středový obrázek

Aktuality

K zamyšlení - leden 2016

Pamatuji si jeden příběh z polské armády, kdy mladí vojáci od parašutistů měli poprvé skočit z letadla. Přirozeně se na jejich tvářích promítala obava. Když už byli na letišti a čekali na nástup do letadla, přišel k nim vojenský kněz (byl to náš spolubratr, pallotin, otec Marek Strzelecki). 

Zvlášť jeden voják byl nervózní. Pořad kontroloval lanka padáku a ujišťoval se, zda je vše v pořádku. „Neboj, vše dopadne dobře" - povzbudil vojáka otec Marek. Voják mu řekl: „Vám se to lehce říká, když zůstáváte tady na zemi." Otec Marek mu odpověděl: „Tak já skočím s vámi." Vojáci tomu moc nevěřili, ale on si opravdu vzal padák, letěl s nimi a skočil.

Když se potom na zemi setkali, jeden z vojáků se s obdivem obrátil na kněze: „No, to jsem od vás nečekal. Takže máte svůj první seskok za sebou." Otec Marek se na něj podíval s úsměvem: „Kdepak, těch mých seskoků už bylo přes čtyři tisíce." Otec Marek byl podplukovník, jako kněz působil v Kosovu a Iráku společně s polskými vojáky. Poprvé skákal s padákem ještě jako mladý kluk; když maturoval, měl za sebou už přes 780 seskoků.

Zrovna tento rok, v únoru, to bude deset let, co otec Marek zemřel při autonehodě. Ne ve vzduchu, ale na zemi, i když nám se často zdá, že tady na zemi je to bezpečnější než tam nahoře ve vzduchu. 


Drazí přátelé,

asi málokdo z nás dokáže říct, kolikrát jsme už ve svátosti smíření s důvěrou skočili do objetí Otce a svěřili se Božímu milosrdenství.

Přesto se Svatý rok milosrdenství i pro nás stává nejen šancí, ale také výzvou. Je pozváním opravdu svěřit svůj život Bohu a přijmout Boží ospravedlnění. S tímto časem je ale také spojená mimořádná Boží milost, takový vánek naděje.

Určitě jste to už někdy zažili, ten pocit, když jste šli v teplém jarním dni a najednou vás ovanul něžný vánek. Ve Svatém roce milosrdenství jsme už možná také zažili (a možná ještě několikrát zažijeme) podobný pocit, když slyšíme Slovo Boží, kázání, rozhovory, svědectví a také si toho můžeme hodně přečíst o Božím milosrdenství. Toto vše se pro nás stává vánkem, který pozvedá křídla našeho srdce k důvěře.

Chtělo by se nám povznést se a vzlítnout nade vše, co řešíme a prožíváme. Možná to není jenom projev naší touhy oprostit se ode všeho, co nás unavuje, abychom zažili osvobozující pocit pokoje. Možná v tom zaznívá také naše touha po nebi. Nahoru, výš, směrem k nebi. Zajímavé je, že Svaté Písmo v knize Žalmů (srov. Ž 90, 10) mluví o tom, jak rychle naše dny pomíjí a my potom odlétáme.

Obraz stoupání a vznášení je také symbolicky v popisu očistce, který po sobě zanechal Dante Alighieri. Dante popisuje očistec jako určité místo, jako horu, kterou tvoří sedm kruhů či stupňovitých říms, jejichž obvod se k vrcholku stále zmenšuje. Duše se tam očišťují od sedmi hlavních hříchů, jejichž pořadí je: pýcha, závist, hněv, lenost, hrabivost, hltavost, chlípnost. Je to místo, které někam směřuje. Směřující od země, kde budoucí vyvolení umírají, k nebi, kde je jejich věčný příbytek. Během cesty se očišťují. Čím blíž jsou k vrcholku, k jim zaslíbeným výšinám, tím jsou čistší. Očištění znamená odpoutání od toho, co nedovoluje „vzlétnout".

Někdo se může vtipně zeptat: „Znamená to snad, že před prvním hříchem člověk létal jako ptáček?" Bible o tom nic neříká, ukazuje ale, že vše, co souvisí s hříchem, člověka velmi konkrétně zatěžuje a nějak připoutává k zemi. Ztrácíme vnitřní lehkost a schopnost nadhledu. Asi proto o opravdové moudrosti srdce nevypovídá jenom IQ, ale také (a možná především) míra naší pokory a čistoty před Bohem.

Vraťme se ke Svatému roku milosrdenství. Myslím si, že pozvání k Božímu milosrdenství má v sobě vždy tyto dva prvky: odpoutat se a vzlétnout, a zároveň skočit do milujících Božích rukou a nechat se unášet důvěrou. Odpoutat se od svého hříchu a přijmout Boží ospravedlnění. Budeme toho schopni? Najdeme v sobě odvahu?

Dokud žijeme, není na to určitě nikdy pozdě. V roce 2014 přinesl jeden polský časopis životní příběh Artura Pomietlaka. Bylo to kolem roku 1950. V jisté cukrárně se konala soutěž o to, kdo sní nejvíce koláčů. Pan Artur měl už sedmnáct koláčů za sebou, když od instruktorů létání, kteří se na soutěž náhodou dívali, obdržel nabídku, zda by si nechtěl třeba zkusit skočit s padákem. Zkusil to a tak to začalo. V roce 2014 stále skákal, i když mu bylo 82 let.

Zdá se ale, že ten základní strach, který ovlivňuje náš vztah k Bohu, můžeme vyjádřit takto: ano, chtěl bych vzlétnout, chtěl bych se svěřit Bohu, zakusit Boží milosrdenství, Boží lásku, Boží osvobození. Co když to ale nevyjde? Co když se „padák" neotevře? Měl bych se vzdát všech svých jistot a vsadit na Pána Boha? Pochybnosti nás budou určitě provázet. První úkon důvěry spočívá v tom, že přes své pochybnosti a strach necháme k nám Boha promlouvat. Dovolme, ať pravda o Božím milosrdenství v nás zaznívá, pracuje, burcuje. A prosme při tom za milost otevřenosti, odvahy a důvěry.  

Sv. Faustyna si dlouho nebyla jistá, zda zjevení, která přichází, jsou od Boha. I představené a někteří zpovědníci byli skeptičtí. Nepřestala ale hledat, neuzavřela se. Až jednou po zpovědi obdržela potvrzení. Ve svém Deníčku potom napsala: „Od chvíle, kdy mě otec ujistil, že to není žádný klam, ale Boží milost, dbám na to, abych byla Bohu ve všem věrná. Od té chvíle mám křídla uvolněná k letu a toužím letět do samého žáru slunce. Nezastavím se v letu, dokud nespočinu navěky v něm. Letíme-li hodně vysoko, tak všechny opary, mlhy a mračna máme pod nohama a celý smyslový člověk se musí podřídit duchu." (Den. 234)

P. Wojciech Zubkowicz SAC

logo pěší pouť logo kniha milosrdenství

Aktuální číslo Apoštola

obálka časopisu

po najetí
©2009 pallotini.cz