Aktuality

Ve dnech 17. až 19. srpna jsem se zúčastnil oslav svátku Proměnění Páně na hoře Grabarce v Polsku, kde se každoročně koná největší pravoslavná pouť. Poutníci přichází nejen v pěších poutích, ale také přijíždějí z Běloruska, Ukrajiny, Slovenska a také z České republiky. Tento rok se oslav zúčastnili také pravoslavní křesťané ze Sýrie.

Barevnost krojů, národností, slavnostní obřady a liturgie, které se konají ve dne a v noci po celé tři dny, velmi dojemné zvyky a tradice, mnozí poutníci, kteří na kolenou obcházejí kostel s modlitbou na rtech, mnozí, kteří nesou kříže, které potom nechávají poblíž kostela - toto všechno přitahuje v srpnu na Grabarku mnoho účastníků, kteří chtějí zakusit atmosféru pravoslavného světa. 

Několikrát jsem už na Grabarce byl, ale tento rok jsem poprvé mohl vidět oslavy a procházet mezi poutníky. Pravoslavný svět je velmi pestrý, velmi pestrým způsobem se projevuje i duchovní život. Oslav se zúčastňují celé rodiny. Tyto oslavy jsou zároveň svátkem společným pro všechny i svátkem jednotlivých rodin. Je to čas setkání s příbuznými ve společném prostoru mezi ostatními poutníky, v prostoru kostela, požehnaném a spojujícím živé a zemřelé. Proto je nedílnou součástí svátku a pouti modlitba za zemřelé.  

Důvod, proč o tom vyprávím, souvisí s krátkým rozhovorem mladé dívky s její maminkou. Tento rozhovor, který se odehrál přímo vedle mne a který jsem zaslechl, mě přivedl k zamyšlení nad světem dnešních mladých křesťanů.

Dívka byla očividně unavená. Pravoslavná liturgie trvala tři hodiny. Všude kolem davy lidí, nebylo kde si sednout. Zdá se, že se této rodině navíc někde ztratila babička. „Nechápu - stěžovala si mamince - kde se najednou v babičce vzalo tolik síly!"

Babiček bylo na svaté hoře Grabarce hodně. Nebylo málo ani mladých dívek a chlapců. A právě mezi těmi dvěma věkovými skupinami bylo vidět rozdíl v prožívání slavnostních chvil. Babičky měly v ruce svíčky, mnozí mladí smartfony.

Chci hned zdůraznit: nemyslím si, že se tito mladí lidé pouti nezúčastnili, myslím si ale, že jejich způsob prožívání pouti byl jiný než babiček, tatínků a maminek.

Když jsem potřeboval z Grabarky zavolat, nebyl tam signál, tak jsem si říkal, že je to symbolické. Je to přece pouť na svátek Proměnění Páně a tehdy vzal Pán Ježíš s sebou Petra, Jakuba a Jana na horu. Odešli od světa, aby se mohli zúčastnit určitých událostí nahoře. Přesto, když jsem právě viděl tolik mladých zabývajících se svými mobilními telefony, mi bylo jasné, jak silně svět přichází a doslova se „cpe" do prostoru slavení.

Možná to přeženu, možná ne: kdo ví, kolik z toho, co nám Pán Ježíš chtěl zjevit a ukázat, jsme už přehlédli a neviděli, protože jsme měli své oči upřené někam jinam. 

Drazí přátelé,

nedávno jsme prožívali světové setkání mládeže v Krakově. Napadlo mě, že je škoda, že takové setkání nemohlo probíhat společně a pro všechny křesťany. Tím spíš, že sv. Pavel zdůrazňoval, že je jeden Duch Svatý.

Přemýšlel jsem nad babičkou plnou síly, unavenou dívkou, pestrobarevnými poutníky v Krakově a myslím si, že je důležité si uvědomit a opakovaně připomínat, že opravdové mládí pramení jenom od Ducha Svatého.

Svatá sestra Faustyna velmi silně pociťovala význam a přítomnost Ducha Svatého a mnohokrát o tom píše ve svém Deníčku. Úcta k Božímu milosrdenství a Svatý rok milosrdenství jsou pozváním přijmout dary Ducha Svatého a obnovit v sobě duchovní mládí.

Zkusme se někdy chvíli zamyslet, zda jsme duchovně nezestárli. Kdybychom měli spočítat náš duchovní věk, kolik by nám bylo? Byli bychom - jak o tom píše sv. Pavel - jako miminka, kterým je potřeba dávat duchovní mléko, než je začnou krmit pevnou stravou? Nebo bychom mohli o sobě říct, že jsme dospělí a sebevědomí křesťané, kteří přijali dary Ducha Svatého ve svátosti biřmování?

Na duchovní mládí nemá tolik vliv věk, jako spíš míra naší otevřenosti vůči darům a vedení Ducha Svatého. Tyto jeho dary a toto vedení jsou konkrétním projevem Božího milosrdenství.

Možná by tedy bylo dobré se i na Svatý rok milosrdenství - jsou před námi ještě tři měsíce - podívat nejen jako na čas prominutí, odpuštění a darování, ale především jako na dar omlazení Duchem Svatým, který se nám nabízí.

Ať by naše zamyšlení nad naším životem dopadlo jakkoliv a bez ohledu na to, kolik duchovních let bychom si dali, je potřeba říct jedno: církev není stará. Byla, je a vždy bude mladá krásou a mocí Ducha Svatého, který se nám všem nabízí.