy: „Jo, jo, netrap se, na to, co bylo, už nebudeme vzpomínat." Setkat se s Otcem znamená setkat se s láskou. Nejde jenom o hřích, jde o lásku. Otevřít se pro lásku, přijmout lásku a nechat se „přeinstalovat" láskou tak, abychom potom žili a jednali na základě této lásky.

Láska v praxi, to je přece milosrdenství. Svatý rok milosrdenství má za cíl naučit nás stavět první kroky v této Boží lásce (jako malé dítě, které Otec drží za ruce a ono dělá tyto první kroky).

Jak odlišné je často naše vnímání spravedlnosti, lásky a milosrdenství, o tom krásně mluvil ve své přednášce během druhého kongresu o Božím milosrdenství v roce 2014 páter Adrian Galbas. On se tam zmiňoval o „míře milosrdenství".

Jelikož začátkem prosince vyjde Sborník z druhého kongresu, ve kterém bude tato přednáška, dovolím si tady udělat skrytou reklamu tomuto Sborníku a připomenu vám několik slov z této přednášky.

Páter Galbas říká: „Pokud si vezmeme na pomoc Bibli, najdeme tam několik způsobů vytváření mezilidských vztahů: V Bibli čteme, že Ábelova krev bude několikrát pomstěna - znamená to, že

když ti někdo udělá něco zlého, pak ty mu to můžeš vrátit sedmkrát. Toto je míra msty. Podle této míry jsou vedeny všechny války, ty rodinné i ty světové.

Stručně se jedná o toto: musím tě potrestat více, než ty jsi potrestal mě. V této situaci neexistuje žádné společenství s druhým člověkem.

Dále podle biblických textů můžeme mluvit i o jiné míře, a to když čteme: oko za oko, zub za zub. Toto už není 7krát více, jedná se tedy o to, že co jsi ty udělal mně, to ti vrátím. Toto už je nějaká míra spravedlnosti. Podle této míry fungují všechny věznice. Všichni známe symbol spravedlnosti, Themis se zavázanýma očima držící misku vah. Jde o to, aby váhy byly v rovnováze, spravedlnost nevidí člověka a nebere na něj ohled. Jde jen o spravedlnost, ne o člověka.

Další míru lze shrnout takto: budeš milovat Boha a bližního svého jako sebe sama. Toto je míra lásky. Kdybychom ve světě tuto míru zachovávali, hodně by se toho ve světe změnilo.

Ale Pán Ježíš řekl ještě něco jiného: jestliže milujete jen ty, kteří milují vás (o to totiž jde v přikázání lásky) - neděláte nic zvláštního. Protože to dělají všichni normální lidé.

Takže hledáme ještě další míru, a to takovou, která by upravovala celkové otevření se každému člověku. Takovou mírou je míra Božího milosrdenství.

Tato míra byla známá už ve Starém zákoně, ale v plnosti byla zjevena teprve Ježíšem. Ježíš o ní hovořil a ukazoval ji. A úplně ji zjevil, když byl na kříži a řekl: Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí. A podívejte se, jak v těch všech mírách roste, mění se způsob otevření se druhému člověku, způsob přijetí druhého člověka.

Když mluvíme o té první míře, míře msty, máme co do činění s uzavřením se vůči druhému člověku.

Další míra, míra spravedlnosti, nevidí člověka, vidí jen jeho skutky.

Míra lásky sice vidí druhého člověka, ale jen některého, jen toho, který je dobrý vůči mně, toho, který mě má rád.

Ale míra milosrdenství vidí každého člověka. Je otevřením se každému člověku. A už samotné slovo misericordia etymologicky znamená: dej srdce druhému, tomu, kdo je nuzný, ubohý, nešťastný, ale i malicherný, všivý, kdo je mizera - bez srdce. Vyjdi k tomu, kdo k tobě sám nevyjde. Otevři se tomu, kdo je vůči tobě uzavřený. Toto je milosrdenství.

Milosrdenství znamená, že Bůh nás vždy chce a chce vždy každého člověka. I když my Boha nechceme. Milosrdenství prakticky znamená, že i když uděláme něco zlého, tak Bůh nás tak nevnímá. Je to přece velký rozdíl, protože zlého je třeba potrestat, ale tomu slabému, kterým jsme pro Boha my, tomu je třeba pomoci."

Drazí přátelé,

v událostech, které se v současné době odehrávají ve světě, se snažíme nějak „najít", snažíme se nějakým způsobem zaujmout vůči nim určitý postoj, vytvořit si názor, sdělit své pocity, obavy a očekávání. Hledáme smysl.

Pokud se zamyslíme nad Božím jednáním, nad tím, jakým způsobem Bůh vychází vstříc lidem a že to dělá neustále, můžeme být šokováni tím, jak vysoko je nastavena Boží „laťka". Co všechno bychom měli říct a udělat v kontextu výzev a problémů naší doby, kdybychom chtěli jednat dle míry milosrdenství?

Během kongresů o Božím milosrdenství se opakovala slova o potřebě „civilizace milosrdenství", o nutnosti „přeprogramovat svět a člověka v duchu milosrdenství". Kdo to ale má udělat a kdo to dokáže udělat?

Jedině Bůh, ale člověk se tomu musí otevřít. A bude schopen otevřít se v okamžiku, kdy pochopí a uvěří tomu, že jeho způsob života může být jiný, může být lepší (a nemyslím tady nutně ekonomické nebo třeba zdravotní zlepšení). Někdy paradoxně k tomu může přivést stav, kdy člověku přestává „chutnat" dosavadní život, mohou k tomu vést i depresivní nálady a pocit bezmocnosti nad svým minulým a současným životem, může k tomu vést strach z budoucnosti.

Někdy nás právě to, že „jsme v koncích", může přivést k novému začátku.  

Kéž nás během Svatého roku milosrdenství doprovází obraz marnotratného syna, který se rozhoduje vrátit ke svému Otci. Doporučuji vám jako povinnou četbu k rozjímání během Svatého roku milosrdenství tento příběh z 15. kapitoly Evangelia podle sv. Lukáše. Zkuste se u toho zamyslet, co bylo důvodem, že se syn rozhodl vrátit ke svému Otci. A zamyslete se také potom nad způsobem, jakým Otec tohoto svého syna přijímá. Toto je plán a nabídka také pro nás.

Nakonec ještě povzbuzení od sestry Faustyny: „Vím, že Bůh duši neopouští nikdy, snad jedině tehdy, když duše sama nevěrností přetrhává svazek lásky. Avšak naprosto všechno, co je, je na Pánu závislé a je udržované jeho všemohoucností. Někteří žijí pod vládou lásky, jiní pod spravedlností, záleží na nás, pod jakou vládou chceme žít, vždyť pomoc dostatečné milosti není odmítnuta nikomu." (Den. 1315)