středový obrázek

Aktuality

K zamyšlení - březen 2016

Když někdo řekne: „jsem věřící", lze tomu rozumět tak, že tento člověk bere za pravdivá konkrétní tvrzení o Bohu, světě, budoucím životě po smrti apod. Tato tvrzení tvoří systém víry, „krédo", které někdo vyznává a podle toho se snaží žít buď sám, nebo v rámci některé společnosti a církve, kde žije více lidí vyznávajících stejné „krédo". Někdy se slovo „věřící" přímo spojuje s kostelem. Věřící je ten, kdo chodí do kostela.

Z evangelia víme, že když žil Pán Ježíš na zemi, setkával se s různými lidmi. Byli mezi nimi také celníci, hříšníci, nevěstky - lidé, o kterých by mnozí ostatní zbožní lidé tehdejší doby neřekli, že jsou věřící, ale spíš, že jsou hříšníci. Pamatujeme, jak často zaznívá v evangeliu výčitka, třeba od farizeů a zbožných židů, že se Pán Ježíš s takovými lidmi stýká, chodí k nim domů apod.

Tady se dotýkáme jiného významu slova „víra". Víra jako vztah. Věřící je ten, kdo je ve vztahu.

Z evangelia také víme, že ti, kteří vstoupili do vztahu s Ježíšem, byli uzdraveni, zažili duchovní proměnu, a tato proměna je vedla ke změně způsobu života. Ne všechny případy jsou asi v evangeliu popsány, ale u všech, o kterých víme, lze najít společný prvek: začátkem uzdravení bylo osobní setkání s Ježíšem, buď dotyčných, nebo osob, které za ně prosily (je to mimochodem svědectví síly přímluvné modlitby). V různé době, okolnostech a životní situaci, v různém stavu, „duchovní i morální kondici", pokaždé se ale odehrálo setkání s Ježíšem, během kterého byla projevena důvěra vůči Pánu Ježíši. 

Drazí přátelé,

také cílem úcty k Božímu milosrdenství je důvěra Bohu. Jedná se o to, abychom nezůstali jen u toho, v co věříme, ale KOMU věříme. Jde tedy o to, abychom vstoupili do vztahu s Ježíšem.

Jak ale můžeme projít cestu od „věřím v Boha" k „věřím Bohu"? Tím, že poznáváme Boha skrze to, co pro nás Bůh učinil a neustále činí. Když se Pán Ježíš setkával s těmi, kteří potřebovali uzdravení, často se jich ptal: „Co chceš, abych ti učinil?" (srov. Mk 10,51)

To, co Bůh pro nás už učinil a co stále činí, je plodem jeho vztahu lásky k nám. Bůh k nám má vztah, který se konkrétně projevuje v tom, co pro nás činí. Vědomí toho, co pro nás Bůh činí, ovlivňuje i náš vztah k Bohu: probouzí v nás vděčnost, důvěru a lásku k Bohu.

To, co pro nás Bůh udělal a co dělá, poznáváme skrze Boží Slovo a také ze světa, mimo jiné pomocí obrazů. Naše poznávání Boha je možné především skrze Boží Slovo. Nemělo by se proto zapomenout, jak je důležité naslouchat.

Polský publicista Řehoř Górny píše: „Když se učedníci ptají Ježíše, které přikázání je největší, On odpovídá: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘" (Mk 12, 29-30). Většinou se u toho soustředíme na přikázání lásky a zapomínáme na první slova Ježíše: „Slyš, Izraeli." Nelze přijmout přikázání bez přijetí postoje naslouchání."

Pro židy je důležitá modlitba: Shema Israel (Slyš, Izraeli). Tuto modlitbu se modlí v židovských domech každé ráno a večer. Je to takové židovské „krédo". Součástí tohoto vyznání víry je výzva k naslouchání a zároveň je toto vyznání víry i plodem naslouchání. Sv. Pavel říká, že se víra rodí ze slyšení. Důvěra Bohu také není odnikud, je plodem naslouchání, modlitby a přijímání Božího Slova. Je dobře si uvědomit, že i v mezilidských vztazích jsme tím více schopni důvěřovat, čím víc někoho známe.

Pro naše poznávání Boha je důležitý také obraz. Říká se, že žijeme v době obrazů. Ne náhodou je jedním z prostředků úcty k Božímu milosrdenství obraz, znázorňující, jak nám Pán Ježíš jde vstříc. Vidíme, že má ruku zdviženou k žehnání, na rukou a nohou jsou rány. Pán ukazuje na své srdce, otevřené a plné milostí. Pohled Pána Ježíše nás vede ke slovům nacházejícím se v dolní části obrazu, která mají být odpovědí Bohu a jsou splněním cíle úcty k Božímu milosrdenství: „Ježíši, důvěřuji Ti!"

Obraz je vizuálním shrnutím a připomenutím toho, co Pán Ježíš pro nás udělal. Vědomí toho se stává cestou k otevřenosti a důvěře Bohu.

Je potřeba ale pamatovat, že obraz a slovo by měly souznít a vzájemně se doplňovat v našem poznávání Boha. Někdy se o dnešní době tvrdí, že mnozí lidé „myslí v obrazech". Obraz dominuje natolik, že se často mluví o nerovnováze mezi slovem a obrazem.

V úctě k Božímu milosrdenství není obraz milosrdného Ježíše spojen pouze se slovy „Ježíši, důvěřuji Ti!" Celý obraz je ikonou a ikona se čte. Obraz milosrdného Ježíše je „vizuálním textem", obrazem zrozeným z Božího Slova, jenž popisuje, co Bůh z lásky k nám udělal.

Symbolické je, že tento obraz má být posvěcen na Svátek Božího milosrdenství (o první neděli po Velikonocích). Svátek je nejdůležitější formou úcty, protože náplní svátku je právě setkání s milosrdným Bohem, se Slovem, které se stalo tělem, to znamená také obrazem. Až se vědomí všeho, co Bůh z lásky k nám udělal a co obraz znázorňuje, „vtělí" do našeho duchovního života a až tomu my opravdu uvěříme, uskuteční se Svátek Božího milosrdenství - důvěryplné setkání s Bohem.  

Úcta k Božímu milosrdenství nás vede právě k tomu, abychom zažili takové uzdravující, důvěryplné setkání s Pánem Ježíšem.  

Je to cesta od „věřím v co" k „věřím KOMU", od „věřím v Boha" k „věřím Bohu."

Ať nám vše, co uslyšíme a uvidíme o Velikonocích, pomůže na této cestě k osobnímu, důvěryplnému setkání s Pánem. 

P. Wojciech Zubkowicz SAC

logo pěší pouť logo kniha milosrdenství

Aktuální číslo Apoštola

obálka časopisu

po najetí
©2009 pallotini.cz