Aktuality

Dnešní zamyšlení rozdělím na tři části. Nyní uvedu dvě části a tu třetí část si můžete potom přečíst a zamyslet se nad ní, třeba večer, v klidu domova.

Zamyšlení se bude týkat smrti, což se - jsem si toho vědom - může zdát na první pohled divné. Blíží se přece prázdniny, nikoliv listopad a dušičky. Udělal jsem to ale schválně a vedly mě k tomu tři důvody:

- zamyšlení nad smrtí nás může motivovat k dobrému využití zbývajícího času Svatého roku milosrdenství,

- nad smrtí potřebujeme přemýšlet v každé době. Nejen v listopadu, když stojíme u hrobu svých blízkých, ale třeba také na kanárských ostrovech, na horách, u moře a kdekoliv jinde. Potřebujeme se učit na smrt myslet jinak než jenom s pocitem hrůzy a smutku.

- v současné době se o smrti příliš nemluví, proto jsem vám chtěl před tím, než začnou dovolené a budeme mít třeba trochu víc volno, nabídnout dvě knížky, které si myslím, že by bylo dobré si přečíst ve Svatém roku milosrdenství. Je to knížka „Přijď tvé milosrdenství" (autor Joel Guibert), kterou vydaly Paulínky v roce 2016, a knížka „Smrt není zlá" (autor Antonyj Surožskij), kterou vydalo KNA v roce 2015. 

PRVNÍ ČÁST

Pro křesťana by téma smrti nemělo být tabu. Víme přitom, že pro dnešní svět často je. Neznamená to, že bude křesťan vůči smrti imunní, že se v něm nebude ozývat, co je lidské, že nebude prožívat emoce, jako je strach a smutek. To nikdo nečeká. Konec konců i Kristus plakal u hrobu Lazara a v Getsemanské zahradě těžce nesl chvíle před svým umučením a smrtí.

Podstatné je, že po zmrtvýchvstání Ježíše Krista křesťan prožívá smrt jako přechod k životu věčnému, nikoliv jako konec života vůbec. Ovšem, takto je schopen smrt vnímat ten, kdo věří, že Kristus vstal z mrtvých.

Na internetu lze najít hodně článků, třeba z minulých deseti let, které se zabývají otázkou pohřbů a vztahem k zemřelým. Stručně řečeno: stoupá počet pohřbů bez obřadu. Sociologové a ekonomové vidí důvod v penězích. Pohřeb stojí konkrétní peníze a lidé nevidí potřebu tyto peníze utrácet. Někteří se dokonce, pokud nic nezdědí, k mrtvému často ani nehlásí.

Lze se samozřejmě na celou věc podívat ze sociologického a ekonomického hlediska. Otázka je, zda tento pohled může poskytnout vyčerpávající odpověď. 

A co víra? Jaký vliv má víra nebo nevíra v život věčný? Jaký vliv má vztah dnešního člověka k otázce smrti? Neutíká tímto také člověk před problémem smrti?

DRUHÁ ČÁST

Joel Guibert v knize „Přijď tvé milosrdenství" píše: „Smrt byla v naší sekularizované společnosti postupně zatlačena do ústraní a my se ocitli daleko od svých mrtvých. A přitom po celá staletí tvořila součást života. Někdy v polovině 20. století se však ze smrti stalo zapovězené téma. Na papíře se to zdá velmi osvobozující: „Abychom už neměli strach ze smrti, popřeme ji a existenciální úzkosti skončí!" Jenže potlačení smrti bohužel umocnilo úzkost a probudilo skrytou paniku. Poté co byla z našeho středu vytlačena smrt, člověk už nedokázal pojmenovat zdroj svého strachu. Dříve nebo později se popření smrti vymstí popřením života, úzkostí ze života. Mohlo by nás napadnout, že křesťané, u nichž je středobodem životního přesvědčení život věčný, vítězství nad smrtí, tvoří ostrůvek, který tato ničivá vlna tabuizované smrti dosud nezaplavila. Bohužel se však zdá, že popírání smrti nakazilo i křesťany."

Dále autor zdůrazňuje, že slovo „agonie" znamená „zápas" a že okamžik umírání je důležitým a posledním bojem, ve kterém zápasíme o důvěryplné odevzdání se. V kontextu tohoto boje zdůrazňuje význam a účinnost modlitby Korunky k Božímu milosrdenství.

My, křesťané, nemáme o smrti mlčet. Máme svědčit, že ji Kristus porazil, máme doprovázet modlitbou umírající a modlit se za zemřelé. Téma smrti nesmí zcela obejmout a paralyzovat náš život, ale také nesmíme toto téma vytěsnit a popřít, protože tímto způsobem bychom odstranili jeden z nejpodstatnějších bodů našeho duchovního života a naší duchovní cesty.

TŘETÍ ČÁST

Antonyj Surožskij v knize „Smrt není zlá" vzpomíná: „Moje první vzpomínka na smrt sahá do velmi vzdálené minulosti, do doby, kde jsem byl ještě dítě a žil v Persii. Jednou večer mě, jak bylo tehdy zvykem, rodiče vzali na návštěvu k muži, který byl znám nádherou svých květin, abychom si prohlédli jeho růžovou zahradu. Přišli jsme tam a přivítal nás pán domu. Provedl nás svými nejkrásnějšími zahradami, pozval nás na občerstvení a poslal nás domů s pocitem, že jsme zakusili nejvřelejší, nejštědřejší a nejpřirozenější pohostinnost, jakou si člověk může představit. Teprve druhý den jsme zjistili, že zatímco jsme se s pánem domu procházeli, obdivovali jeho květiny, pochutnávali si na pohoštění, které nám bylo předkládáno s veškerou vybraností a zdvořilostí Orientu, jeho syn, který byl o několik hodin dříve zavražděn, ležel v jedné z místností onoho domu. A to mi, i když jsem byl malý, dalo velmi silně pocítit, co je to smrt a život, jaká je povinnost těch, kdo jsou naživu, vůči druhým lidem, kteří jsou naživu, ať už jsou okolnosti jakékoli.

Když jsem dospíval, pobýval jsem na letním táboře. Po návratu za mnou přišel otec a vyjádřil obavu o to, jak byl tábor veden. „Myslel jsem si," řekl, „že se ti něco stalo." Uštěpačně jsem řekl: „Tos čekal, že si zlomím nohu nebo vaz?" Velmi vážně mi řekl, s klidnou láskou, která pro něj byla tak charakteristická: „Ne, na tom by tolik nezáleželo. Bál jsem se, že přijdeš o svou nevinnost." A pak pokračoval: „Pamatuj si: Není důležité, jestli žiješ nebo zemřeš. Důležité je - a mělo by to být důležité pro tebe i ostatní, pro co žiješ a pro co jsi připraven zemřít."

Poslední obraz: smrt mého otce. Byl to plachý člověk. Mluvil málo a spolu jsme také mluvili málo. Na Boží hod velikonoční se mu na chvíli udělalo zle, tak si šel lehnout. Sedl jsem si k němu a poprvé v životě jsme mluvili zcela otevřeně. A pak jsem musel jít. Rozloučil jsem se se všemi, kdo byli v místnosti, ale s ním ne, protože jsem cítil, že když jsme se setkali tak, jak jsme se setkali, už nikdy bychom se nemohli jeden od druhého odloučit. Pamatuji si, jak jsem přišel z nemocnice, kde jsem pracoval. Řekli mi, že otec zemřel. Šel jsem do jeho pokoje a zavřel za sebou dveře. Zakusil jsem tam ticho, jehož kvalitu a hloubku nelze popsat jako nějakou míru nepřítomnosti hluku, nepřítomnosti zvuku. Bylo to ticho, které bylo podstatné, „ticho," jak napsal francouzský spisovatel Georges Bernanos v jednom svém románu, „které je přítomností." A v duchu jsem si říkal: „A to si lidé troufají tvrdit, že smrt existuje. Jaká lež."