středový obrázek

Aktuality

K zamyšlení - říjen 2016

V neděli 9. října uložil otec biskup Henryk Ciereszko z polské diecéze Bialystok do kostela ve Slavkovicích ostatky blahoslaveného pátera Michala Sopoćka.

Ostatky blahoslaveného Michala byly uloženy na zdi kostela vedle obrazu milosrdného Ježíše a pod ostatky sv. Jana Pavla II. a sv. Faustyny v relikviáři, jehož centrální část je ve tvaru srdce. Navazuje to na slova Pána Ježíše o P. Sopoćkovi, která sv. Faustyna zaznamenala ve svém Deníčku: „Je to kněz podle mého Srdce" (Den. 1256).

Jelikož prožíváme Svatý rok milosrdenství, nabízí se nám hodně akcí, četby, rozjímání a témat spojených s Božím milosrdenstvím. Součástí této „nabídky" je také seznámení se svatými a se svědky milosrdenství. Je to všechno velmi dobré, ale může se někdy stát, že v bohatství a pestrosti obsahu Svatého roku milosrdenství můžeme někdy přehlédnout určité věci.

Proto bych dnes rád připomněl osobu blahoslaveného pátera Michala Sopoćka. Myslím si totiž, že bychom jej neměli přehlédnout, protože to byl obyčejný člověk, který měl prudkou povahu a prožíval konkrétní problémy. Přesto důvěřoval a nezastavil se na cestě síření úcty k Božímu milosrdenství i přes mnohé překážky, které mu do cesty položila i církev (stačí jenom zmínit se, že se nedožil zrušení zákazu šíření úcty k Božímu milosrdenství).

Jeho zásluhy pro úctu k Božímu milosrdenství na základě zjevení sv. Faustyny jsou bezesporu velice důležité: přičinil se o vznik Deníčku sv. Faustyny, zprostředkoval namalování prvního obrazu milosrdného Ježíše, ještě za života sv. Faustyny vydával obrázky milosrdného Ježíše s Korunkou a po její smrti pokračoval v jejím díle. Zpracovával teologii Božího milosrdenství a snažil se o zavedení Svátku Božího milosrdenství. 

V tomto zamyšlení ale nebudu probírat celý jeho životopis. Kdo chce, může si najít pojednání o něm ve třetím a čtvrtém čísle časopisu „Apoštol" z roku 2016. V tomto zamyšlení se chci zmínit jenom o tom, co se mi zdá pro dnešního člověka velmi důležité: P. Sopoćko byl obyčejný člověk, který sloužil Bohu a spolupracoval s Boží milostí v díle šíření úcty k Božímu milosrdenství.

Rád bych připomněl tři obrázky ze života P. Sopoćka, abychom si uvědomili, že Bůh používá slabé lidi k velikému dílu spásy.

První obrázek. P. Sopoćko pocházel z rodiny zbožné, nikoliv dokonalé. Dne 9. 9. 1937 ve svém Deníku vzpomíná: „Kolem roku 1902 se u mě rozvinula hluboká zbožnost pod vlivem otce. Otec byl hluboce věřící a zbožný. I když každou neděli v kostele nebyl, protože kostel byl vzdálen 18 km, o svátcích u nás doma vždy zpívali mariánskou pobožnost, v 9 hod. byl růženec a kolem 11 nebo 12 hod. se společně recitovaly mešní texty a modlily jiné domácí pobožnosti. V roce 1899, 7. ledna, otec velmi dojatý promluvil k celé rodině, jako by tušil, že od té doby už nebudeme všichni spolu. A opravdu, tento rok se vdala sestra Žofie. V té době začala a dál se prohlubovala neshoda mezi starším nevlastním bratrem Ignácem a celou rodinou. Dopadlo to tak, že Ignác nás v roce 1904 opustil, potom se v roce 1907 na chvíli vrátil a následně odešel navždy, což bylo nešťastné jak pro nás, tak pro něj."

Druhý obrázek. P. Sopoćko si byl vědom své křehkosti a toho, za kolik vděčí Božímu milosrdenství. Už v roce 1938 (a to byl teprve v půlce svého života) vyznává: „Když se podívám zpátky, do svých dětských let, vidím jednu neustávající vlnu projevů Božího milosrdenství, které mi dovolilo narodit se bohabojným křesťanským rodičům, staralo se o mě v mých četných nemocech (černý kašel, záškrt, spála, spalničky, skrofulóza, tyf břišní, tyf skvrnitý, španělská chřipka) a zachránilo mě od smrti (postřelení, přepadení bandity a komunisty, pád z osmimetrového lešení, topení se ve Visle, konflikty s Němci a s Rusy během války). Především mě dodnes zachránilo od smrti věčné, i přes tolik a tak nebezpečných příležitostí. A nejvíce Božímu milosrdenství vděčím za kněžské povolání, za udržování touhy po kněžství, vedení skrze mnohé zkoušky, které bych určitě nezdolal a zahynul, kdyby mi Boží milosrdenství neposílalo milost seshora. Když to všechno vezmu, byl bych nejhorším nevděčníkem, kdybych ještě pořád patřil sobě a chtěl hledat sebe v jakékoliv činnosti, slovech a myšlenkách. Důvěra v další Boží milosrdenství, šíření této úcty mezi ostatními a bezmezné obětování všech svých myšlenek, slov a skutků tomuto dílu beze stínu hledání sebe, to bude prvním pravidlem mého dalšího života. Života s pomocí tohoto bezmezného milosrdenství." 

Třetí obrázek. P. Sopoćko sám také nebyl zbaven chyb a slabostí. Dne 2. 5. 1966 píše: „Ne vždy je na mně vidět radost. Snažím se občas tvářit radostně, ale ne vždy se mi to daří. Občas cítím, jako bych zazlíval Bohu, že mě staví do takových podmínek, obklopuje takovými lidmi. A přece bych měl být spíše vděčný, že tímto mi Bůh umožňuje udělat pokání za hříchy už na tomto světě." Zdá se také, že ve vztahu k šíření úcty k Božímu milosrdenství měl také určitý pocit viny. Dne 17. 4. 1966 ve svém Deníku poznamenal: „Zamýšlený Svátek milosrdenství. Je to už 30 let od doby, kdy se tato záležitost otevřela. První brožurku s tímto projektem jsem vydal v roce 1936. Všechny snahy naráží na nesouhlas polské biskupské konference. A tento problém započal arcibiskup Jałbrzykowski. Jaký byl důvod, to přesně nevím. Možná, že jsem byl důvodem já. Dnes už sice probíhá informační proces sestry Faustyny, ale všichni přemýšlejí, proč arcibiskup Jałbrzykowski byl proti sestře Faustyně a tomuto Svátku." Na jiném místě jeho Deníku můžeme dne 3. 5. 1966 najít slova: „Za vše Bohu děkuji a prosím za odpuštění mých vin, které možná zapříčinily, že se úcta k Božímu milosrdenství tak opožďuje."

Na závěr bych ještě připomněl jeden citát. Jsou to slova, která P. Sopoćko napsal ve svém „Deníku" ve chvíli, kdy se měl rozloučit se sestrou Faustynou umírající na tuberkulózu: „Cítil jsem velikou bolest v duši a hořkost, že se mám rozloučit s touto mimořádnou osobou a že jsem teď všemi tak velice opuštěný. Ale pochopil jsem, že musím především důvěřovat Božímu milosrdenství. Bůh na všechno, co bylo, zapomene. Bůh odpustí všechny mé nevěrnosti, protože je dobrý. Proto se mám probrat a beze strachu Mu důvěřovat, důvěřovat a ještě jednou důvěřovat."  Tato slova napsal v roce 1938, bylo mu tehdy 50 let a před ním bylo ještě 37 let života. Ať jsou tato jeho slova vzkazem i pro nás, že máme beze strachu důvěřovat, důvěřovat a ještě jednou důvěřovat našemu milosrdnému Pánu, Ježíši Kristu.

Rád bych Vás pozval, abyste se s blahoslaveným páterem Michalem blíže seznámili a ve svých modlitbách prosili za jeho přímluvu. Byl blahořečen 28. září 2008, v den slavností sv. Václava. Určitě nás bude doprovázet na cestách milosrdenství a bude nám vyprošovat Boží milosti. 

P. Wojciech Zubkowicz SAC

logo pěší pouť logo kniha milosrdenství

Aktuální číslo Apoštola

obálka časopisu

po najetí
©2009 pallotini.cz