Aktuality

„Tu jsem uslyšela v duši tato slova: Dcero má, zajišťuji ti stálý příjem, ze kterého budeš žít. Tvou povinností je naprostá důvěra v mou dobrotu a mou povinností je dát ti vše, co potřebuješ. Činím sám sebe závislým na tvé důvěře, bude-li tvá důvěra veliká, má štědrost bude bez míry." (Den. 548)

Tato slova napsala ve svém Deníčku sv. Faustyna tak trochu „mezi řádky". V textu Deníčku je totiž můžeme najít v části, kde se sv. Faustyna zabývá způsobem života v novém řádu, který cítila, že by měl vzniknout pro velebení Božího milosrdenství. Popisuje způsob formace, věnuje se modlitbám, slibům, mnoha záležitostem týkajícím se řeholního života. A právě mezi několika řádky o modlitbě a poznámkami o práci vidíme tučně (což v Deníčku znamená, že jsou to slova Pána Ježíše) uvedené věty o důvěře. 

Můžeme se samozřejmě ptát, zda je to náhoda, že se tato výzva Pána Ježíše k naprosté důvěře nachází mezi slovy o modlitbě a práci. Možná nám to někdy sv. Faustyna řekne, zatím to nevíme. Pokusím se ale říct, jak to vnímám já. Představuji si sv. Faustynu, jak sedí u stolu a snaží se zpracovat stanovy pro nový řád. Popisuje zrovna, co se budou řeholnice modlit: „Meditace hodinu, mše svatá a svaté přijímání, hlavní křesťanské modlitby, dvojí zpytování svědomí, breviář, růženec, duchovní četba, hodina modlitby v noci." (Den. 547) A najednou slyší hlas Pána Ježíše, který zdůrazňuje, že nezbytnou povinností je naprostá důvěra. Jako by Pán Ježíš chtěl připomenout, co má být srdcem vztahu nové řeholní společnosti s ním. Naprostá důvěra. Ten, kdo důvěřuje Bohu, velebí Boží milosrdenství, žije z Božího milosrdenství a šíří Boží milosrdenství. Cítím v tom něžný, ale zároveň jasný vzkaz: nezapomeňte na to, co je podstatné.

Sv. Faustyna dále píše o práci, že je to prostředek k sebezdokonalení, nikoliv cíl života. Vnímá nový řád spíše jako kontemplativní než jako činný a ve světě. Vidíme ale, že i pro řeholnice žijící takovým kontemplativním životem je důležité připomínat, že práce a modlitba jsou prostředky ve službě vztahu ke Kristu. O to víc bude dobré, pokud se nad tím zamyslíme my, kteří žijeme uprostřed světa.

Nejdříve modlitba: zeptejme se, čím je modlitba - duchovní technikou, která má za cíl vyprosit Boží požehnání nebo třeba utišit Boží hněv? Nebo je opravdu rozhovorem s milujícím Otcem? Není důvěra Bohu modlitbou? Je modlitba bez důvěry Bohu modlitbou milou Bohu?

A potom práce: zeptejme se, proč a pro koho pracujeme. Nebo možná lépe řečeno: proč a pro koho tolik pracujeme? Kde je ta mez, kdy práce přestává být prostředkem a stává se cílem života?

Nemyslím si, že by slova Pána Ježíše vyzývající k naprosté důvěře byla určena jen pro sv. Faustynu nebo řeholní sestry. Jsem přesvědčen, že je to pozvání pro nás všechny.

A nejen pozvání, je to také velmi praktická pomůcka pro náš duchovní život. Takový duchovní „testovací proužek", který nám může hodně říct o tom, co se zrovna děje v našem duchovním životě, a to právě na základě toho, jaká je v konkrétní situaci moje důvěra Bohu.